Ústřední knihovna koncentračního tábora Terezín

Nařízením reichsprotektora zu Böhmen und Mähren byla dne 16. února 1942 zrušena politická obec Terezín, starousedlé obyvatelstvo bylo vystěhováno a jeho pozemkový majetek vyvlastněn, neboť Terezín stihl zvláštní osud: stal se novodobým ghettem, internačním táborem pro evropské židy, překladištěm cestou na smrt. Historie terezínského ghetta počíná se dnem 24. listopadu 1941, kdy na půdě Terezína stanul první transport AK 1 s počtem 340 mužů, jenž měl za úkol postavit baráky a přizpůsobit zabrané budovy pro ubytování příštích obyvatel, tak zvaných inssasů.

Souvislá historie terezínského ghetta dosud psána a vydána nebyla. Avšak několik pracovníků různých oborů správy ghetta zachytilo v dílčích pojednáních pozoruhodnosti ze svého působiště a proto přinášíme dnes ke dni, kdy vzpomínáme založení terezínského ghetta před devíti lety, článek prof. dr. Emila Utitze o terezínské ústřední knihovně.

Rada starších koncentračního tábora Terezin vydávala v první době po založení každý večer denní rozkaz. V čísle 256 ze dne 22. listopadu 1942 nalézáme tuto poznámku: Knihovna ghetta bude otevřena ve středu 25. listopadu 1942 v L/304. Je zařízena jako putovní knihovna. Podle zásob knih budou jednotlivým budovám nebo představeným pro jejich budovy a domy, zapůjčeny bedny knih; prozatím lze dáti do oběhu ovšem jen nepatrný počet beden. Vypůjčování knih jednotlivcům je dovoleno jen, lze-li u nich předpokládat zvláštní zájem. Prof. dr. Emil Utitz, jenž byl pověřen Ústředním sekretariátem správou knihovny, udělí takovým osobám zvláštní povolení. V té hodině se takřka zrodila knihovna. Byla očekávána s velkým napětím, neboť po četbě jakéhokoliv druhu panoval přímo hlad. Scházely noviny a rozhlas. Skoro každý příchozí měl sice ve svém zavazadle dvě až tři knihy, avšak převážná většina byla jim zabavena při příchodu do tábora. Jednotlivci, jimž se podařilo zachránit drahocenné knihy, byli se svou zásobou také brzy na suchu. Tisíce nemocných a přestárlých, kteří nemohli vycházet ze svých bídných ubikací, zvláště toužili po poutavé a povzbuzující četbě. Konečně bylo také žádoucí zásobovat odbornou literaturou lékaře, techniky a zemědělce. Ani referenti přednášek, ani Péče o mládež nemohla se obejít bez knih. Ústředně plánované půjčování knih nebylo tedy přepychem, nýbrž nutností.

Hned předem chtěl bych podotknout, poměry v tomto směru nebyly nijak uspokojivé a bylo také těžko uspokojiti. Při tom nemám na mysli nepoučitelné návštěvníky knihovny, kteří vyslovovali přímo nesmyslné požadavky, jakoby šlo o velkoměstskou půjčovnu knih. Nebyli jsme ani s to plnit požadavky oprávněné.

Zvláštní povaha naší podivné půjčovny tkvěla v tom, že jsme neměli pražádný vliv na její růst. Krátce, museli jsme přijmout, co nám bylo dodáno; vyjadřovali jsme sice přání a osvojovali jsme si právo tato přání opakovat, avšak dále naše moc nedosahovala. Již v první zprávě o naší činnosti zdůrazňovali jsme na příklad: Bohužel jsou zásoby knih českých naprosto nedostatečné a proto nemůžeme sebenepatrnější nároky čtenářů uspokojit; tento nedostatek je pro správu knihovny zvlášť citelným. Doklady o činnosti ústřední knihovny jsou uloženy v archivu židovské knihovny v Praze.

Velmi honosné číslice o počtu knih mají jen chabou sílu průkaznosti, neboť naše zprávy byly určeny pro německou komandaturu a psychologicky k tomuto účelu zaměřeny. Knihovna musela mít velký rozsah a čilý provoz, aby její existence byla oprávněna. Na druhé straně nesměla být příliš rozsáhlou a vyžadovat si přemíru úřadování, aby nebyl vyvolán zákaz se strohým odůvodněním, že to je pro židy příliš mnoho. Tak jsme předkládali číslice vymýšlené, hausnumera, v čemž prokázal zvláštní dovednost starý pražan inž. Zlonic, jenž bohužel dobu hrůzy nepřežil. V každém případě měly naše fantastické statistiky alespoň do té míry úspěch, že je páni na komandatuře nikdy nepozastavili. Ve skutečnosti, pořídit opravdovou statistiku bylo nemožné. Měli jsme snad do ní pojmout těch tisíce modlitebních knížek, které jsme prostě zájemcům rozdávali? Při každém transportu [na východ] ztratila se nám spousta knih, neboť samozřejmě nešťastné oběti na jejich vrácení nepomýšlely. Dokonce jsme byli rádi, když nějakou četbu si vzali s sebou na cestu do neznáma. Právě tak byly ztraceny knihy, dodávané nemocnicím, starobincům a domovům mládeže. Skutečností však je, že se nám podařilo zachránit více než 100 tisíc knih a přivézt je zpět do Prahy. O tom se ještě zmíním později.

