Ve vilové čtvrti Wannsee na okraji Berlína se 20. ledna 1942 konala porada o koordinaci a provádění „konečného řešení židovské otázky“. Svolal ji Reinhard Heydrich a zúčastnili se jí především vysocí úředníci významných ministerstev a úřadů, jejichž spolupráce byla předpokladem „úspěšného“ provedení „konečného řešení“ - tedy genocidy evropských Židů. Zápis vedl „specialista“ na židovskou problematiku Adolf Eichmann. Právě tento dochovaný zápis je výjimečným dokumentem, který umožňuje nahlédnout do myšlení a jazyka organizátorů „konečného řešení“.
Heydrichova řeč jasně signalizovala již prováděný odklon od nucené emigrace Židů z nacisty ovládaných částí Evropy. V průběhu „konečného řešení“ tedy mají být Židé posláni k „pracovnímu nasazení“ na východě, přičemž „bezpochyby velká část odpadne přirozeným úbytkem. S případným zbytkem, u nějž se bezpochyby jedná o nejvíce odporu schopnou část, musí být jednáno odpovídajícím způsobem, neboť tento představuje přirozený výběr a v případě propuštění by se stal jádrem nového židovského budování.“ Většina účastníků bezpochyby věděla, co si po touto frází a krycími výrazy jako „vysídlení“, „konečné řešení“, „zvláštní zacházení“ či „evakuace“ představit, neboť v této době bylo vyvražďování Židů na východě v plném proudu. I přes používané eufemismy byl úmysl fyzické likvidace Židů nepřehlédnutelný. Ta by měla podle Heydrichových představ celkem postihnout 11 milionů evropských Židů, včetně irských a britských.
Jedním z diskutovaných praktických opatření bylo zřízení starobního ghetta v Protektorátu Čechy a Morava, díky kterému se bude možné vyhnout intervencím ve prospěch jednotlivých Židů. Tuto roli skutečně od roku 1942 plnilo terezínské ghetto.
Konference ve Wannsee sama nepředstavovala žádný přelom v průběhu „konečného řešení“, ani na ní nebylo rozhodnuto o vyvraždění evropských Židů - to již dávno probíhalo. Byla především poradou, která měla zajistit hladkou spolupráci říšských úřadů za účelem „očištění“ Evropy od Židů po vedením Himmlera a Heydricha.