Hromadné deportace do koncentračních a vyhlazovacích táborů

Již od počátku války docházelo k občasným pokusům o deportaci Židů z území německé Říše na východ. Deportace do Niska, organizované v říjnu 1939 Adolfem Eichmannem, byly však brzy zastaveny. Ale např. v únoru 1940 bylo tisíc Židů ze Štětína a okolí v noci vyvlečeno z bytů a deportováno do tří vesnic v blízkosti Lublinu. Akce byla zdůvodněna tím, že jejich byty byly z válečněhospodářských důvodů naléhavě potřebné. V říjnu 1940 bylo z Bádenska, Falce a Sárska deportováno 6500 Židů do jižní Francie, kde byli vichystickou vládou internováni.

Na podzim 1941 začal systematický program deportací Židů z Německa a jím obsazených zemí do východních vyhlazovacích táborů. Zároveň byl vydán striktní zákaz emigrace Židů. Židé dostávali výzvu, aby se dostavili na shromaždiště, která byla zřízena na různých, k tomu vhodných místech, někdy v hostiních, někdy ale třeba i na jatkách. Často museli několik dní čekat, než byli deportováni. Během této doby byli připraveni nejen o veškerý zbývající majetek, ale též o zbytek své občanské identity. Každému bylo přiděleno evakuační číslo - číslo v transportu na smrt. Před deportací museli odevzdat klíče od bytů a bylo jim přísně nařízeno zaplatit všechny zbývající účty za vodu, elektřinu či plyn. Deportací zároveň propadal ve prospěch Říše veškerý jejich zbývající majetek. Krádež tohoto majetku legalizovalo 11. prováděcí nařízení k norimberským zákonům vydané 25. listopadu 1941, které mj. stanovilo, že Židé, kteří pobývají v zahraničí, ztrácejí německou státní příslušnost a jejich majetek propadá ve prospěch Říše. Toto nařízení legalizovalo krádeže na deportovaných. Ani Terezín, ani Osvětim se v této době nenacházeli v zahraničí. Přesto byly německými úřady deportace ozančovány za přesun na východ, během něhož přinejmenším ti, kteří byli deportováni do Terezína, održeli speciální opatření o zabavení jejich majetku, který přecházel na finanční úřad v místě bydliště.

Transporty centrálně organizovalo oddělení IV B 4 na Hlavním úřadě říšské bezpečnosti vedené Adolfem Eichmannem. Odtud byl v letech 1942 a 1943 určován čas, cíl i počet obětí transportů nejen z německého území, ale z celé okupované Evropy. Eichmannovo oddělení zajišťovalo koordinaci transportů s dalšími úřady, především se správou železnic dotyčných zemí. Na celém procesu deportací, který obnášel mj. výběr osob pro transport, jejich definitivní vyvlastnění, přípravu transportních listin, se podílel obrovský byrokratický aparát. Nacisté také nutili židovské obce, aby se na organizaci a sestavování transportů podílely.

Transporty z německých a rakouských měst a z Protektorátu - většinou o tisíci osobách - od října a listopadu 1941 proudily do východních táborů, především do Rigy, Minsku a do oblasti Lublinu. Část z nich byla umučena hlady a zimou, část popravena na místě a část později poslána do vyhlazovacích táborů Belzec a Sobibor, Chelmno, Majdanek nebo Treblinka. Od 8. listopadu 1941 do 25. ledna 1942 tak bylo z Říše a obsazeného Rakouska deportováno zhruba 50 tisíc mužů, žen a dětí, v další vlně od 6. března 1942 pak dalších zhruba 55 tisíc. V letech 1942 - 1945 již největší část transportů z celé Evropy směřovala do vyhlazovacího tábora v Auschwitz-Birkenau.

