Treblinka

K historii nejvýkonnějšího z vyhlazovacích táborů Operace Reinhard.

string(358) "Smarty error: [in content:content_en line 974]: syntax error: invalid attribute name: '/cz/dejiny/koncentracni-tabory-a-ghetta/trawniki">Trawnikách a několika dalších lokalitách zavražděno více než 43 000 lidí. Tato odvetná a preventivní akce dostala cynický název Erntefest neboli dožínky."' (Smarty_Compiler.class.php, line 1576)" string(128) "Smarty error: [in content:content_en line 974]: syntax error: invalid attribute name: '=' (Smarty_Compiler.class.php, line 1576)" string(129) "Smarty error: [in content:content_en line 974]: syntax error: invalid attribute name: '''' (Smarty_Compiler.class.php, line 1576)"

Nádraží u tábora Treblinka, fotografie pochází z alba velitele tábora Kurta Franze, 1942 - 1943. (Foto: Bildarchiv Preussischer Kulturbesitz, courtesy of USHMM Photo Archives.)

Během dvanácti let své existence používal německý nacistický režim pro uplatňování represivně-genocidní politiky širokou síť nejrůznějších internačních zařízení - koncentračních, pracovních a vyhlazovacích táborů. Tyto tábory se v žádném případě nedají považovat za nějaký homogenní celek. Existovaly mezi nimi značné rozdíly. Lišily se například svým zaměřením, rozlohou a lokalizací, dále pak počtem zadržovaných osob, jejich národnostním, či rasovým původem a v neposlední řadě také mírou krutosti interního režimu a s ní související mortalitou vězňů. Pouze čtyři z nich je možno označit za čistě vyhlazovací zařízení. Jedná se o nechvalně proslulé likvidační tábory Belžec, Sobibor a Treblinka, které spojuje i metoda hromadného usmrcování použitím výfukových plynů, produkovaných dieselovým agregátem. Výše zmíněnou trojici pak uzavírá instalace v polském Chelmně, kde se však takřka výhradně používalo mobilních plynových komor ve speciálně upravených korbách nákladních automobilů, které během vyhlazovací akce zároveň transportovaly oběti k hromadným hrobům a spalovacím zařízením. Na okupovaných územích Sovětského svazu existovala i jiná vyhlazovací centra, ale co do rozsahu, organizovanosti a počtu obětí nebyla tak důležitá jako zmíněná čtveřice.

Podívejme se však podrobněji na trojici Belžec, Sobibor, Treblinka. Tyto tábory vznikly v rámci tzv. Operace Reinhard, jejímž hlavním účelem byla totální fyzická likvidace židovské populace Generálního Gouvernementu. Umírali zde však také Židé ze zbytku Polska, z Holandska, Francie, Řecka, Jugoslávie, Německa, Československa, Rakouska a Sovětského svazu. Tábory nebyly vybaveny rozsáhlejšími ubytovacími prostory jako v případě Osvětimi -Birkenau, oběti se zde proto před likvidací nepodrobovaly žádné selekci a z jejich řad byl pouze doplňován personál potřebný k hladkému fungování vyhlazovacího procesu. Rozkládaly se na poměrně malé ploše, ale v jejich prostorách odcházely ze života statisíce lidí.

Za provoz těchto tří továren na smrt byl plně zodpovědný SS-Hauptsturmführer Christian Wirth.

Stavba Treblinky

Nejdokonalejším a nejvražednějším Wirthovým dílem byl bezpochyby vyhlazovací tábor Treblinka, pojmenovaný podle blízké vesničky, vzdálené asi 100 km SV od Varšavy. Byl dokončen jako třetí v pořadí až v době, kdy Belžec a Sobibor byly již v provozu. Zkušenosti, získané v těchto zařízeních, posloužily v plné míře při projektování Treblinky, a tak se tento tábor stal nejlépe fungující továrnou na smrt s výjimkou Birkenau. Místo pro Treblinku nebylo vybráno náhodou. Tábor byl postaven v řídce obydlené oblasti, avšak zároveň poblíž dvou frekventovaných železničních tras Varšava-Bialystok a Malkinia-Siedlce, když s Malkinií byl tábor přímo propojen železnicí. Poblíž tábora byl také kamenolom stejného jména, ze kterého Němci od jara 1941 získávali za pomoci otrockých pracovních sil stavební materiál pro opevňovací práce na sovětsko-německé demarkační čáře. Historie vlastního vyhlazovacího tábora se ale datuje až od přelomu dubna a května 1942. Tehdy přijeli do oblasti členové speciální komise SS, aby vytipovali vhodné místo.

Se stavbou se začalo už na přelomu května a června 1942. Na stavbě spolupracovaly dvě německé firmy: Schönbronn z Lipska a Schmidt-Münstermann pod přímým dohledem SS-Obersturmführera Richarda Thomally, který se podílel i na stavebních pracích v Sobiboru. Později Thomallu nahradil v čele tábora Rakušan Dr. Irmfried Eberl. Při stavbě bylo také využito otrocké práce polských a židovských vězňů z kamenolomu Treblinka i Židů z okolních sídlišť. Nikdo z židovských dělníků válku nepřežil. Tábor stál na obdélníkové ploše 600 x 400 metrů, obehnán dvěma řadami plotů a zátarasy z ostnatého drátu. Prostor mezi ploty byl zbaven veškeré vegetace, aby nic nebránilo v dostatečném výhledu. Do vnějšího plotu byly pečlivě vpleteny borové větvičky tak hustě, že prakticky znemožňovaly případnému zvědavci sledovat dění uvnitř. V každém ze čtyř rohů tábora stála 8 metrů vysoká strážní věž. Další tři věže umožňovaly strážným sledovat dění okolo plynových komor a spalovacích roštů.

Tábor byl rozdělen do tří částí o přibližně stejné rozloze. Jednalo se o obytnou část, tzv. Wohnlager, přijímací a odbavovací část, tzv. Auffanlager, a vyhlazovací část, tzv. Totenlager. Obytná a odbavovací část byly známy také jako Dolní tábor a vyhlazovací okrsek naopak jako Horní tábor. V obytném prostoru se nalézaly ubytovny SS, pomocného ukrajinského personálu i ubikace židovských otroků, kteří zde vykonávali rozličné činnosti. Dále se zde nacházely dílny, latríny, zbrojnice, garáž, benzinová pumpa a prostor určený k nástupům personálu. Přijímací část sloužila k celkovému odbavení židovských transportů. Obsahovala nástupiště umístěné podél 300 metrů dlouhé železniční vlečky. Dále pak rozsáhlé skladové prostory určené k třídění a dočasnému přechovávání nejrůznějších věcí uloupených obětem.

Svlékárny při severním okraji přijímací části byly přímo propojeny s vyhlazovacím sektorem úzkým průchodem nazývaným nejčastěji Schlauch nebo Himmelstrasse. Tento průchod byl takřka 100 metrů dlouhý a 4,5 až 5 metrů široký. Po obou stranách ohraničen plotem z ostnatého drátu, opět s obvyklou kamufláží z větviček. U vchodu do něj, poblíž ženských svlékáren, stál ukazatel se záměrně matoucím nápisem Zur Badeanstalt.

V přijímací části byl později instalován také tzv. Lazarett. Jednalo se o příkop ukrytý za vysokým zeleným plotem, kde byli likvidováni střelou do zátylku ti z deportovaných, kteří by kvůli své psychické či fyzické indispozici mohli narušit hladký průběh vyhlazovací akce. Členové židovského pomocného personálu byli zabíjeni také zde, ať už se jednalo o trest za porušení vnitřního řádu, či o snižování stavů, nebo pouze o střelbu pro zábavu. Vchod do tohoto zařízení byl opatřen velkým červeným křížem a nápisem Lazarett. August Miete, přezdívaný Anděl smrti, který zde velel, vypověděl později před německým soudem: Nemocní a mrzáci byli v každém transportu... Také tam byli ti, kteří byli zastřeleni či zraněni SS, policisty nebo Lotyši, hlídajícími transporty. Tito nemocní, mrzáci a zranění byli dopraveni do Lazarettu speciální skupinou pracovníků. Uvnitř Lazarettu umístili tyto lidi na hranu jámy. Když byli všichni nemocní a zranění přineseni, bylo mou prací je zastřelit. Střílel jsem do zátylku 9 mm pistolí. Zastřelení padali... do jámy... Počet takto zastřelených z každého transportu byl proměnlivý. Někdy dva nebo tři, jindy dvacet i víc. Jednalo se o muže i ženy, mladé i staré a také děti...1

Vyhlazovací část se nacházela v jihovýchodním rohu tábora na ploše 250 x 200 metrů, ukryta za neprostupným plotem, tvořeným opět ostnatým drátem v kombinaci s borovými větvičkami. Během prvních měsíců provozu tábora tam byly pouze tři čtvercové plynové komory ve zvláštní budově, každá o rozměrech 4 x 4 x 2,6 metru. V přístavku byl umístěn nejen dieselový motor jako zdroj smrtícího plynu, ale i generátor, zásobující elektřinou celý tábor. Plynové komory samotné měly hermetické dveře různé velikosti na dvou protilehlých stranách. Menší ústily do úzké chodby a sloužily obětem ke vstupu do plynové komory, ty druhé pak k odstraňování mrtvol, neboť lidé v komoře se většinou ve smrtelném zápase instinktivně natlačili na vchodové dveře. Strop komory byl křižován trubkami napojenými na zdroj exhalátů a ukončenými sprchovými hlavicemi. V komoře byla během provozu naprostá tma.

Východně od původních plynových komor nechali Němci vyhloubit velké pohřbívací jámy podlouhlého tvaru o rozměrech 50 x 25 metrů a hloubce 10 metrů. Ty byly vykopány vězni a bagrem zapůjčeným z nedalekého pracovního tábora Treblinka. Za účelem snazšího transportu mrtvých těl k místu pohřbení byla z prostoru plynových komor až k okraji jam položena úzkokolejná trať pro provoz důlních vozíků. V prostoru vyhlazovacího okrsku vznikly také ubikace pro zde pracující židovské otroky, jimž bylo důsledně zabráněno v kontaktu s ostatními vězni v Dolním táboře.

Zařízení nezbytná k zahájení vyhlazovací operace v Treblince byla dokončena v polovině července 1942, ale stavební práce pokračovaly ještě několik měsíců.

