Stangl byl Rakušan, jako mnozí další muži Operace Reinhard. Narodil se v roce 1908 v hornorakouském Altmünsteru v chudé rodině. Otec, bývalý dragoun císařské armády, který ho často brutálně bil, zemřel v roce 1916 na podvýživu. Stangl po základní škole odešel do místní textilky, kde se za tři roky vyučil řemeslu a záhy se stal nejmladším textilním mistrem v Rakousku. Za další dva roky už měl pod sebou 15 dělníků. Po večerech se věnoval hře na citeru, vyučování hudby a o víkendech pracoval na stavbě vlastní lodi. Sám toto období později označoval za nejšťastnější v jeho životě. Stále více si však začal uvědomovat obtížnost dalšího profesního postupu bez vyššího vzdělání. Rozhodl se proto pro změnu zaměstnání. Odešel k rakouské federální policii a učinil tak první krok na své cestě do pekla Treblinky.
Později se Stangl svěřil v rozhovoru s Gittou Serenyovou, že když dal v textilce výpověď, řekl majitel: Proč jsi s tím dělal takové tajnosti a nepřišel za mnou? Chtěl jsem tě poslat na školy do Vídně.
Když to Stangl téměř o čtyřicet let později vypravoval, dal se do pláče. Na otázku Gitty Serenyové, proč tedy nezměnil své plány, když mu šéf tohle řekl, odpověděl skrze slzy: Nepožádal mě o to.
1
Snaživý Stangl si u policie v neklidném Rakousku třicátých let vedl dobře a vysloužil si dvě medaile. Jednu za to, že v únoru 1934 v Linci vystrnadil členy socialistické milice z kina Central, kde se zabarikádovali. Druhou pak paradoxně, když objevil v lese tajný sklad nacistických zbraní. Tento nález mu vynesl i přijetí do detektivní školy.
Po anšlusu v roce 1938 Stangl díky známostem přečkal tvrdou čistku v policejním sboru a zřekl se oficiálně své katolické víry. V roce 1940, už jako agent gestapa, byl přeložen do Berlína a jmenován zvláštním policejním komisařem tzv. Všeobecné nadace pro ústavní péči na Tiergartenstrasse 4. Tento eufemistický název za sebou neskrýval nic jiného než organizační centrum řízené eutanasie, cvičební prostor pro budoucí exterminátory konečného řešení
. Další Stanglovou štací byl ústav eutanasie v Hartheimu, kde měl na starosti vydávání falešných úmrtních listů a styk s příbuznými obětí. Poté byl poslán do ústavu v Bernburgu u Hannoveru, aby jej uzavřel. Je historickou kuriozitou, že zde poprvé a ne naposled střídal ve funkci velitele likvidačního zařízení Dr. Eberla, pozdějšího velitele Treblinky. I tady po sobě Eberl zanechal pro Stangla dostatek příležitostí, aby prokázal své organizační a velitelské schopnosti. Stal se z něho spolehlivý kádr všude tam, kde bylo potřeba vyrobit hodně mrtvol, aniž by kolem toho vznikl přílišný rozruch.
V dubnu 1942 byl Stangl na Wirthovo doporučení poslán do Sobiboru, aby urychlil stavební práce, které neprobíhaly podle harmonogramu. Globocnik zároveň pověřil Stangla velením tábora. Vzhledem ke svému poslání byl požádán, aby navštívil Belžec a získal potřebné zkušenosti pro svou misi v Sobiboru. Stangl o této návštěvě řekl Gittě Serenyové: Jel jsem tam autem... každý, kdo tam přijížděl, se dostal nejprve na Belžecké nádraží... Bože, ten zápach. Bylo to všude! Wirth nebyl ve své kanceláři. Pamatuji se, že mě za ním zavedli...stál na kopečku vedle hromadných hrobů...hroby...plné...byly úplně plné. Nemůžu to ani vypovědět. Ne stovky, tisíce, tisíce mrtvol...Na tom místě mě Wirth seznámil s tím, k čemu je Sobibor určen.