V listopadu 1941 odjel z Prahy první transport do ghetta v Terezíně, které sloužilo jako shromažďovací a průchozí tábor pro Židy z Protektorátu. Na konferenci ve Wannsee byla již zmíněna i další funkce Terezína: měl sloužit jako ghetto pro staré německé a rakouské Židy, prominentní osobnosti a pro Židy, kteří byli za první světové války vyznamenáni německými válečnými řády. 2. června 1942 odjel z Berlína transport do Terezína a brzy jej následovaly vlaky ze všech oblastí německé Říše. 21. června přijel první transport z Vídně. Z Německa bylo do Terezína do konce války posláno více než 42 tisíc Židů, z Rakouska více než 16 tisíc. Terezín však sloužil jako pouhá zástěrka hrůzné skutečnosti, neboť již v lednu 1942 z něj odjel první transport na východ a do konce roku 1944 bylo z Terezína do východních ghett a vyhlazovacích táborů - především však do Osvětimi - posláno zhruba 87 tisíc vězňů, z nichž se osvobození dožil pouhý zlomek.

Od roku 1942 až do konce války proudily transporty z celé nacisty ovládané Evropy a ze států, v nichž mělo nacistické Německo vliv. Od března do srpna 1942 bylo ze Slovenska se souhlasem slovenské vlády deportováno do vyhlazovacích táborů - především do Osvětimi - téměř 58 tisíc slovenských Židů. V červenci 1942 byly zahájeny masové deportace Židů ze severní Francie, Belgie a z Holandska. V srpnu 1942 jejich osud následovalo 5500 chorvatských Židů, v listopadu bylo dokonce shromážděno a deportováno 500 norských Židů.

Většina států, které spadaly do nacistické sféry moci, ale nebyly okupovány německými vojsky, byla ochotna nacistům vydat Židy s cizím státním občanstvím. Své vlastní Židy sice podrobovaly protižidovské legislativě a vytlačovaly je na okraj společnosti, ale nebyly ochotné je nechat deportovat do vyhlazovacích táborů. (Výjimkou bylo pouze již zmiňované Slovensko.) V roce 1943 např. vyjednaly německé úřady deportaci 11 tisíc Židů z bulharské Makedonie a Thrákie, tedy oblastí, které byly nově připojeny k Bulharsku a kde židovskému obyvatelstvu nebylo přiznáno bulharské občanství. Tito Židé byli zavražděni v Treblince. Zbytek bulharských Židů byl však nakonec díky domácí opozici a zmenšujícím se nadějím na německé vítězství ve válce deportací ušetřen.

Po porážce u Stalingradu bylo pro německý Zahraniční úřad (ministerstvo zahraničí) a Eichmannovu deportační centrálu obtížnější získat souhlas k deportaci Židů z jiných zemí. Ačkoli tedy rumunské oddíly se společně s Einsatzgruppe D podílely na vyhlazování a deportaci cizích Židů v Bukovině a Transnistrii, neodhodlala se rumunská vláda k deportaci Židů z vlastního Rumunska. Německo na jaře 1943 deportovalo 46 tisíc Židů ze severního Řecka, které bylo obsazeno německou armádou. Když v říjnu 1943 Němci provedli v okupovaném Dánsku razii na Židy, podařilo se většině z nich uprchout do Švédska. Pouze menší část, většinou starých, dánských Židů byla deportována do Terezína. Ve stejnou dobu začaly též deportace z Itálie, která byla po přechodu italské vlády na stranu spojenců okupována německou armádou.

I v roce 1944, kdy již bylo zřejmé, že Německo válku prohraje, pokračovaly masové deportace do vyhlazovacích táborů Židů ze západní Evropy a severní Itálie. Deportace do Osvětimi pokračovaly také z Terezína a z posledního dosud existujícího velkého polského ghetta v Lodži. Znovu obnoveny byly deportace ze Slovenska, které bylo v létě 1944 okupováno německou armádou. Největší počet si před koncem války vyžádaly transporty z Maďarska, které bylo Němci obsazeno v březnu 1944. Eichmann a jeho spolupracovníci tam během několika měsíců do Osvětimi poslali celkem 437 tisíc Židů.