Počátek deportací do Treblinky

Transporty začaly přijíždět do Treblinky od 23. července 1942. Vlak tvořený až šedesáti uzavřenými nákladními vagóny zastavil nejdříve v železniční stanici Treblinka vzdálené přibližně 4 km od tábora. Tam byl rozdělen na tři stejné části, které byly postupně odtaženy do tábora. Na posledním úseku řídili lokomotivu k tomuto účelu vybraní strojvůdci německé národnosti Rudolf Emmerich a Willi Klinzman. Jak se vlak blížil do tábora, ohlásil se dlouhým zapískáním, aby se strážní oddíly mohly dostatečně připravit k převzetí transportu. Potom, co celý vlak najel na rampu, byla za ním uzavřena brána. Deportovaní byli vyhnáni z vagónů na nástupiště a odvedeni na oplocený shromažďovací prostor uvnitř tábora. Během přesunu se museli rozdělit podle pohlaví na dvě skupiny. To už se před nimi objevila velká informační cedule s následujícím textem v němčině a polštině:

Židé z Varšavy, pozor! Jste v tranzitním táboře (Durchgangslager), odkud budete posláni do pracovního tábora (Arbeitslager). V zájmu zamezení vzniku epidemií musíte odložit veškeré šatstvo k provedení okamžité desinfekce. Zlato, peníze, cizí měnu a šperky odevzdejte pokladníkům, budou vám vráceny proti účtence. Kvůli tělesné čistotě se každý musí před další cestou umýt. 2

Ženy a děti byly poslány do baráku na levé straně shromažďovacího prostoru, kde se svlékly před odchodem do sprch. Oděvy si svázaly do uzlíku a zanechaly na místě, cennosti odevzdaly v pokladně na konci budovy. Způsob, jakým se vše dělo, v nich vzbuzoval důvěru, že se se svými věcmi po nutné očistě zase shledají. Muži byli drženi venku až do doby, kdy ženy a děti odešly do plynových komor. Několik desítek z nich bylo vybráno, aby vyčistili vnitřek vagónů a postarali se o zavazadla, která po sobě zanechaly oběti. Ostatní muži se museli svléknout, odevzdat všechny cennosti a potom byli i oni nahnáni do plynových komor (na základě praktických zkušeností bylo později toto pořadí otočeno a do plynových komor odcházeli nejdříve muži). V počátečním období byli obvykle na konci dne shromážděni všichni Židé vybraní na rozličné pomocné práce a zplynováni nebo postříleni u pohřbívacích jam.

Během prvních týdnů provozu tábora se Němcům beze zbytku dařilo vzbuzovat v přijíždějících důvěru, že se ocitli v obyčejném transportním táboře. David Novodvorski z Varšavy, kterému se v létě 1942 podařilo z tábora utéct, později vypověděl, že mu trvalo dva dny, než poznal pravdu.3

Do poloviny srpna 1942 přijíždělo v transportech 5 až 7 tisíc lidí denně. Potom se však situace dramaticky změnila. Transportů přibývalo a počty deportovaných často dosahovaly až 12 000 denně. Tento stav měl za následek narušení hladkého průběhu vyhlazovací kampaně. Němci a jejich ukrajinští pomahači museli stále častěji používat fyzické násilí a střelbu, aby situaci zvládli.

Oskar Berger, který dorazil do Treblinky 22. srpna, později popsal scény odehrávající se v táboře v době svého příjezdu: Když jsme vystoupili z vlaku, stali jsme se svědky strašlivé podívané. Stovky těl ležely všude okolo. Hromady zavazadel, oděvů, uzlíků, všechno pomíchané. Příslušníci SS, Němci a Ukrajinci stáli na střechách baráků a pálili bezhlavě do davu. Muži, ženy i děti padali krvácejíce. Vzduch byl naplněn výkřiky a pláčem. Ty, kteří nebyli zasaženi střelbou, nahnali otevřenou branou na náměstí oplocené ostnatým drátem. Cestou museli přeskakovat těla mrtvých a zraněných.4

Ti, kteří přežili strašlivou cestu přeplněným vlakem i uvítací palbu v táboře, byli podrobeni obvyklé přijímací proceduře. Pak museli nazí proběhnout šlauchem do prostoru plynových komor. Po obou stranách šlauchu stáli SS se psy a popoháněli oběti bitím i verbálně se slovy: Rychle, rychle, voda už stydne a ostatní se také musí osprchovat.5

V prostoru bezprostředně před plynovými komorami už nebohé oběti očekávali dva Ukrajinci proslulí svým sadistickým chováním, Ivan Děmjaňuk a jiný jménem Nikolaj. Jeden ozbrojen šavlí a druhý železným prutem. Tito dva dohlíželi na vstup do plynových komor a zároveň se starali o technický stav motoru, který produkoval dieselové exhaláty.6 Eli Rozenbergová, která pracovala ve vyhlazovací části Treblinky, Děmjaňuka popisuje takto: Tenhle Ukrajinec měl zvláštní zálibu ve zraňování lidí, zvláště žen. S oblibou bodal ženám šavlí do nahých stehen a genitálií předtím, než vstoupily do plynových komor. Mladé ženy a dívky také znásilňoval. Také uřezával nosy a uši starým židům, kteří se mu nelíbili. Když byl nespokojen s něčí prací, rozbil mu lebku kovovou trubkou, nebo ho bodl svým nožem. Jeho největší zálibou bylo zamotat někomu hlavu mezi dva ostnaté dráty a pak ho přes ni mlátit. Jak se dotyčný svíjel pod ranami, uškrtil se.7

Po tom, co byli deportovaní Židé nacpáni po 200 až 250 osobách do plynových komor, Ukrajinci za nimi zavřeli neprodyšné přední dveře a spustili dieselový motor. Po 20 až 25 minutách se jeden z Ukrajinců podíval kukátkem, a pokud usoudil, že se již všichni udusili, přikázal židovským vězňům, aby otevřeli zadní dveře a odstranili těla zavražděných. Když byly dveře otevřeny, mrtvoly v místnosti vzpřímeně stály, neboť prostor byl záměrně přeplněn. Množství zavražděných také zemřelo v posledním objetí se svými rodinnými příslušníky.

Zpočátku se vinou nezkušenosti obsluhujícího personálu občas stávalo, že dveře byly otevřeny příliš brzy a musely být zase zavřeny. Časté byly i poruchy dieselového agregátu. Docházelo k nim také ve chvílích, kdy už byly oběti v plynové komoře. Lidé pak museli čekat i několik hodin vestoje na svou smrt.

Těla obětí byla po zplynování vytažena ven, naložena na důlní vozíky a odvezena po úzkokolejné trati k pohřbívacím jamám. Stávalo se však, že vozík vykolejil a celý náklad se převrhl. Tím se celý proces výrazně zpomalil. Ve špičkách se proto stále častěji dávala přednost odtahování těl za nohy.

Hlavní ambicí Dr. Eberla bylo přijmout co nejvíce transportů a předstihnout ve statistikách ostatní podobná zařízení v Generálním Gouvernementu. Během prvních pěti týdnů plného provozu Treblinky mezi 23. červencem až 28. srpnem 1942 bylo podle dostupných dokumentů deportováno do tábora přibližně 312 500 lidí. Jen z varšavského ghetta přijelo 245 000 lidí. Při propočítání denního průměru dojdeme k neuvěřitelnému číslu 9 000 zavražděných denně, což překonává dokonce denní průměr během vyhlazování maďarského židovstva na jaře a v létě 1944 ve čtyřech výkonných plynových komorách a krematoriích v Birkenau. Je jasné, že tábor typu Treblinky nemohl podobný nápor zvládnout. Tři malé plynové komory byly neustále přetížené. Část z každého transportu musela být postřílena v přijímacím prostoru. Vlaky přivážely také stovky a tisíce mrtvých, kteří nevydrželi útrapy cesty v přeplněných vagónech. Stále více těl leželo nepohřbeno na různých místech v areálu tábora. Podél baráků v přijímacím prostoru se kupily obrovské hromady nejrůznějších věcí, které s sebou přiváželi deportovaní. Všechny skladové prostory v táboře byly přeplněné. Šatstvem byl zcela zaplněn i barák, sloužící původně jako svlékárna mužů. Zavládl naprostý chaos a začalo být jasné, že Dr. Eberl není schopen situaci zvládnout.

Zprávy o tom, co se děje v Treblince, se donesly až k uším velitele Operace Reinhard Odilo Globocnika. Ten se dokonce do tábora vypravil, ale nakonec dovnitř nevstoupil. Úplně mu stačilo, co viděl v okolí. Dle svědectví dalšího z mužů Operace Reinhard Josepha Oberhausera, který řídil jeho limuzínu, zůstal stát před vchodem a nechal si zavolat Dr. Eberla. Když přišel, zeptal se ho: Jak můžete dovolit, aby sem přiváželi tolik tisíců lidí, když jste schopni zpracovat jenom dva až tři tisíce.

Globocnik také prohlásil, že kdyby Eberl nebyl jeho krajan, postavil by ho před soud SS. Transporty byly s okamžitou platností pozastaveny. Eberla Globocnik odvolal a poslal ho spolu se čtyřmi jeho velícími důstojníky na východní frontu. Irmfried Eberl válku přežil a v roce 1948 spáchal sebevraždu.

Hledal se nový velitel. Někdo, kdo bude schopen zorganizovat vraždění v Treblince do té míry, aby přinášelo co nejvíce užitku a co možná nejméně problémů. Tím mužem byl Hauptsturmführer Franz Paul Stangl.

Reorganizace v Treblince

Obnova pořádku v Treblince byl nelehký úkol, proto do tábora přijel Wirth, aby novému veliteli pomohl. V první řadě bylo nutné odstranit tisíce mrtvých rozesetých po celém táboře, zejména pak kolem příjezdové rampy a plynových komor. Pro tento účel bylo sestaveno židovské pracovní komando, složené z mužů vybraných z posledních transportů. Abraham Kszepicki popsal pracovní náplň takového komanda takto: V sedm večer byl nástup. Počítali nás. Bylo nás asi 500. Ustanovili židovského předáka - kápa. Stal se jím Ing. Galewski. Ten den, jako každý příští, trval nástup dvě hodiny. Druhý den ráno byl další nástup. Němci zavedli denní řád a nástupy se od té doby konaly třikrát denně.

Také bylo zajištěno stravování. Vedle studně postavili polní kuchyni a dávali nám půl litru polévky třikrát denně. Chléb jsme nedostávali, ale nedostatek jídla nás netrápil, neboť jsme si ho mohli opatřit ze zavazadel, které po sobě zanechali zavraždění Židé. Kuchyně byla zásobována ze stejného zdroje... Po nástupu nás odváděli na velké prostranství s hromadnými hroby. V těch dnech bylo mou prací odtahovat mrtvoly do příkopu vedle plotu. Po několika dnech se porouchal bagr. Začala se proto používat nová metoda pálení mrtvol v příkopech. Užívalo se nejrůznějších prostředků, aby se podpořilo hoření. Do ohně se přikládalo i prázdnými zavazadly obětí a nejrůznějšími odpadky posbíranými při úklidu. V kremaci se pokračovalo dnem i nocí a celý tábor se naplnil kouřem a zápachem spáleného masa. Stále však zbývalo nekonečné množství těl... desítky těl, stovky těl, tisíce těl mužů žen a dětí. Mrtvoly lidí různého věku, v nejrůznějších pozicích s nejrůznějšími výrazy na tváři, zamrzlými ve chvíli jejich posledního výdechu. Kolem dokola jen hlína, nebe a mrtvoly! Továrna hrůzy, jejímž jediným produktem byla mrtvá těla. Snad pouze Němec si mohl zvyknout na takové místo. Já jsem si nezvykl do samého konce...

