Einsatzgruppen (doslova skupiny nasazení
, v podstatě jednotky zvláštního určení) byly nacistické mobilní vraždící
jednotky, sestavené většinou z příslušníků Waffen-SS, gestapa a policejních oddílů, které následovaly německou
armádu v dobývaných oblastech východní Evropy. Během invaze do Sovětského svazu v červnu 1941 postupovaly Einsatzgruppen
systematicky spolu s německou armádou do hloubi sovětského území a prováděly masové vražedné operace v oblasti
od Pobaltí až k Černému moři. Terčem jejich likvidace na dobývaných územích byli především Židé, ale také
další skupiny obyvatelstva, zejména Romové a komunisté.
Člen Einsatzgruppe se chystá zastřelit ukrajinského Žida na okraji masového hrobu, 1941-1943. (Photo: Library of Congress, courtesy of USHMM Photo Archives)
První Einsatzgruppen utvořili nacisté již během napadení Polska v roce 1939. Podobně jako v případě pozdější invaze do SSSR následovaly tyto jednotky postupující oddíly německé armády a jejich cílem bylo likvidovat polské kněze a místní inteligenci. Nedopouštěly se však masového vraždění jako o dva roky později nově utvořené jednotky speciálně vyškolené pro vpád do Sovětského svazu.
Einsatzgruppen se řídily příkazy, které jim udíleli Heinrich Himmler a Reinhard Heydrich. K nejméně třem schůzkám mezi jejich veliteli, Himmlerem a Heydrichem, došlo před zahájením operace Barbarossa (napadení Sovětského svazu) v červnu 1941, kdy byli velitelé jednotlivých skupin seznámeni se svými úkoly a plány budoucích operací. Vytvoření a vyškolení Einsatzgruppen dokládá, že zahájení systematického vraždění evropských Židů úzce souviselo s plánováním německé agrese do Sovětského svazu.
Každou Einsatzgruppe tvořilo 3000 mužů a pro každou byla určena jiná oblast: Einsatzgruppe A (vedená SS-Standartenführerem Dr. Walterem Stachleckerem) se pohybovala v Pobaltí, skupina B (kterou vedl SS-Brigadeführer Arthur Nebe) v Bělorusku, skupina C (pod vedením SS-Brigadeführera Dr. Otto Rasche) na Ukrajině a skupina D (kterou vedl SS-Standartenführer prof. Otto Ohlendorf) v Besarábii a na černomořském pobřeží.
SS-Standartenführer Ohlendorf při procesu s příslušníky Einsatzgruppen, 29. - 31.7.1947. (Photo: Benjamin Ferencz, courtesy of USHMM Photo Archives)
Einsatzgruppen se dělily na další podskupiny známé jako Einsatzkommandos či sonderkommandos. V případě potřeby žádaly Einsatzgruppen o pomoc wehrmacht, ještě důležitější však byla spolupráce s lokálními policejními sbory, ať již ukrajinskými, litevskými či lotyšskými, jejichž příslušníci bývali odměňováni z majetku ukradeného zavražděným obětem. Nacistická propaganda se opírala o falešné tvrzení, že Židé stojí za většinou protinacistické partyzánské činnosti a dopouštějí se atentátů na příslušníky německé armády. Mezi veliteli Einsatzgruppen byla řada vzdělaných nacistických hodnostářů, intelektuálů, právníků atd. Například Otto Ohlendorf byl ověnčen několika univerzitními tituly, Ernst Biberstein, jeden zvelitelů Einsatzgruppe C, byl zase teolog a evangelický pastor.
Einsatzgruppen zpravidla vraždily své oběti zastřelením. Obvykle bylo Židům nařízeno shromáždit se pod záminkou přesídlení na určitém místě, odkud pak byli po zaregistrování odváděni na nedaleké popraviště, což bývaly zpravidla protitankové příkopy nebo speciálně vyhloubené jámy. Po skupinkách byly oběti postříleny a mrtvoly hromadící se v jámách byly masově pohřbeny. Například v případě jedné z největších masových vražd Židů spáchaných Einsatzgruppen v rokli Babi Jar nedaleko Kyjeva rozmístila ukrajinská milice po městě plakáty oznamující povinnost shromáždit se za účelem přesídlení 29. září 1941 v 8 hodin na židovském hřbitově za městem. Lidé si s sebou měli přinést jídlo, teplé oblečení, dokumenty, peníze a cennosti. Nacisté spolu s ukrajinskou milicí potom zástupy Židů odvedli do rokle zvané Babi Jar nedaleko židovského hřbitova za městem. Tam donutili oběti svléknout se a postavit se po skupinách do řady. Popravčí čety na povel skupiny postřílely. Mrtvoly byly naházeny do masových hrobů. Během pár dnů bylo v Babim Jaru takto zavražděno téměř 34 tisíc lidí.
Příslušníci policejních sborů v civilních oblecích a svlečené ženy před popravou, 1939-1943. (Photo: Instytut Pamieci Narodowej, courtesy of USHMM Photo Archives)
Od prosince 1941 experimentovali nacisté s metodou vraždění plynem produkovaným ze spalovacích motorů ve speciálních
nákladních vozech. Tato metoda se však pro činnost Einsatzgruppen příliš neosvědčila, protože byla pomalá, ale
podle velitele skupiny D Ohlendorfa byla také nepopulární, protože vykládání zplynovaných mrtvol znamenalo pro příslušníky
komand zbytečné duševní vypětí.
Později tuto metodu nacisté používali ve vyhlazovacím táboře Chelmno.
Z detailních hlášení, které Einsatzgruppen během svých operací posílaly nadřízeným do Berlína, vyplývá, že celkový počet obětí zavražděných těmito mobilními komandy dosahuje jednoho a půl milionu osob, z převážné většiny Židů. Tato hlášení zároveň představují nejobsáhlejší zdroj informací o činnosti Einsatzgruppen.
Tisk
