Sobibor

Nedaleko obce a železniční stanice Sobibor ve východní části lublinské oblasti byl na začátku března roku 1942 vybudován stejnojmenný vyhlazovací tábor. Spolu s vyhlazovacími tábory Treblinka a Bełżec patřil do tzv. Akce Reinhard. Pod vedením Obersturmführera Richarda Thomally se na výstavbě podíleli místní obyvatelé spolu s několika desítkami Židů z blízkých ghett. V dubnu 1942 byl na místo velitele povolán Franz Stangl, který měl za úkol výstavbu tábora dokončit - podle vzoru tábora Bełżec.

Rozloha tábora nebyla velká - 400 x 600m. Celkový prostor byl rozdělen na tři části: administrativní část (Tábor I), kde se nacházela železniční rampa o délce dvaceti vagónů a ubytovny pro Němce a Ukrajince; přijímací část (Tábor II), kde se deportovaní museli svléknout, nechat si ostříhat vlasy a odevzdat cenné předměty. Ve třetí - vyhlazovací - části (Tábor III) se nacházely plynové komory, hromadné hroby a ubytovny pro židovské vězně.

Pohlednice psaná slovenskou vězenkyní Alicí Elbertovou ze Sobiboru 18. června 1942. (Foto: Denise Elbert Kopecky, courtesy of USHMM.)

Personál tábora tvořilo asi 20 až 30 Němců a 90 až 120 Ukrajinců vyškolených v táboře Trawniki. Asi tisíc vězňů bylo vybráno z transportů a nasazeno na různé práce v táboře: někteří z nich pracovali v dílnách nebo sloužili vyššímu personálu, další byli nasazeni na uklízení vagónů a při svlékání příchozích. Při odstraňování mrtvých z komor a jejich pohřbívání pracovalo asi 200 až 300 vězňů. Jako zvláštní tým působili zubaři, kteří mrtvým obětem vytrhávali z úst zlaté zuby. V pracovních skupinách byla téměř denně prováděna selekce a slabí či nemocní byli posíláni do plynu. Na jejich místo přicházeli zdraví a silní z nového transportu.

Po příjezdu transportu do tábora bylo deportovaným řečeno, že přijeli do přestupního tábora, v němž musí projít desinfekční procedurou před tím, než budou odvezeni do tábora pracovního. Veškeré své věci museli odložit a nazí byli nahnáni do údajných sprch. Pro nemocné a neschopné samostatného pochodu byla až k plynovým komorám prodloužena železnice. Vlak zároveň přivezl mrtvé, kteří nepřežili transport, aby mohli být na místě pohřbeni. V zimních měsících vlaky často přivážely umrzlé vězně.

Plynové komory měly každá rozlohu asi 16 metrů čtverečních a kapacitu asi 160 až 180 osob. Vstupovalo se do nich z prostranství před budovou, ale každá měla ještě jeden východ, jímž byla vytahována mrtvá těla. Když byla dokončena výstavba tábora a plynových komor, na otestování jejich funkčnosti bylo přivezeno asi 250 Židů - převážně žen - z blízkého tábora Krychów.

Po třech měsících, koncem července 1942, se zjistilo, že kapacita plynových komor - asi 600 lidí najednou - nestačí a že je nutné vybudovat další prostory. Činnost tábora byla až do září 1942 zastavena a ke stávajícím třem plynovým komorám byly přistavěny ještě tři nové. Kapacita se tím zvýšila na 1200 osob, které mohly být usmrceny najednou.

V srpnu byl velitel tábora Franz Stangl převelen do Treblinky a na jeho místo nastoupil SS-Obersturmführer Franz Reichsleitner, Stanglův kolega z vyhlazovacího programu eutanázie.

Když 12. února 1943 navštívil tábor Heinrich Himmler, pozoroval na vlastní oči celý proces zavraždění transportu dívek z pracovního tábora Majdanku.

Na začátku července rozhodl Himmler o změně tábora z vyhlazovacího na koncentrační, v němž bude továrna na munici. Někteří vězňové byli zastřeleni. Informace o likvidaci tábora vyprovokovaly ostatní k útěku.