Množství těl na velkém náměstí se postupně zmenšovalo, až do dne, kdy byl celý prostor vyčištěn. Co se s námi stane teď? Nové transporty nepřijíždějí. V srdci cítíme, že přišla naše poslední hodina... stal se zázrak. Vybrali 80 z naší skupiny a zastřelili je, zatímco zbytek odvedli na různé práce.8

Spolu s obnovením transportů byla stanice Treblinka od 27. srpna 1942 uzavřena pro normální osobní vlaky, které zde předtím stavěly. Toto opatření mělo v zásadě dva hlavní důvody. Zaprvé zabránit prodlevám, které vznikaly, když musel transport čekat až projede vlak osobní. Druhým důvodem pak byla snaha zvýšit utajení celé vyhlazovací operace a snížit na minimum osobní kontakt deportovaných s civilním obyvatelstvem. Pauza v provozu Treblinky nebyla příliš dlouhá a transporty byly brzy obnoveny. Pokračující likvidace varšavského ghetta, největšího židovského sídliště v Evropě, nemohla být dlouho odkládána. První transport z Varšavy přijel 4. září 1942 v ranních hodinách. Ve snaze zabránit vzniku podobného chaosu, s jakým se Treblinka potýkala před reorganizací, byla vytvořena židovská pracovní komanda, aby vykonávala různé práce spojené se zajištěním vyhlazovacího procesu. Tyto pracovní skupiny vytvořené z vězňů, kteří právě ukončili úklid tábora, byly doplněny o vybrané z prvních obnovených transportů. O tom, jaká byla situace v Treblince bezprostředně po obnovení provozu, vypovídá svědectví Borise Kazika Weinberga, který přijel do tábora z Varšavy 4. září 1942: Přijeli jsme do jakési železniční stanice. Židovští vězni otevřeli vrata našeho vagónu a my jsme před sebou uviděli Němce a Ukrajince... hned nás začali bít a křičet na nás... museli jsme všechno dělat v poklusu. Členové židovského pracovního komanda nám rozdali kousky provázku, abychom si svázali boty dohromady. Ukázalo se, že potřebují 400 mužů na práci. Mezi muži došlo k selekci a já byl mezi těmi, které vybrali. Stáli jsme na dvoře a čekali. Branou k nám přivedli skupinu Židů, kteří již byli určitou dobu v táboře. Začali je mlátit. To, co jsme viděli, se nedá popsat. Mlátili je dřevěnými a železnými palicemi a současně je trhal pes. Ti v předu klesli k zemi a ostatní padali na ně. Pak je všechny natlačili do malého srubu, aby je pak po dvaceti odváděli k zastřelení... přišel Hauptsturmführer Stangl a oznámil nám, že ti, kteří byli zastřeleni, chtěli zabít všechny Němce a zlikvidovat tábor. 'Mám rozkazy udělat to samé s vámi,' řekl a vzápětí dodal, 'ale já nechci. Tady je práce na celá léta. S každým, kdo bude pracovat, se bude zacházet lidsky...'

Naší prací bylo třídit oděvy a hledat po kapsách i jinde ukryté zlato a cennosti. Neustále nás mlátili, až jsme měli obličeje celé oteklé. Každé dva dny likvidovali nemocné a zesláblé bitím. Během nástupu Němec, který byl ve službě, vybral ty, kteří byli zbiti, seřadil je a odvedl k jámě, později nazývané Lazaret. Tehdy to byla pouze díra v zemi, bez plotu a beze jména... Tak to šlo nějaký čas...9

Tyto pravidelné selekce byly pro židovské otroky největším nebezpečím. Ve snaze nedat Němcům záminku k fyzické likvidaci, uchylovali se Židé často až ke kuriózním praktikám. Abraham Kszepicki o tom vypráví: Selekce byla stálým ohrožením, jako meč visící nad našimi hlavami... ráno jsme vstávali ještě před budíčkem a snažili se upravit svůj zevnějšek, abychom vypadali co nejlépe. Nikdy, ani v nejlepších časech, jsme se neholili tak často jako v Treblince. Každé ráno se všichni hladce oholili a navoněli kolínskou, která pocházela ze zavazadel mrtvých Židů. Někteří se napudrovali, namalovali si rty rtěnkou, nebo si načervenili tváře. To všechno, aby získaly dalších několik dnů života. Nebo několik týdnů ? Kdo ví...?10

Počet židovských otroků se v období bezprostředně po reorganizaci pohyboval mezi 500 až 600. V táboře byl klid. Vše běželo podle plánu a nic nenasvědčovalo tomu, že se schyluje k incidentu, který jako jediný za celou dobu trvání Treblinky skončil smrtí službu konajícího příslušníka SS.

Boris Weinberg popisuje k čemu došlo 10. nebo 11. září 1942 v předvečer židovského svátku Roš Ha-šana: Když jsme se zformovali během večerního nástupu, službu konající Němec rozkázal, aby se ti, kteří přijeli ten den, shromáždili odděleně. Muži váhali kam se postavit... chtějí Němci zlikvidovat nováčky nebo veterány? V první chvíli se nikdo ani nepohnul, pak několik mužů pomalu opustilo řadu. Němci začali ty muže surově bít. V tu chvíli někdo vyskočil ze zástupu a běžel s nožem v ruce k Němci Maxu Bialovi a bodl ho do zad. Pak zůstal stát na místě, jako by nevěděl, co dál. Jeden z Ukrajinců, desátník Mančuk, viděl, co se stalo, přiběhl a udeřil útočníka do hlavy lopatou, kterou právě držel v ruce... Zatímco Biala ležel na zemi a krvácel, začali Ukrajinci střílet do davu. Jejich kulky zabily nebo zranily desítky lidí. Zástupce velitele tábora Kurt Franz se objevil na scéně.

Franz dal odnést zraněného Bialu, zastavil bezhlavou střelbu a přiměl Židy, aby se znovu zformovali. Pak rozkázal židovskému předáku Galewskému, aby předstoupil. Sešvihal ho svým bičíkem a řekl mu, že jestli se bude podobný incident opakovat, bude popraven. Někdo zavolal Christiana Wirtha, který byl stále ještě v Treblince. Ten přikázal, aby bylo vybráno deset mužů a zastřeleno. Potom, co je Kurt Franz vybral, byli zastřeleni přímo před zástupem. Ostatní byli nahnáni do baráků a drženi tam přes noc. Následující den ráno se nekonal v šest hodin obvyklý nástup.

Židé zamčení v barácích se obávali nejhoršího. V 7:30 byli všichni vyhnáni ven. Nástup se odehrával pod silnou ostrahou SS a Ukrajinců. Vybrali 150 mužů, vzali je k jámám a zastřelili jako trest za zabití Maxe Bialy.

Těžce raněný SS-Oberscharführer Max Biala byl okamžitě odvezen do vojenské nemocnice ve městě Ostrow. Zemřel však ještě během převozu, či krátce po příjezdu do nemocnice. Žid, který smrtelně zranil Bialu, se jmenoval Meir Berliner. Jednalo se o argentinského státního příslušníka, který byl na návštěvě ve Varšavě ve chvíli, kdy vypukla válka, a již se mu nepodařilo opět vycestovat. Jeho argentinské občanství ho ani v nejmenším neochránilo před deportací do Treblinky. Jeho žena a dcera byly hned po příjezdu poslány do plynové komory, zatímco Berlinera vybrali pro práci v táboře. Zabití Bialy provedl Berliner na základě vlastní iniciativy, aniž by se o svém záměru předem někomu zmínil. Vše nasvědčuje tomu, že Berliner svou akci plánoval a měl u sebe pro tento účel ukrytý nůž. Svůj čin provedl ve chvíli, kdy se domníval, že jeho konec je již blízko.

Berlinerův čin vyvolal šok u SS i pomocného ukrajinského personálu. Jednalo se o první násilný odpor v Treblince po více než měsíci a půl provozu a zavraždění přibližně čtvrt milionu Židů. Němci si uvědomili, že Židé, kteří přišli o vše, se mohou uchylovat k zoufalým individuálním útokům na personál tábora. Během několika prvních dnů, které následovaly po incidentu, Němci neustále zastavovali židovské otroky ve všech prostorách tábora a hledali u nich ukryté zbraně. Aby zvěčnili jméno zabitého kamaráda, pojmenovali SS obytné bloky ukrajinského pomocného oddílu Kasárna Maxe Bialy.

Ve své podstatě však smrt Maxe Bialy nepřinesla žádnou zásadní změnu. Plynové komory Treblinky dál pracovaly na plný výkon. Židé v transportech přijížděli každý den a byli povražděni.

Poslední transport vypravený v rámci tzv. velkého vyklízení varšavského ghetta přijel do Treblinky 21. 9. 1942. Přivezl asi 2200 osob včetně příslušníků pomocné židovské policie s jejich rodinami. Celkem bylo v období mezi 23. červencem a 21. zářím 1942 do Treblinky vyvezeno a na místě zavražděno téměř 254 000 Židů z varšavského ghetta.

Zvýšení kapacity

Po stabilizaci celkové situace v táboře se jako největší slabina vyhlazovacího procesu ukázala nedostatečná kapacita plynových komor. Stangl se proto záhy rozhodl pro stavbu komor nových. Při jejich instalaci se využilo zkušeností získaných během stavby nových plynových komor v Belžeci v červnu a červenci 1942.

Na průběh stavby přímo dohlížel SS-Scharführer Lorenz Hackenholt, který řídil provoz plynových komor v Belžci. Pod jeho vedením se začalo se stavebními pracemi již v prvních zářijových dnech roku 1942. Nová budova s deseti plynovými komorami (podle některých svědectví se šesti11) se rozkládala na ploše 320 m2 oproti pouhým 48 m2 v případě starých komor. Každá z komor měla obdélníkový půdorys o rozměrech 4x8 metrů. Strop byl vzhledem ke starým komorám o 60 cm snížen na výšku 2 metrů. Toto opatření bylo učiněno proto, že výfukové plyny měly tendenci se koncentrovat v horních částech místností. Malé děti proto často přežili plynování, což komplikovalo hladký průběh vyhlazovací akce. Snížení stropu také zmenšilo celkový objem volného prostoru v komoře. To výraznou měrou urychlilo a usnadnilo jejich zplynování.