Wirth mi řekl, že se mám s definitivní platností stát velitelem Sobiboru. Odpověděl jsem, že nejsem kvalifikován pro podobný úkol... Dostal jsem od Globocnika úkol postavit tábor. Že to nemá být muniční tábor, nýbrž tábor pro zabíjení Židů, jsem se dozvěděl až od Wirtha. Během rozhovoru mi Wirth řekl, že jestli to neudělám, přijde někdo jiný. V tom případě by mě dal opět k dispozici Brigadeführerovi (Globocnik). Nakonec jsem toho nebyl ušetřen. Zůstal jsem v Sobiboru. Přijely transporty a byly zlikvidovány...
2 Stangl byl v Sobiboru mužem v pozadí. Měl na starosti organizační otázky, zatímco vlastní vyhlazovací proces byl Wirthem svěřen jiným. V počáteční fázi zejména Hermannu Michelovi. Jeho jméno se neobjevuje často ani ve výpovědích přeživších. Přesto však Stangl nebyl o nic lepší, než ostatní příslušníci SS a o jeho charakteru dostatečně vypovídá následující příběh :
Na jaře 1942 přišla do tábora Židovka z Chelmu, pátrající po svém muži , který odjel do tábora s židovským transportem. Přivedli ji ke Stanglovi, kde ho požádala, aby jí dovolil navštívit jejího manžela. Tato nevinná žena nevěděla nic o tom, co se děje v Sobiboru a že její manžel byl již zplynován. Stangl si zavolal SSmana Alfreda Ittnera a přikázal mu, aby odvedl ženu do tábora III (vyhlazovací část s plynovými komorami a hromadnými hroby). Když se žena otočila ke Stanglovi zády, naznačil Ittnerovi prstem pohyb, napodobující zmačknutí spouště. Tím dal Ittnerovi jasně najevo, že žena má být zastřelena v táboře III. Ittner odvedl ženu do tábora IIl a předal ji službu konajícímu ukrajinskému strážnému, který ji zastřelil. Na zpáteční cestě z tábora III potkal Ittner Stangla, který se ho zeptal, jestli ženu zastřelil sám. Když mu Ittner odpověděl, že to udělal ukrajinský strážný, řekl mu Stangl: Ty srabe
.Belzec, Sobibor, Treblinka, str. 80."}, str. 80.
Stangl, který se v Sobiboru tolik osvědčil, byl ze svého dobře fungujícího království vytržen a poslán do Treblinky, aby již podruhé během jednoho roku napravoval to, co svým lajdáctvím způsobil Dr. Eberl. Musel začínat znovu od začátku. Stangl okolnosti svého příjezdu do Treblinky barvitě popsal v rozhovoru s Gittou Serenyovou. V autě řízeném šoférem SS ucítil Stangl, kam jede, když byli ještě kilometry daleko, na silnici podél řeky Bug. Už patnáct nebo dvacet minut před místem určení se začaly kolem trati objevovat mrtvoly. Nejdřív jedna nebo dvě, pak dvě nebo tři a nakonec, když přijeli na nádraží, válely se jich tam stovky vystavené horku v pokročilém stadiu rozkladu. Na kolejích stál vlak plný Židů. Někteří byli už mrtví, jiní ještě žili, všichni uzavřeni spolu po dlouhé dny, na jejichž konci je čekala smrt.
Když Stangl přijel do tábora a vystoupil na třídícím náměstí tzv. Sortierungsplatzu, zabořil se až po kolena do peněz. Nevěděl jsem, na koho se obrátit, kam jít. Brodil jsem se bankovkami, drobnými, drahými kameny, šatstvem. Celé náměstí tím bylo poseté. Zápach byl nepopsatelný. Všude se válely stovky, ne, tisíce mrtvol, rozkládaly se, hnily. Za náměstím, v lese, jen pár set metrů odtud na druhé straně tábora, byly stany a plály otevřené ohně obklopené ukrajinskými dozorci a holkami-děvkami, které pocházely, jak jsem později zjistil, z celého okolí. Všechno pilo, tancovalo, zpívalo a hrálo...Odevšad se ozývala střelba.
Simon Wiesenthal a jeho případy, str. 275."}, str. 275.
Tisk