Nádraží v Sobiboru, 2002. (Foto: M. Stránský)

O útěk z tábora se od začátku jeho fungování pokoušelo mnoho vězňů, ale pouze někteří z nich byli úspěšní. Sobibor byl mnohem lépe střežen než např. Treblinka. V létě 1943 byly v okolí tábora rozmístěny miny - nejen jako ochrana proti útěkům, ale také proti ruským partyzánům. Každý útěk, ať zdařilý nebo nezdařilý, znamenal mnoho nevinných obětí popravených za trest či pro výstrahu.

V polovině srpna 1943 se zformovala podzemní organizace pod vedením předsedy Judenratu v haličském Zolkievu Leona Feldhendlera. Členy skupiny byli převážně vedoucí výrobních dílen. Skupina měla v úmyslu zorganizovat hromadný útěk z tábora. Později byl jako velitel vybrán ruský Žid, důstojník Alexandr Pechersky. Připraveno bylo několik plánů. Nakonec se podařil ten, jehož cílem bylo zabít německý personál, získat zbraně a potom uprchnout z tábora (o průběhu povstání však existuje několik verzí). K povstalcům se připojili také dva ukrajinští kápové. Povstání vypuklo 14. října 1943 ve čtyři hodiny odpoledne a bylo při něm zabito 12 Němců, mezi nimi velitel tábora Franz Reichsleitner, a několik Ukrajinců. 300 vězňů uprchlo, ale většina z nich byla zabita na útěku nebo nepřežila přechod přes minové pole. Ti, kteří se k útěku nepřipojili nebo nemohli připojit, byli také zavražděni. Mnoho uprchlíků ještě později vypátrali a zastřelili ukrajinští strážci nasazení na pátrací akce. Válku přežilo asi 50 vězňů. Mnozí z nich se přidali k ruským partyzánům operujícím v oblasti.

Strážní věž v Sobiboru, jediné, co zbylo z vyhlazovacího tábora, 2002. (Foto: M. Stránský)

Po vzpouře se Němci rozhodli tábor zlikvidovat a zřídili na jeho území zemědělský statek, podobně jako v Treblince a Bełżci. V létě 1944 byl osvobozen Rudou armádou a oddíly Polské lidové armády.

Do Sobiboru byli deportováni Židé nejen z Generálního gouvernementu, ale též ze Slovenska, Protektorátu Čechy a Morava, Německa, Holandska a Francie. Poslední transporty přijely do Sobiboru z likvidovaných ghett ve Vilniusu, Minsku a Lidě. Celkem bylo v táboře Sobibor zavražděno asi 250 000 lidí.

Jedenáct z důstojníků SS, kteří v táboře pracovali, bylo po válce obviněno a mezi 6. zářím 1965 a 20. prosincem 1966 stanuli před soudem v Hagenu. Franz Stangl byl v roce 1970 soudem v Düsseldorfu odsouzen na doživotí.

Pomník v Sobiboru, 2002. (Foto: M. Stránský)

Na území tábora je dnes malé muzeum a pomník.

Literatura:
Arad, Yitzhak. Belzec, Sobibor, Treblinka. Bloomington: Indiana University Press, 1987. 437 s.
Kraus, Ota a Kulka, Erich. Noc a mlha (Nacht und Nebel). Praha: Naše vojsko, 1966. 431 s.
Mildt, Dick de. In the Name of the People: Perpetrators of Genocide in the Reflection of Their Post-War Prosecution in West Germany: The "Euthanasia" and "Aktion Reinhard" Trial Cases (Im Namen des Volkes: Die Übeltäter des Genozids in Anbetracht ihrer Nachkriegsverfolgu. Hague, London, Boston: Martinus Nijhoff Publishers, 1996. 442 s.
Gutman, Yisrael a Saf, Avital. The Nazi Concentration Camps: Structure and Aims: The Image of the Prisoner: The Jews in the Camps (Die nazistischen Konzentrationslager: Aufbau und Ziele: Das Bild eines Häftlings: Die Juden in den Lagern). Kernermann Publishing, 1997. 746 s.
Formánek, Jaroslav. Co zabil Jehuda Lerner (Was Jehuda Lerner umbrachte). Respekt, 2001.