Budova samotná měla obdélníkový půdorys. Po celé délce byla rozdělena úzkou chodbou s pěti komorami po obou stranách. Vstupní dveře komor, ústící do chodby, měli ve výšce očí malé kukátko. Na venkovní stěnu budovy plynových komor, přímo nad vchod, Němci umístnili synagogální oponu tmavé barvy s nápisem v hebrejštině: Toto je brána k Bohu, spravedliví jí projdou. Na štítě budovy byla umístněna velká Davidova hvězda. Pět schodů, které vedly do budovy, zdobily po obou stranách květy. Dieselový motor byl instalován na opačném konci budovy poblíž starých komor. Za účelem urychlení stavebních prací přivezli SS do tábora skupinu asi čtyřiceti varšavských Židů se zkušenostmi ze stavebnictví. Jakob Wiernik, který byl členem tohoto pracovního komanda, popisuje okolnosti vzniku nových plynových komor: Stavba nových komor trvala 5 týdnů. Pro nás to byla celá věčnost. Pracovali jsme od rána do večera, neustále častováni ranami bičů a pažbami pušek. Jeden ze strážných, jménem Voronikov, s námi zacházel obzvlášť bezcitně. Zatímco naše fyzické strádání se vymykalo všem lidským měřítkům, psychicky jsme trpěli ještě víc. Každý den přijížděly nové transporty, deportovaní se museli svléknout a byli nahnáni do plynových komor. Cesta do starých komor vedla kolem staveniště. Mnozí z nás zahlédli své děti, manželky, či jiné blízké mezi obětmi. Pokud byl někdo pohnut do té míry, že se rozběhl za svou rodinou, zastřelili ho na místě. Tak jsme stavěli komory smrti pro sebe a pro své bratry.12

Nové plynové komory mohly najednou pojmout až 3 800 lidí. Dohledem nad nimi byli pověřeni Gustav Münzberger a Fritz Schmidt. Celému vyhlazovacímu okrsku, tzv. táboru III, velel SS-Oberscharführer Heinrich Matthes. Ten později popsal organizační zajištění provozu nových komor: Po celou dobu svého působení v Treblince jsem sloužil v Horním táboře. Horní tábor byla část Treblinky s plynovými komorami, kde byli zabíjeni Židé, jejich těla házena do velkých jam a později pálena. V Horním táboře sloužilo obvykle 14 Němců. Také tam vykonávali stálou službu dva Ukrajinci. Jeden se jmenoval Nikolaj. Ten druhý byl malý muž... na jeho jméno si nevzpomínám. Tito dva Ukrajinci, kteří žili v Horním táboře, sloužili v plynových komorách. Také se starali o motor, když Schmidt nebyl přítomen. Tenhle Schmidt, který měl obvykle na starosti místnost s motorem, byl podle mého názoru civilista, mechanik nebo řidič. Pocházel z Pirny...

Já jsem svolával nástupy pracovních Židů v Horním táboře. Bylo jich tam asi 200 až 300. Odklízeli mrtvoly a později je spalovali. Také tam byli Židé, kteří vylamovali mrtvým zlaté zuby. Pokud se mě ptáte, jestli speciální skupina hledala u mrtvol ukryté cennosti, musím odpovědět, že o tom nic nevím. Nahoře u plynových komor stálo dalších 6 až 8 Ukrajinců. Tito Ukrajinci byli vyzbrojeni puškami, někteří z nich měli také kožené biče...13

V tomto období se začal proměňovat i tzv. Lazarett. Dostal svůj vysoký zelený plot z chvojí a byl opatřen znakem červeného kříže. Zároveň probíhaly práce kamuflážního charakteru i na jiných zařízeních tábora. Velitel Stangl se například rozhodl vytvořit na příjezdové rampě iluzi obyčejného nádraží. Za tímto účelem bylo instalováno několik falešných oken a dveří společně s cedulkami Kasa, Čekárna, Informace, Telegraf, Přednosta stanice atd. Na nástupišti nechal Stangl umístnit tabuli příjezdů a odjezdů se šipkami směru jízdy Do Bialystoku a Do Wolkowyska. Kolem vánoc 1942 připevnili na popud Kurta Franze na štít nádražní budovy dřevěný ciferník hodin, jehož namalované ručičky ukazovaly stále tři hodiny.

Likvidace židovské populace v Generálním Gouvernementu

Od 3. září 1942, kdy byly transporty do Treblinky obnoveny, do poloviny listopadu, kdy došlo k dočasnému přerušení, přijelo do tábora 438 600 Židů z ghett Varšavského, Radomského a Lublinského okresu. Tyto oblasti byly k Treblince geograficky nejblíže. Denně přijížděly tři až čtyři transporty, některé i v noci. Od poloviny listopadu 1942 do ledna 1943 nepřijely z Generálního gouvernementu téměř žádné transporty. V tomto období byli v táboře likvidováni obyvatelé ghett z okolí Bialystoku. V druhé polovině ledna 1943 Němci obnovili deportace z varšavského ghetta. Ty vyvrcholily na konci dubna 1943 a vyvolaly ozbrojené židovské povstání, které bylo nemilosrdně potlačeno.

V době od ledna do konce dubna 1943 bylo do tábora deportováno přibližně 31 500 Židů z Generálního Gouvernementu. Celkem bylo od samého počátku provozu tábora 23. července 1942 do konce dubna 1943 v Treblince zavražděno asi 763 000 Židů z oblasti Generálního Gouvernementu.

Deportace do Treblinky z Generálního distriktu Bialystok

Generální distrikt Bialystok zahrnoval regiony okolo měst Grodno, Bialystok a Wolkowysk. Jednalo se o autonomní administrativní útvar, v jehož čele stál gauleiter Východního Pruska a říšský komisař pro okupovanou Ukrajinu Erich Koch.

Během prvních měsíců německé okupace byla židovská populace zmíněných oblastí likvidována v rámci tzv. Aktionen speciálními skupinami SS, tzv. Einsatzgruppen. Tyto jednotky se dle potřeby přemisťovaly z místa na místo ve svém operačním prostoru. V cílové lokalitě rychle shromáždily zde žijící židovské obyvatelstvo, které pak odvedly na nepříliš vzdálené, avšak dostatečně odlehlé místo. Zde byli všichni Židé postříleni salvami z pušek, dávkami z kulometu, či střelou z bezprostřední blízkosti do týla. Oběti byly zahrabány v předem připravených jamách nebo v sovětských protitankových příkopech.

Během období od července do září 1942 bylo tímto způsobem v Generálním distriktu Bialystok usmrceno okolo 31 000 Židů. Těsně před začátkem deportací do Treblinky a Osvětimi žilo v oblasti stále ještě asi 210 000 Židů koncentrovaných v ghettech. Rozkaz ke konečné likvidaci všech ghett v Generálním distriktu Bialystok byl vydán ve velitelství RSHA v Berlíně v první polovině října 1942. Na základě četných intervencí z podniků, které využívaly židovskou otrockou pracovní sílu, byly deportace dočasně pozdrženy. Začaly až v polovině listopadu 1942 v době, kdy byla již zlikvidována většina židovské populace v Generálním Gouvernementu. Na počátku byli deportováni Židé z malých ghett, nakonec ti z Grodna a částečně i z Bialystoku. Na konci hlavní vyhlazovací kampaně v Generálním distriktu Bialystok v dubnu 1943 zůstalo na živu jen 30 000 Židů v Bialystockém ghettu. Většina židovské populace s výjimkou obyvatel ghett v Bialystoku a Grodnu byla před deportací soustředěna v pěti shromažďovacích táborech. Jeden byl v Bialystoku, druhý v Kelbasinu u Grodna, třetí v Bogusze u Grajewa, čtvrtý ve Wolkowysku a poslední ve městě Zambrow u Lomže. Židé ze všech zmíněných táborů s výjimkou těch ze Zambrowa byli deportováni do Treblinky. Židé z ghetta ve městě Bielsk Podlaski, které leží na jihu distriktu, byli posláni do Treblinky přímo bez předchozího pobytu ve shromažďovacím táboře.

V únoru 1943 došlo v Treblince k několika úspěšným pokusům o útěk. Jednalo se většinou o Židy z Grodna. Do ghett v Generálním distriktu Bialystok proto pronikalo stále více informací o tom, co se děje s deportovanými po příjezdu do Treblinky. Lidé věděli, jaký osud je čeká, a odmítali jít na smrt jako ovce na porážku. Transporty z této oblasti přivážely s sebou personálu tábora dosud nepoznané těžkosti. Dov Freiberg byl svědkem toho, co se dělo po příjezdu takových transportů: Některé transporty, zvláště ty z východních oblastí, byly silně střeženy SS a Ukrajinci. V takových vlacích byly všechny vozy silně poškozené. Každý vagón vypadal jako po bitvě a bylo v něm více mrtvých a zraněných, než živých. Někteří lidé byli nazí a celí bílí od chlorinové desinfekce... Lidé z těchto transportů se bránili, odmítali se svléknout a napadali Němce pěstmi... Mnozí z nich byli zastřeleni, jiní nahnáni do plynových komor oblečeni. Pracovali jsme dlouho do noci, aby jsme zbavili přijímací prostor mrtvých a raněných...14

Ačkoli bylo původně rozhodnuto, že 30 000 bialystockých Židů bude z vojensko ekonomických důvodů ponecháno na živu až do konce války, Himmler odmítl všechny argumenty poukazující na nezbytnost židovských pracovníků pro válečný průmysl a vydal rozkaz k okamžité deportaci všech zbývajících Židů do Generálního Gouvernementu. Do Treblinky bylo odvezeno 7 600 bialystockých Židů, ostatní do Majdanku a Osvětimi. V samém závěru vyklízení bialystockého ghetta došlo ze strany židovských obyvatel k zoufalému odporu, který byl krutě potlačen za použití těžké vojenské techniky. Němci vybrali skupinu 1260 bialystockých dětí, které chtěl Himmler použít při svém kupčení se spojenci. Dětský transport přijel do Terezína 24. srpna 1943. Když byly děti vedeny do sprch, zuřivě se bránily a křičely gas, gas! Tehdy v Terezíně jejich podivné chování nikdo nechápal... Existoval plán, podle kterého měly být všechny bialystocké děti evakuovány do Palestiny. Proti tomuto záměru však ostře protestoval nejvyšší náboženský představitel palestinských muslimů, jeruzalémský muftí Hadž Amín al-Husseiní. Po jeho intervenci u Himmlera byly děti 7. října 1943 odvezeny do Birkenau a tam zplynovány i se svým doprovodem. Jednou z tehdy zavražděných vychovatelek byla i sestra Franze Kafky Ottla Kafková-Davidová. 15

Celkem bylo do Treblinky z Generálního distriktu Bialystok deportováno 118 000 Židů.

