Flossenbürg

Tábor Flossenbürg byl otevřen počátkem května 1938 a jeho první vězňové byli přivezeni z Dachau. Původně byl určen pro údajné kriminální a asociální vězně. Volba místa poblíž československé hranice nebyla náhodná - již v této době plánovalo německé vedení a armáda zničení Československa. Velkou roli však hrála též přítomnost významných granitových nalezišť, neboť Flossenbürg patřil mezi tábory, jejichž cílem bylo maximální využití otrocké síly vězňů ve prospěch válečného zbrojení nacistického Německa.

Baráky pro vězně v koncentračním táboře Flossenbürg, 1942. (Foto: Bildarchiv Preussischer Kulturbesitz, courtesy of USHMM Photo Archives)

Ačkoli byl původně počet vězňů plánován na 1600, byla již rok po založení jeho kapacita zvýšena na 3 tisíce. I přes různá rozšíření byl tábor neustále přeplněn - v poslední fázi jeho existence v roce 1945 v něm bylo v hrozných podmínkách natěsnáno až 15 tisíc vězňů. První vězňové tábora patřili mezi tzv. kriminální, přičemž se jednalo jak o těžké zločince, tak o lidi, kteří se do konfliktu s nacistickým režimem dostali kvůli drobným přestupkům. Později však byli do tábora posíláni též němečtí političtí vězňové z Dachau a Sachsenhausenu, kteří brzy tvořili zhruba třetinu všech vězňů. Kriminální vězňové však obsadili všechny významné táborové pozice a zelení kápové se tak stávali nástrojem nacistického teroru vůči ostatním vězňům. V roce 1943 bylo v táboře vězněno na 4 tisíce - převážně politických - vězňů: především Poláků, sovětských zajatců, Čechů, Belgičanů, Francouzů a Holanďanů. Od poloviny roku 1944 byli do tábora deportováni též židovští vězňové, kteří měli být před svým plánovaným zavražděním využiti na otrocké práce.

Interiér vězeňských ubikací. Fotografie pořízena po osvobození americkými jednotkami, 5. května 1945. (Foto: National Archives, courtesy of USHMM Photo Archives)

Počátkem roku 1945 byla do Flossenbürgu převezena skupina tzv. Sonderhäftlinge (zvláštních vězňů), do níž patřili příslušníci vojenského odboje a vysocí představitelé různých států. Byli vězněni odděleně od ostatních vězňů a mnoho z nich zde bylo popraveno, mj. tzv. mužové 20. července 1944, tedy členové skupiny, jež se pokusila spáchat atentát na Hitlera.

Zpočátku většina vězňů pracovala v granitových lomech - z jimi vytěženého kamene byly stavěny mnohé nacistické monumentální stavby, např. tzv. Reichsparteitagsgelände (areál pro zasedání říšského sjezdu NSDAP) v Norimberku. Po začátku války se těžiště využívání vězňů začalo přesouvat ke zbrojní výrobě: od února 1943 byla část vězňů nasazena na otrocké práce v nově zřízených výrobních halách firmy Messerschmitt na výrobu stíhačky Me 109. Tábor expandoval také geograficky: postupně bylo zřízeno více než sto jeho poboček v Bavorsku, Sasku a západních a severních Čechách.

Bývalý francouzský vězeň ukazuje krematorium, 4. května 1945. (Foto: courtesy of USHMM Photo Archives)

Nacistům však nešlo o racionální využití pracovní síly vězňů, ale spíše o jejich zničení prací. Vězňové pracovali v nelidských podmínkách, bez dostatečné stravy a za neustálé šikany ze strany kápů. Za dobu jeho existence táborem prošlo zhruba 100 tisíc vězňů, z nichž zde prokazatelně zemřelo zhruba 30 tisíc. Vzhledem ke zmatku v evidenci na konci války však zemřelých bylo pravděpodobně ještě více. Již od léta 1944 se tábor Flossenbürg stal cílem tzv. evakuačních transportů, pochodů smrti z táborů uzavíraných kvůli postupu spojeneckých vojenských sil. Od 17. dubna 1945 byl z Flossenbürgu vypraven první pochod smrti, jehož cílem bylo Dachau. Postupně bylo vyhnáno více než 10 tisíc vyhladovělých a zesláblých vězňů, kteří ve více kolonách procházeli bavorským venkovem. Po skončení války bylo podél cest objeveno asi 5 tisíc mrtvých.

Když 23. dubna 1945 do tábora vstoupili američtí vojáci, našli zde zhruba 1600 zesláblých vězňů, z nichž však část na následky věznění zemřela ještě v následujících týdnech.