Na přelomu let 1944 a 1945 se již nacistické vojenské síly hroutily a nacistická vojska byla na všech frontách nucena ustupovat. Zrůdná mašinérie „konečného řešení“ běžela až do poslední chvíle i přesto, že rozsáhlá říše nacistických koncentračních táborů se již hroutila. Nacisté usilovali o zahlazení stop po svých zločinech. Již v roce 1943 byly likvidovány doklady o hromadném vraždění v rámci Akce Reinhard v Treblince, Sobiboru, Belzecu a Majdanku. Na podzim 1944 byly na Himmlerův rozkaz ničeny stopy po vraždění v Osvětimi a tamější plynové komory byly vyhozeny do vzduchu. Osvětim byla sovětskou Rudou armádou osvobozena 27. ledna 1945.
Nejsmutnější kapitolou konce války byly tzv. pochody smrti z koncentračních táborů, které byly před postupem spojeneckých vojsk postupně uzavírány a “evakuovány”. Nacisté nechtěli dopustit, aby vězňové koncentračních táborů byli osvobozeni postupujícími spojeneckými vojsky. Pochody smrti probíhaly od léta 1944 až do posledních dní německé Říše v květnu 1945. Vězňové byli v nelidských podmínkách nuceni pěšky, často za mrazu a bez dostatečného oblečení a bez jídla, překonávat velké vzdálenosti do cílových táborů. Velká část z nich byla dozorci SS na cestě zavražděna. Zčásti byli “evakuováni” též železnicí - v přeplněných vagónech, bez vody a jídla.
Pochod smrti z Dachau, 29. dubna 1945. (Foto: KZ Gedenkstaette Dachau, courtesy of USHMM Photo Archives.)
8. listopadu 1944 např. začal pochod smrti z Budapešti, který trval měsíc a během nějž bylo směrem k rakouské hranici vyhnáno 76 tisíc Židů. Tisíce z nich bylo zastřeleno na cestě nebo zemřelo na nemoci a podchlazení. Na rakouské hranici byli přebíráni SS a rozdělováni do různých koncentračních táborů, především do Mauthausenu. 18. ledna 1945 byly zahájeny pochody smrti z evakuované Osvětimi. 66 tisíc vězňů muselo pěšky pochodovat do Wodzisławi, kde byli naloženi do nákladních vagónů a transportováni do dalších táborů, především do Gross-Rosenu, Buchenwaldu, Dachau a Mauthausenu. Tomuto pochodu smrti padlo za oběť přinejmenším 15 tisíc vězňů. Velice krutě probíhaly pochody smrti z dalších velkých koncentračních táborů - ze Stutthofu, Gross-Rosenu, Buchenwaldu a jejich pobočných táborů. Odhaduje se, že ještě v polovině března 1945 bylo v nacistických koncentračních táborech vězněno na 700 tisíc lidí, z nich zhruba 200 tisíc žen. Zhruba 15 tisíc zubožených vězňů bylo v dubnu a květnu nahnáno také do ghetta v Terezíně. Jednalo se však pouze o menší část, z těch, kteří byli na pochody smrti - většinou z Flossenbürgu, Buchenwaldu a jejich pobočných táborů - vyhnáni. Např. z Rehmsdorfu (pobočný tábor Buchenwaldu) bylo 13. dubna 1945 na pochod smrti vypraveno 4340 Židů, ale pouze zhruba 500 z nich dorazilo do cíle - terezínského ghetta.
Pochody smrti probíhaly doslova do posledního okamžiku německé „Třetí říše“. Zhruba čtvrt miliónu vězňů bylo během nich zavražděno nebo zemřelo na nesnesitelné podmínky - hladem, zimou, na nemoci.
Tisk