Transporty z Terezína

V rozmezí od 19. září do 22. října odjelo z Terezína 11 transportů (nesly označení Bn až Bx), složených převážně z lidí starších 65 let. Do táborů smrti v Polsku odvezly 19 004 Židů, z nichž se konce války dožili jen tři lidé (jeden z Bn a dva z Bu).

Do Treblinky dorazilo s největší pravděpodobností 5 deportačních vlaků Bt až Bx. Beze vší pochybnosti je to však potvrzeno pouze u transportu Bu. Z ostatních vlaků nikdo nepřežil, ale v táboře byla spatřena zavazadla s kódovým označením transportu. Transporty Bt až Bx přijelo na podzim 1942 do Treblinky 8000 lidí. Na práci bylo vybráno pouze sedmnáct mladých českých Židů. Všichni ostatní byli hned po příjezdu do tábora zavražděni.16

Z těchto sedmnácti se dožili konce války pouze dva pražští Židé Richard Glazar a Karel Unger, kteří přijeli transportem Bu. Richard Glazar napsal o svém příjezdu do tábora: Vysoký esesman uprostřed něco s trhavými gesty vykládá. Na takovou vzdálenost neslyším. Co, do dezinfekční koupele že jdeme a potom hned na práci? Stojím vysvlečený na konci řady. No, moc teplo na to koupání zrovna není. Zprava podél řady spěchá a míjí mne esesman s čepicí - lodičkou posazenou z čela. Něco ho zpomalí, když už skoro přešel a jen mě přejel pohledem. Zastaví se, prohlédne si mne přes rameno a pak se ke mně docela natočí: 'Komm du auch - pojď, ty taky, oblékni se, rychle, postav se tam k těm, židovské hvězdy dolů, žádné hodinky, žádný nůž, tak... Budete tady pracovat, když se osvědčíte, můžete se stát Vorarbeiter oder Capos - předáky nebo kápy. V tomhle okamžiku, pozastaveném prozřetelností či zákonem o počtu pravděpodobnosti - podle toho, co kdo vyznává, SS-Unterscharführer August Willy Miete, 'Anděl smrti' s rybím pohledem a slámovými vlasy, netuší, nedostane vnuknutí, že si právě vlastnoručně vybral na dvaadvacet let dopředu svědka svých činů.17

Richard Glazar pracoval v Treblince až do srpnového povstání v roce 1943, kdy se mu společně s Karlem Ungerem podařilo uniknout z hořícího tábora. Skrývali se v lese, přemisťovali se většinou v noci, ve dne spali. Přesto byli nakonec zatčeni polským lesníkem. Protože nebyli obřezáni, podařilo se jim utajit svůj židovský původ, čímž unikli jisté smrti. Vydávali se za české členy německé pracovní Todtorganisation. Po krátkém pobytu v polském vězení byli posláni na práci do německého Mannheimu, kde se dočkali konce války.

Řecký transport

Mezi 15. březnem a 9. květnem 1943 byly do táborů smrti deportováni Židé ze sběrných táborů v řecké Soluni. Většina z nich skončila v Birkenau, avšak minimálně jeden transport čítající 2 800 osob dorazil 26. března do Treblinky. Richard Glazar popsal okolnosti příjezdu řeckého transportu: Hnědá svalnatá těla trochu se chvějí v chladu podmračeného dne, černé vlasy, široká ramena, dokonalé postavy. Přeběhne statný snědý mladík, hříva černých vlasů mu poletuje, profil obličeje jak vyřezaný. Blíží se dva chlapci - jinoši, nebudou mít víc jak osmnáct let, se skvěle formovanými těly, a za nimi muž s našedlým plnovousem, se vzdutou kosou hrudí, stehenní svaly mu pruží a kloužou pod kůží. Tihle tři, ten starý, už jsem je někde viděl - to je Laokoon a jeho synové z bájné Tróje dobývané Řeky - obrázky z mých školních učebnic a obrazy na školních chodbách. A další následují. David se dívá tentokrát široce otevřenýma očima a jen opakuje: 'Makabejští přijeli do Treblinky, Makabejští přijeli do Treblinky.'18

Řecký transport s sebou do Treblinky přivezl obrovské množství potravin právě ve chvíli, kdy v táboře vrcholil hlad. Již delší dobu nepřijel žádný transport a vězni byli odkázáni na chudou táborovou stravu.

Lidé byli jen v polovině vlaku, druhá polovina je plná beden, kufrů, pytlů, ohromných balíků ze sešitých přikrývek. Modří vlečou ke skladišti bedny plné marmelády, kdosi do nich vráží, bedna se rozkřápne o zem a oni padají - jak rádi a blaženě - do rozplihlé temně červené hmoty. Pomalu se zvedají, polykají přitom plnými ústy, a už jsou nad nimi černostříbrné lebky s hnáty, karabáče do nich řežou, až jim rozblemtaná marmeláda stříká z obličejů zároveň s krví. Maso, z vagónů padají na nástupiště ohromné kusy sušeného zbělalého masa. Z dalších vagónů se po otevření vyvalí napěchované pytle, dopadem se trhají a z nich se na černou škváru sype záplava zlatožlutých obdélníčků - keksů, v kterých se brouzdáme. Pod těžkými botami se mění v bělavou drť, a ta se usazuje na povalujících se zavazadlech, kufrech z vepřovice, kecancích marmelády a pohozených polštářích s podivuhodnými výšivkami. To už jsem podruhé zpátky, už jsem si taky vecpal jeden z těch buclatých obdélníčků do úst. A už mě zaplavuje báječný pocit štěstí, blaho - blaho z prvního polknutí. Obličej se mi roztahuje, napíná - teď, teď už musím mít taky ten divně šťastný výraz, jako měli ti první, co běželi z rampy... malý Abraham přibíhá z nástupiště, pustí to, co nese, a oznamuje naříkavě a nadšeně: 'Teď zase sýr, strašná síla, sýr jak mlýnská kola', rozmáchne se v kruhu. V poledne zůstanou stát misky u stromů u kuchyně a podél baráků dole poloplné. Několik se jich převrhlo, utvořila se z nich kaluž a z kuchyně vynášejí plný džber hladové polévky vylít do latríny.19

 

Z celého transportu vybrali SS na práci tři muže.

Cikáni v Treblince

V Treblince bylo zavražděno také několik skupin Rómů. Některé romské komunity byly před deportací drženy společně se Židy v ghettech, jiné byly odvedeny přímo do likvidačních táborů nebo postříleny během akcí mobilních SS-Einsatzgruppen. Jakob Wiernik popsal příchod největší cikánské skupiny do Treblinky někdy na jaře 1943: Jednoho dne, když jsem pracoval poblíž brány, všiml jsem si, že Němci a Ukrajinci podnikají nějaké zvláštní přípravy. Stabsscharführer, malý, připosražený muž okolo padesátky s tváří vraha, několikrát opustil tábor v automobilu. Mezitím se brána otevřela a asi tisíc Cikánů bylo přivedeno dovnitř (jednalo se o v pořadí třetí cikánský transport). Mužů bylo přibližně 200, zbytek ženy a děti. Přijeli s veškerým majetkem navršeným na svých povozech. Špinavé hadry, zmuchlané lůžkoviny a jiné ubohé věci. Neměli takřka žádnou ostrahu, přivedli je dva Ukrajinci v německých uniformách, kteří ani neznali celou pravdu. Chtěli vyřídit náležité formality a požádali o potvrzení o předání transportu. Jejich žádost byla odměněna sarkastickými úsměvy a nebyli ani vpuštěni do tábora. Během doby, kdy čekali na potvrzení, se od Ukrajinců, kteří sloužili v táboře, dozvěděli, že právě přivedli oběti do vyhlazovacího tábora. Zbledli, nechtěli uvěřit tomu, co jim bylo řečeno, a pokusili se dostat do tábora. V té chvíli přišel Stabsscharführer a předal jim zalepenou obálku. Odešli. Všichni Cikáni byli odvedeni do plynových komor a pak spáleni.20

Celkem bylo do Treblinky přivezeno okolo dvou tisíc Rómů. Nikdo z nich nepřežil.

Podzemní hnutí a příprava povstání

V počátečních měsících roku 1943 došlo ke značnému snížení frekvence příjezdu nových transportů. Hory šatstva, které se normálně povalovaly na tzv. Sortierungplatzu, zmizely. Vše bylo zabaleno a posláno do Německa. K vězňům začaly pronikat zprávy o neúspěších německé armády na východní frontě. To vše nutilo židovské otroky k úvahám o jejich bezprostřední budoucnosti. Bylo jasné, že bez nových transportů pro ně nebude práce a budou dříve nebo později zlikvidováni. Individuální útěky v poslední době končily neúspěchem, a proto vězni stále častěji začali uvažovat o povstání celého tábora.

Na přelomu února a března 1943 se z pracovních Židů vyčlenila malá skupina, která na sebe vzala odpovědnost spojenou s přípravou povstání. Říkalo se jí Organizační výbor a jejími členy byli: Dr. Julian Choronžycki z Varšavy, lékař, který pracoval v táborové nemocnici, Zeev Kurland, kápo z Lazarettu, Želomír Bloch, slovenský Žid, bývalý důstojník československé armády, agronom Sadowitz z Varšavy, táborový krejčí Salzberg a Adolf Freidman z Lodže, který sloužil nějaký čas v Cizinecké legii. Všichni členové Organizačního výboru patřili k táborové elitě. V čele výboru stál Dr. Choronžycki, vojenské otázky měl na starosti charismatický Želo Bloch. Na samém počátku byli do činnosti výboru zasvěceni jen nejbližší přátelé zúčastněných, celkem asi deset osob. Už na počátku své činnosti utrpěl Organizační výbor citelnou ztrátu, když byli Bloch a Freidman společně s početnou skupinou jiných vězňů přemístěni z přijímací části tábora do vyhlazovací. Tím výbor přišel o dva nenahraditelné vojenské odborníky s velitelskými schopnostmi. V Dolním táboře v té době přebývalo pracovních sil, kterých bylo naopak třeba v Horním táboře, kde se otvíraly staré masové hroby a spalovaly mrtvoly na obrovských roštech ze svařených kolejnic.

Většina myšlenek členů Organizačního výboru se zpočátku ubírala jedním směrem: jak si opatřit zbraně. Nejjednodušším a nejbezpečnějším způsobem se zdálo propašovat zbraně do tábora zvenku. Peněz na nákup zbraní od lokálního obyvatelstva byl dostatek. Vězni se k finančním prostředkům a cennostem dostávali jak během třídění pozůstalosti po obětech, tak prostřednictvím tzv. Goldjuden, bývalých profesionálních zlatníků, kterým prošla rukama většina cenností přivezených do tábora. Finální nákup zbraní měli pak provést členové kamuflážního komanda tzv. Tarnungu.

Tarnung bylo pracovní komando, které se při sběru zelených borových větviček na proplétání ostnatých drátů dostávalo pravidelně mimo hranice tábora. Praxe obchodování s obyvateli okolních vesnic byla velmi rozšířená a týkala se nejrůznějších druhů zboží, zejména potravin. Členové Organizačního výboru doufali, že stejně by mohly být nakoupeny i zbraně. Jejich naděje se však nesplnily. Nezdařily se ani pokusy získat zbraně prostřednictvím ukrajinských stráží, se kterými mnozí z židovských vězňů udržovali obchodní styky. Ukrajinci si vzali peníze, ale zbraně nedodali. Za podobný pokus o obchod s Ukrajincem Dr. Choronžycki zaplatil životem. Jednoho dne mu donesli na ošetřovnu od Goldjuden větší sumu peněz určených na nákup zbraní. Vzápětí však do místnosti vstoupil Kurt Franz, který ještě stačil zahlédnout, jak se Choronžycki snaží něco ukrýt v kapse svého kabátu visícího na zdi. Franz přistoupil ke kabátu a vytáhl z kapsy svazek peněz. Choronžycki, který si uvědomil, že nemá co ztratit, se na Franze vrhl se skalpelem v ruce. Oba muži upadli v zuřivém zápase na zem. Po chvíli začal mít mladší a silnější Franz navrch. Choronžyckému se však podařilo Franzovi vytrhnout a vyskočit oknem ven. Tam rychle vytáhl z kapsy připravenou ampulku s jedem a rozkousl ji. Vzápětí se na něj sesypaly rány ze strany SS a Ukrajinců, kteří se nacházeli v tu chvíli v bezprostředním okolí. SS přivedli Dr. Irenu Levkovskou, která byla Choronžyckého kolegyní. Levkovská mu vypumpovala žaludek, ale neprobral se. Jeho mrtvé tělo bylo veřejně zbičováno a spáleno v Lazarettu. Němci logicky podezřívali Goldjuden, že opatřili Choronžyckému nalezené finanční prostředky. Franz vybral osm z nich. Nechal je po jednom skákat žabáky až k jámě Lazarettu, kde je vyslýchal s pistolí u hlavy. Nikdo z nich se nenechal zastrašit a nic neprozradil. Smrt Choronžyckého byla další těžkou ranou podzemnímu hnutí v Treblince. Jeho osobnost byla jen těžko nahraditelná. Novou hlavou Organizačního výboru se stal zastupující táborový starší Rakowski.

Koncem dubna převládl mezi odbojáři názor, že nejlepší bude opatřit si zbraně přímo z táborové zbrojnice, zvláště když měl Organizační výbor k dispozici kopii klíče od vstupních vrat. Otisk originálu byl nepozorovaně získán během opravy zámku, záměrně poškozeného vsunutím kovové štěpiny. Skupině mladíků, kteří uklízeli v ubikacích SS se opravdu podařilo tajně odnést do obuvnické dílny dvě bedny ručních granátů. Vzápětí se však ukázalo, že granáty nemají rozbušky. Stejná skupina je pak musela nepozorovaně vrátit zpět na místo.

Kápo Rakowski se na počátku května pokusil zorganizovat útěk patnáctičlenné skupiny, ve které měl být on i jeho milenka Chesia Mendelová. Rakowski podplatil dva Ukrajince, se kterými udržoval již delší dobu obchodní styky, aby mu opatřili zbraně a dopomohli k útěku. Než stačila Rakowského skupina realizovat svůj plán, došlo k incidentu, který zcela zhatil jejich záměr. Jednoho květnového rána vešel do baráku, kde Rakowski bydlel, SS-Scharführer August Miete a přistihl ho, jak společně s Chesiou snídá bílý chléb se slaninou a zapíjí to vodkou. Miete zachoval klid, zůstal stát ve dveřích a řekl: Tak Rakowski, ty taky šmelíš?! Potom se otočil a odešel. Kápo Rakowski dojedl a šel na obhlídku tábora. Za malou chvíli se Miete vrátil do Rakowského baráku se dvěma Ukrajinci a po důkladné prohlídce nalezl ve zdi množství ukrytých peněz, zlata a šperků. Ačkoli Rakowski tvrdil, že o penězích nic neví, byl ještě téhož dne večer odveden do Lazarettu a zastřelen. Táborovým starším se stal opět Ing. Galewski, kterého Rakowski zastupoval po dobu jeho nemoci.

V prvním květnovém týdnu 1943 začaly do Treblinky jezdit vlaky s těmi, kdo přežili povstání ve varšavském ghettu. Téměř všichni odcházeli z příjezdové rampy rovnou do plynových komor. Jen málo z nich bylo vybráno na práci, aby se doplnily ztráty způsobené epidemií břišního tyfu. V jednom z posledních transportů z varšavského ghetta přijel muž, který měl s sebou ukrytý ruční granát. Když byl se svou skupinou odveden z příjezdové rampy na přijímací náměstí, kde dostali příkaz, aby se svlékli, vrhl granát směrem k poblíž stojícím strážím. Účinky tohoto zoufalého útoku jsou nejasné, neboť jednotlivá svědectví si značně odporují. Nejblíže pravdě zřejmě je, že následkem výbuchu byl jeden Ukrajinec zabit a jeden Němec, dva Ukrajinci a tři Židé z pracovního komanda Červených zraněni.

Po posledním vlaku z varšavského ghetta došlo opět k dočasnému přerušení transportů. Vězni v Dolním táboře byli nasazeni na různé práce spojené s údržbou, zatímco v Horním pokračovalo pálení mrtvol exhumovaných ze starých hromadných hrobů. Vězni, kteří uklízeli v ubikacích SS a měli možnost nahlédnout do německého tisku, přinesli zprávy o vojenských neúspěších wehrmachtu na různých frontách. Vězňům bylo jasné, že likvidace tábora se blíží a že oni ji jako svědci všech zločinů rozhodně nepřežijí. To vše akcelerovalo přípravy povstání.

Do čela Organizačního výboru se postavil Ing. Galewski a novými členy se stali kápo Moniek z Varšavy a Čech Rudolf Masárek, poloviční Žid, který dobrovolně provázel svou židovskou ženu do Terezína a později i do Treblinky. Většina konspiračních schůzek Organizačního výboru se odehrávala v táborové krejčovské dílně. Hlavní náplní těchto setkání byla opět snaha najít způsob, jak získat zbraně. Většina ze členů výboru se přikláněla k názoru, že nejlepším řešením bude zcizit zbraně těsně před povstáním z táborové zbrojnice, zvláště když se již ukázalo, že to je možné. Zbraně mohly být ze zbrojnice odneseny pouze ve dne, kdy SS nebyli ve svých barácích. Vězni byli však přes den rozptýleni po celém táboře. Proto bylo nutné umístit v každém pracovním komandu odbojovou buňku zasvěcenou do příprav povstání. Protože mezi vězni bylo množství informátorů ochotných udat svého židovského bratra, aby si zajistili různé výhody, museli členové Organizačního výboru při tvorbě takových buněk postupovat velmi opatrně. V červenci 1943 bylo do příprav povstání zapojeno asi 60 lidí. Ačkoli již existoval plán, povstání se stále odkládalo. Vězni se obávali, že po případném úspěšném hromadném útěku z tábora nenaleznou žádnou pomoc u civilního polského obyvatelstva, známého svým nesmiřitelným antisemitismem. Také životní podmínky vězňů v Dolním táboře se zlepšily a brutalita SS a Ukrajinců poněkud polevila. Bloch a Freidman začali hned po svém transferu do Horního vyhlazovacího tábora organizovat tamní podzemní hnutí. Oba zastávali pozice předáků svých pracovních skupin. Podle některých svědectví měl Želo Bloch dokonce funkci kápa. Jména dalších vězňů působících v podzemním hnutí ve vyhlazovací části Treblinky nejsou známa. Jedinou výjimkou je Jakob Wiernik, stavební expert, který pracoval střídavě v obou částech tábora. Wiernik působil jako kurýr mezi oběma odbojovými skupinami.

Vyhlazovací část tábora byla mnohem menší a pracovalo tam méně vězňů, než v té přijímací. Hlavní pracovní náplní bylo spalování mnoha stovek tisíc mrtvol z odkrytých starých hromadných hrobů. Každý večer po práci byli všichni vězni zavřeni v jednom společném baráku obehnaném ostnatým drátem. Členové tamního podzemního hnutí proto museli vyvinout velké úsilí, aby skryli své odbojové aktivity před ostatními vězni, zejména před táborovým starším Singerem a několika dalšími udavači.

V polovině července 1943 bylo spalování mrtvol takřka dokončeno a nové transporty nepřijížděly. Vězni ve vyhlazovacím okrsku začali zaplňovat vyprázdněné pohřbívací jámy zeminou, zarovnávat je s okolním terénem a sázet na nich stromky. Vzrůstala všeobecná nervozita, neboť se zdálo, že poslání tábora je již splněno a bude brzo zrušen. Tyto obavy se vystupňovaly, když Němci v Horním táboře uspořádali těsně před závěrem exhumačních a kremačních prací velkou oslavu. Odbojové skupině ve vyhlazovací části bylo jasné, že povstání může být úspěšné jen pokud proběhne koordinovaně v obou částech tábora najednou. Přesto se po několika nevyslyšených výzvách k urychlení akce, které Wiernik tlumočil odbojářům v Dolním táboře, rozhodli k ráznému kroku. Do Dolního tábora poslali ultimátum. Pokud Galewski a jeho tým okamžitě neoznámí závazné datum povstání, budou nuceni provést akci nezávisle.

Galewski a jeho lidé věděli, že pokud by povstala pouze vyhlazovací část, neměla by vzpoura naději na úspěch a následné represálie by se nevyhnuly ani Dolnímu táboru. Proto se rozhodli pod tlakem situace na jednání, které se konalo v pátek 30. nebo v sobotu 31. července, určit konečné datum povstání na pondělí 2. srpna v 16:30 hodin.

Plán povstání

Po tom, co Operační výbor určil fixní datum povstání a Wiernik o něm informoval odbojáře v Horním táboře, zbývalo pouze dát konečnou podobu bojovému plánu a vyřešit některé problémy, které by mohly přinést komplikace během akce. Nakonec Operační výbor určil bojový plán v časové posloupnosti, dle následujících bodů:

  • fáze (tichá), 14:30 až 16:30 hod.: Mladí uklízeči odnesou vhodné zbraně z táborové zbrojnice a rozdělí je mezi jednotlivé bojové skupiny. SS, kteří v této době vstoupí do dílen a jiných uzavřených prostor, budou, pokud k tomu bude vhodná příležitost, fyzicky zlikvidováni.

  • fáze, 16:30 až přibližně 17:30 hod.: Exploze granátu bude signálem pro začátek ozbrojeného povstání v obou částech tábora. Vzápětí bude podniknut útok na táborovou komandaturu. Současně budou napadeni Němci a Ukrajinci rozptýlení v celém táboře. Telefonní vedení bude přestřihnuto a co možná nejvíce baráků zapáleno, včetně budov s plynovými komorami.

  • fáze : Po zničení Treblinky opustí vězni s ukořistěnými zbraněmi tábor a rozptýlí se v lese. Během večera a noci se pak budou snažit dostat co možná nejdále od tábora.

 

 

Povstání

2. srpen 1943 začal stejně jako každý jiný pracovní den, ale ti, kteří věděli, co se chystá, mohli jen těžko skrývat své rozčilení. I mnozí z ostatních, kteří dosud o ničem nevěděli, začínali tušit, že se děje něco neobvyklého. Zasvěcení si tajně balili věci na cestu a shromažďovali ukryté peníze a cennosti, které jim měly zajistit možnost koupit si úkryt u civilního obyvatelstva. Galewski a kápové, kteří patřili k Organizačnímu výboru, museli stále uklidňovat své lidi a nabádat je k opatrnosti.

V 13:00 se konal pod Galewského vedením obvyklý polední nástup, během kterého byla některá pracovní komanda před blížící se akcí posílena o členy podzemního hnutí. Sám Galewski se rozhodl pohybovat v jižní části Treblinky v místě, kam se měli vězni během povstání přesunout a odtud uniknout z tábora. Nedlouho po nástupu odešla skupina čtyř esesmanů a šestnácti Ukrajinců zaplavat si do nedaleké řeky Bug. Byl mezi nimi i zástupce velitele tábora Kurt Franz. Tato neočekávaná událost příznivě ovlivnila poměr sil ve prospěch povstalců. Současně s obnovením denních prací po poledním nástupu začali někteří vězni plnit své úkoly spojené s blížícím se povstáním. Rudek Lubrenitski, který pracoval v táborových garážích, provedl sabotáž na motoru obrněného vozidla, aby nemohlo být použito proti povstalcům. Také se začalo s distribucí seker a nůžek k přestřižení ostnatých drátů. Vše šlo hladce až do chvíle, kdy mělo dojít k získání zbraní z táborové zbrojnice. Skupina, která měla úkol provést, narazila na nečekanou komplikaci. V baráku těsně vedle zbrojnice se v té chvíli nacházel esesman Müller, což znemožňovalo provedení akce. Nepříjemnou situaci musel vyřešit kápo Sadowitz, který požádal Müllera o pomoc při řešení problému v komandu bramborářů. Po jeho odchodu se podařilo úspěšně přemístit potřebné zbraně přes zadní okno zbrojnice do garáží, kde se Lubrenitski postaral o jejich distribuci. Jednalo se o několik desítek granátů, několik pistolí a asi tucet pušek. Po tom, co byly zbraně přemístěny, prošel táborem vězeň, který měl na starosti desinfekci ubikací, a provedl důkladný postřik. To odpoledne však místo desinfekčního přípravku použil benzín.

Ve vyhlazovací části, kde se v letním parnu přerušovala odpoledne práce a vězni odpočívali zamčeni ve svém baráku, museli členové podzemního hnutí najít způsob, jak si zachovat v okamžiku vypuknutí vzpoury venku alespoň malý úderný oddíl. Ráno proto nosiči mrtvol přenesli ke spalovacím roštům větší množství, než mohlo být do přestávky spáleno. Velitel komanda spalovačů Adolf Freidman nabídl velícímu esesmanovi Karolu Petsingerovi, že jeho skupina zůstane pracovat celé odpoledne, za což požadoval navíc příděl chleba pro sebe a své muže, aby přílišnou ochotou nevzbudil podezření. Petsinger souhlasil. Želomír Bloch, velitel povstání ve vyhlazovacím okrsku, se na inkriminované odpoledne zařadil do komanda nosičů vody. To mu také umožnilo pohybovat se vně zamčeného baráku.

V 15:30 došlo k nepředvídané situaci. SS-Oberscharführer Fritz Küttner, přezdívaný Kiwe, snad nejpodezřívavější esesman v táboře, byl spatřen, jak na pozvání barákového staršího Kuby vstoupil do baráku č. 2. Vzhledem k tomu, že byl Kuba znám jako udavač, vzbudila tato událost velké obavy mezi členy Organizačního výboru. Salzberg se rozhodl neriskovat a požádal Galewského o ozbrojeného muže, aby Küttnera zlikvidoval. Mezitím Küttner vyšel z Kubova baráku a venku přistihl mladého Žida, který tam přes den neměl co dělat. Při osobní prohlídce u něho nalezl větší sumu peněz. V tu chvíli dorazil na scénu objednaný atentátník, mladý varšavský Žid jménem Wallabanczik. Po výstřelu z jeho pistole těžce raněný Küttner padl k zemi. Bylo právě 16:00 a povstání začalo. Richard Glazar popsal situaci bezprostředně po vypuknutí povstání: Druhého srpna devatenáct set čtyřicet tři. Vpředu, někde u našich obytných baráků padne výstřel, chvilka ticha - prásk - jeden granát, druhý, třetí, vidím, jak vybuchne vpředu na dlážděné cestě - vachman stojící za námi zmizí pod ostatními těly a někam se propadne, ten u plotu taky, jako když ho do země vbije - Josek a Heršek mají v rukou pušky - 'Revoluce - konec vojny!' - druhá část hesla má zmást vachmany. 'Hurá' - nejdřív jednotlivě, nesměle - sám to nemohu dostat z prsou, chrčí mi to v krku, teď to konečně prorazí - hurá! - spojuje se, sílí, sborové táhlé hurá - a Treblinkou zní křik, jaký z ní dosud nevzešel - křik člověka... Z chrastí okolo vyšlehnou ohníčky - něco mi letí přes hlavu a vybuchne před baráky Ukrajinců - brána do druhého tábora je otevřená a za ní zaklekává s puškou nějaká kulatá ostříhaná hlava - podle toho by to mohl být Želo - 'Kiwe ji dostal', zaslechnu...21

Výstřel na Küttnera a následující střelba překvapila většinu z povstalců. Nevěděli, co se děje a proč nebyl dodržen časový harmonogram. Galewski prakticky hned na začátku ztratil možnost zasahovat do živelného průběhu vzpoury. Jednotlivé skupiny se však i bez přímého velení snažily splnit své úkoly co nejlépe. Komando bramborářů napadlo táborovou komandaturu a vrhli na ni několik granátů. Rudek Lubrenitski a český Žid Stanislav Lichtblau zapálili benzinový tank. Burácející plameny se rychle rozšířily do blízkého okolí. Oba byli zastřeleni ukrajinskými vachmany. V prostoru táborových dílen byl svými spoluvězni zabit udavač Kuba. Rebelům začala brzy docházet munice. Němci a Ukrajinci se rychle vzpamatovali z počátečního šoku a začali opětovat palbu z několika pozic včetně strážních věží. Velkému počtu vězňů zůstaly přípravy povstání zcela utajeny. Ti teď zmateně pobíhali mezi hořícími baráky a stávali se snadným terčem pro automatické zbraně vachmanů na věžích. Asi 300 vězňů se postupně shromáždilo v oblasti tzv. Ghetta, kde byly obytné baráky pracovních Židů. Z nich se oddělila velká skupina, která si prostříhala cestu ostnatým drátem a unikla do blízkého lesa. Jiní, kteří měli ještě nějakou munici, se snažili zasáhnout především Ukrajince na strážních věžích.

V Horním táboře zaslechli v 16:00 výstřel vypálený na Küttnera. Želo Bloch na pár sekund zaváhal. Když se však z dolního tábora ozvala následující střelba, bylo mu již jasné, že povstání začalo z nějakého důvodu dříve, než bylo plánováno. Jeden z nosičů vody vzápětí vykřikl smluvené heslo pro začátek povstání: Revoluce v Berlíně, Želo Bloch a jeho druhové odzbrojili Ukrajince, který je hlídal, a shodili ho do studně. Bloch si vzal jeho pušku a zahájil palbu na strážní věž. Vězni, kteří byli zamčeni v obytném baráku, se probourali ven a zabili ukrajinskou stráž. Jedné skupině se dokonce podařilo zmocnit strážnice a ukořistit několik pušek. Většina vězňů z vyhlazovacího okrsku se bezprostředně po propuknutí divoké přestřelky snažila uniknout přes plot na jižní straně tábora. Zde se však mnoho z nich stalo obětí silné střelby ze strážní věže, v jejíž blízkosti museli proběhnout. Bloch, Freidman a ostatní ozbrojení rebelové pokračovali v palbě dokud nepadli, nebo jim nedošla munice. Většině z vězňů Horního tábora se podařilo uniknout do lesa.

Ačkoli je s odstupem času možné považovat povstání v Treblince za úspěšné, nelze nevidět, že některé záměry se nepodařilo realizovat. V nastalém zmatku například nebylo přestřiženo telefonní vedení, což umožnilo Němcům rychleji zmobilizovat bezpečnostní jednotky ze širokého okolí. Navíc také nedošlo ke zničení plynových komor. Ztráty na německé straně byly minimální. S největší pravděpodobností byl během povstání zasažen pouze Küttner, který své zranění přežil. Mezi vachmany byly ztráty citelnější. Šest Ukrajinců bylo zabito a několik dalších zraněno.

Pronásledování povstalců

Německé orgány zareagovaly na nastalou situaci velmi rychle. Bezprostředně po hromadném útěku z tábora byli shromážděni všichni přítomní Ukrajinci a SS včetně Kurta Franze a jeho skupiny, která se mezitím vrátila z koupání, a začalo se neprodleně s pátrací akcí v blízkém okolí. Již v počátečních fázích povstání se veliteli tábora Stanglovi podařilo kontaktovat německou posádku v Malkinii, odkud přijela okamžitá pomoc. Další posila dorazila z blízkého trestního tábora Treblinka. Na pomoc byly povolány i posádky z měst Sokolow-Podlaski, Kosow-Laski a Ostrow-Mazowiecki. Na pátrací akci se podílely i policejní a četnické jednotky a železniční stráž. Pronásledovatelé obklíčili tábor v okruhu pěti kilometrů a začali důkladně pročesávat celý prostor. Stříleli na vše, co se hýbalo. Chycené povstalce bez milosti likvidovali hned na místě ranou do týla. Jedinou šancí uprchlíků bylo dostat se hned na počátku co nejdále od tábora. Někteří byli schopni běžet bez přestávky i několik kilometrů a dostat se včas za policejní kordon. Jiní neměli tak dobrou kondici a museli proto spoléhat na různé úkryty. Někteří prchali sami, jiní ve dvojici či v malé skupině. Byly však i skupiny čítající několik desítek osob. Jechiel Reichman popisuje útěk své skupiny: Asi po třech kilometrech jsme doběhli k lesní školce. Rozhodli jsme se, že nemá cenu dál běžet, a ukryli se v hustém stromoví. Bylo nás dvacet - příliš velká skupina na skrývání - rozdělili jsme se proto do dvou skupin po deseti a schovali se asi 150 metrů od sebe. Za malou chvíli jsme viděli Ukrajince vedené několika SS, jak obkličují školku. Pak do ní vstoupili. Našli druhou skupinu a všechny na místě pozabíjeli. My jsme leželi tiše a k našemu velkému štěstí nás neobjevili. Pak odešli...22

Všichni vedoucí představitelé táborového odbojového hnutí padli s největší pravděpodobností ještě během povstání, nebo hned na počátku pátrací akce. Galewskému se sice podařilo dostat z tábora, ale kvůli svému věku a chatrnému zdraví nebyl schopen s ostatními držet krok a rozhodl se po několika kilometrech spáchat sebevraždu jedem. Želomír Bloch byl naposledy spatřen, jak v zákleku pálí na Ukrajince a kryje tím útěk ostatních z tábora. Podle některých svědectví se nakonec i on dostal do lesa, kde ho později zastřelili polští partyzáni. O osudu ostatních povstaleckých velitelů není nic známo.

Z asi 850 na práci nasazených Židů, nacházejících se v Treblince v den povstání, bylo chyceno asi sto uvnitř tábora. 350 až 400 vězňů bylo zabito během boje nebo poblíž obvodových zátarasů při pokusu o útěk. Přibližně stejnému počtu se podařilo z tábora uniknout. Asi polovina z nich však zahynula během prvních 24 hodin pátracích operací. Z asi 200 uprchlíků, kteří přežili první den, byla přibližně polovina chycena v rámci širší pátrací operace v okruhu několika desítek kilometrů okolo tábora. Někteří z nich byli chyceni a zavražděni polskými vesničany nebo předáni německým orgánům. Jen asi stovce Židů z Treblinky se podařilo uniknout pronásledovatelům a zmizet v okupovaném Polsku nebo za jeho hranicemi. Ne víc než sedmdesáti z nich se podařilo dožít konce války.

Likvidace tábora

Vzhledem k tomu, že plynové komory nebyly během povstání zničeny, pokračovala Treblinka ještě krátkou dobu v provozu. Poslední akcí bylo zplynování dvou velkých transportů bialystockých Židů ve dnech 18. a 19. srpna 1943. Tím byla završena Operace Reinhard. Globocnik byl krátce poté přeložen do Terstu a vzal s sebou i některé ze svých podřízených židobijců. Na sever Itálie s ním odjeli Wirth, Stangl a později i Reichleitner, poslední velitel Sobiboru. Po operaci Erntefest23 se k nim připojil i Gottlieb Hering, exvelitel Belžce.

 

Demontáží a demolicí toho, co z tábora zbylo, byl pověřen Kurt Franz. Ten měl pro splnění svého úkolu k dispozici asi 100 židovských vězňů, kteří zůstali v táboře po povstání. 17. listopadu 1943 odjel poslední transport s demontovaným táborovým zařízením. Potom byli zavražděni všichni zbylí Židé, celkem asi 30 osob. Před popravou byli rozděleni do pětičlenných skupin a postříleni postupně tak, že každá následující skupina musela nejdříve spálit mrtvá těla zavražděných z té předchozí. Poslední skupinu spálili Ukrajinci. Na ploše, kde stál tábor, byla založena hospodářská usedlost s domem, postaveným z cihel plynových komor. Na farmě hospodařil bývalý ukrajinský strážný Strebel se svou rodinou. Strebel měl také za úkol zabránit polským vesničanům z širokého okolí, aby rozryli plochu tábora při svých zlatokopeckých nájezdech podobně jako po likvidaci Belžce na konci července 1943. Dole pod hospodářským stavením a přilehlým pozemkem ležel promíchán s pískem popel asi 800 až 900 tisíc evropských Židů zavražděných v rozmezí pouhých 14 měsíců.

Bezprostředně po osvobození se rozšířily ve východním Polsku fámy, že ne všichni zavraždění Židé byli spáleni a že mnoho z nich Němci pohřbili v šatech, aniž by u nich provedli osobní prohlídku. Také se mluvilo o tom, že Židé, kteří v táborech pracovali, ukryli v zemi velké množství peněz, zlata a drahokamů.

Rachel Auerbachová, která přijela do Treblinky 7. listopadu 1945 jako členka delegace Polského státního výboru pro vyšetřování nacistických válečných zločinů na území Polska, popsala scény, jichž se stala svědkem. Davy nejrůznějších individuí, zlodějů a lupičů s rýči a lopatami v rukou překopávaly, prohrabávaly a přesívaly písek. Vytahovaly z hlíny hnijící lidské údy, kosti a různé odpadky. Že by nenarazily ani na jedinou minci nebo alespoň na jeden zlatý zub? Dokonce přitáhly dělostřelecké náboje a letecké bomby, ty hyeny a šakalové v lidském těle. Několik jich daly dohromady, odpálily je a hned měly vykopány velké jámy v znesvěcené půdě prosáklé krví a popelem spálených Židů...24

V roce 1964 byl v Treblince péčí polské vlády odhalen mohutný památník. Uprostřed obrovský betonový monolit, kolem něho čtyři nepravidelné plochy vylité betonem a na nich přibližně 17 000 kamenů různé velikosti, symbolizujících kladení kamínků na židovské hroby. Příjezdová rampa je naznačena pravidelně položenými betonovými pražci. Všude okolo jen borovice, písek a nebe.

Literatura:

 

  • Arad, Yitzhak. Belzec, Sobibor, Treblinka. Bloomington: Indiana University Press, 1987. 437 s.

  • Nationalsozialistische Massentötung durch Giftgas. Eine Dokumentation. Frankfurt am Main: Fischer, 1995. 350 s.

  • Greenfieldová, Hana. Z Kolína do Jeruzaléma: střípky vzpomínek. Praha: Gefen Publishing, 1993. 65 s.

  • Glazar, Richard. Čeští Židé a povstání v Treblince. Terezínské studie a dokumenty. 1997.

  • Glazar, Richard. Treblinka, slovo jak z dětské říkanky (Treblinka, wie ein Wort aus einem Kinderreim). Praha: Sefer, 1994. 420 s.

  • Lagus, Karel, Polák, Josef a Polák, Karel. Město za mřížemi (Stadt hinter Gittern). Praha: Naše vojsko - SPB, 1964. 365 s.

  • Levy, Alan. Simon Wiesenthal a jeho případy. Praha: Mladá fronta, 1996. 450 s.

  • Dawidowicz, Lucy S. The War against the Jews 1933 - 1945. New York: Bantam, 1987. 467 s.

 

Poznámky:

Poznámky

1:

Arad, Yitzhak. Belzec, Sobibor, Treblinka. Bloomington: Indiana University Press, 1987. 437 s. str. 122.

2:

Nationalsozialistische Massentötung durch Giftgas. Eine Dokumentation. Frankfurt am Main: Fischer, 1995. 350 s. str. 179.

3:

Belzec, Sobibor, Treblinka, str. 84.

4:

Belzec, Sobibor, Treblinka, 84.

5:

Belzec, Sobibor, Treblinka, str. 86.

6:

Děmjaňuk byl až v roce 1988 odsouzen v Izraeli k trestu smrti, který však nebyl vykonán. Poté, co Nejvyšší izraelský soud připustil, že existují důvodní pochybnosti, zda právě Děmjaňuk je oním Ivanem Hrozným, jak byl pro svou krutost nazýván vězni koncentračních táborů, jej propustil na svobodu.

7:

Belzec, Sobibor, Treblinka, str. 197.

8:

Belzec, Sobibor, Treblinka, str. 94.

9:

Belzec, Sobibor, Treblinka, str. 97.

10:

Belzec, Sobibor, Treblinka, str. 98.

11:

Belzec, Sobibor, Treblinka, str. 119.

12:

Nationalsozialistische Massentötung durch Giftgas. Eine Dokumentation, str. 185.

13:

Belzec, Sobibor, Treblinka, str. 121.

14:

Belzec, Sobibor, Treblinka, str. 134.

15:

Greenfieldová, Hana. Z Kolína do Jeruzaléma: střípky vzpomínek. Praha: Gefen Publishing, 1993. 65 s. str. 80.

16:

Glazar, Richard. Čeští Židé a povstání v Treblince. Terezínské studie a dokumenty. 1997. str. 222; Lagus, Karel, Polák, Josef a Polák, Karel. Město za mřížemi (Stadt hinter Gittern). Praha: Naše vojsko - SPB, 1964. 365 s. str. 317.

17:

Glazar, Richard. Treblinka, slovo jak z dětské říkanky (Treblinka, wie ein Wort aus einem Kinderreim). Praha: Sefer, 1994. 420 s. str. 17.

18:

Treblinka, slovo jak z dětské říkanky (Treblinka, wie ein Wort aus einem Kinderreim), str. 128.

19:

Treblinka, slovo jak z dětské říkanky (Treblinka, wie ein Wort aus einem Kinderreim), str. 130.

20:

Belzec, Sobibor, Treblinka, str. 152.

21:

Treblinka, slovo jak z dětské říkanky (Treblinka, wie ein Wort aus einem Kinderreim), str. 209.

22:

Belzec, Sobibor, Treblinka, str. 297.

23:

Série hromadných poprav realizovaná po úspěšné vzpouře ve vyhlazovacím táboře Sobibor. Výsledek sobiborské vzpoury způsobil na německé straně šok. Vedoucí činitelé SS se ze strachu před opakováním podobné akce rozhodli urychlit fyzickou likvidaci zbytku Židů, kteří ještě přežívali v táborech lublinské oblasti. Za necelé tři týdny po povstání bylo během pouhých šesti dnů v Majdanku,

24:

Belzec, Sobibor, Treblinka, str. 379.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)

Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds
Claims Conference Fond budoucnosti
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání Bader
Nux s.r.o.