Ráz knihovny nedá se posuzovat podle mírového měřítka, nýbrž jedině se zřetelem na zvláštní podmínky táborového života. Za normálních poměrů jsou podrobné seznamy hlavním předpokladem. Slíbili jsme sice - a tento slib nesčetněkrát opakovali, - že takovéto seznamy pořídíme, avšak vynasnažili jsme se na druhé straně, aby se tato práce nedostala dále, než přes počáteční stadium. Udělali jsme jen tolik, abychom při nějaké kontrole mohli něco předložit, neboť neměli jsme ani nejmenší zájem na pořízení písemných záznamů, že máme ve své knihovně též knihy zakázané, nebo, že dodáváme knihy Péči o mládež, již vyučovat bylo pod přísnými tresty zakázáno. Museli jsme si sami vyhledat spolehlivé lidi, jimž jsme mohli zapůjčit četbu nebezpečnou a nemohli jsme veřejně oznámit, že podobnou četbu máme na skladě. Čím méně byrokracie, tím lépe. Avšak na venek museli jsme zachovávat zdání byrokracie velmi pedantické.

To vše bylo jen možné za předpokladu, že vedoucí spolupracovníci se věnují svým úkolům s plným porozuměním a s pocitem naprosté odpovědnosti. Chtěl bych se zmínit alespoň o velmi nadaném spolupracovníku Hugonovi Friedmannovi z Vídně, dnes již mrtvém[,] a o Kateřině Goldschmidtové z Hamburku, která vytrvala až do ukončení prací knihovny v srpnu 1945 a jí až do vyčerpání věnovala své velké organisační schopnosti.

Při nedostatku vhodných knih museli jsme se postarat o jakousi náhradu: v nemocnicích a starobincích byli určeni předčitatelé. O plánované propracování tohoto zřízení se zasloužil zejména universitní profesor dr. Artur Stein z Prahy. Avšak ani předčítání nestačilo. Tisíce a tisíce nemocných a starých potřebovaly rozptýlení. Tu jsme přišli na myšlenku pořádat kabarety v nemocničních sálech a v místnostech starobinců. Avšak tato myšlenka bývala by zůstala neuskutečnitelnou, kdyby se mi nebylo podařilo najíti obětavou spolupracovnici v osobě paní Míry Straussové, snachy hudebního skladatele Oskara Strausse.

Míra Straussová ujala se svého úkolu opravdu s nadšením, sestavila malé skupinky, které putovaly od sálu k sálu. Působilo opravdu otřásajícím dojmem, pronikl-li paprsek zářivého úsměvu na místa bídy a utrpení. Míra Straussová pracovala za velmi nebezpečných podmínek. Nebála se hmyzu ani nakažlivých nemocí, neštítila se ani dusivého a páchnoucího ovzduší přeplněných místností. Prodírala se všude a všude zvítězilo kouzlo její podmanivé, hřejivé osobnosti. Vzpomínám-li této tiché hrdinky, jíž jsou díky zavázány tisíce a tisíce, plním jen svou povinnost a to tím spíše, že i Míra Straussová se stala obětí zhouby.

Chci se od hodnocení osob opět vrátit k úvahám věcným. Komandatura tábora nás obtěžovala jen málokdy. Nejen proto, že jsme věděli, jak psychologicky na ní zapůsobit, nýbrž i pro její bezměrnou nevědomost a nevzdělanost. Celé knihovnictví bylo pro ni cizím světem, v kterém se naprosto nevyznala.

Jednoho dne dala nám příkaz sestavit Kameradschaftsbücherei, tj. knihovnu pro kasino SS, a to podle seznamu, zaslaného z Prahy. Podařilo se nám snížit počet požadovaných knih, které jsme měli dodat na polovinu s poukazem na to, že jsou většinou zavšivené a mohou přenášet infekční nemoce. Myšlenka, že by bylo možno je desinfikovat, nadhozena nebyla. V den, kdy nacisté opustili Terezín, spěchali jsme bez prodlení do komandatury a našli tam Kameradschaftsbücherei neporušenou, jak jsme ji tam postavili. Nikdo se ji nedotkl. Byla jen ozdobou. A tak pohlíželi nacisté vůbec na naši práci, jako na jakýsi druh kulturní ozdoby, která je v podstatě naprosto nezajímala.

My však brali úkol zásobování tábora duševní potravou smrtelně vážně. Bylo ještě druhé hledisko pro nás směrodatné. Naše zásoby byly pro požadované účely z převážné většiny nevhodné, především pro nedostatek beletrie. Zato však měli jsme více než 10.000 hodnotných děl hebrejských a jiné literatury. Byli jsme vždy vědomi naší povinnosti zachránit tyto klenoty pro budoucnost. Pokusili jsme se o jiné odborné uspořádání. Výborné služby při této práci nám prokázal dr. Otto Muneles, nynější správce této knihovny, hebraista nevyčerpatelných vědomostí. Zařídili jsme dokonce tak zvaný hebrejský pokoj musejní povahy, jejž jsme vyzdobili staršími předměty židovského kultu. Tím jsme vyhovovali jednak německé touze něco vidět, jednak soustředili a zabezpečili zásoby drahocenných knih.

Někdo by mohl vznésti otázku, zda bylo skutečně zapotřebí dělat tolik okolků, nebylo-li by pouhým uskladněním knih dosaženo stejného účinku. Je charakteristické pro poměry v Terezíně, že tato přímá cesta nebyla schůdná. Nehledě k naprosté nedostatečnosti skladiště, zaznamenali jsme více než 20 případů vloupání: neboť knihy byly velmi oblíbeným zbožím a jelikož pachatelé nikdy dopadeni nebyli, stalo se jakýmsi sportem vloupat se do našeho skladiště. Aby nám byla přikázána vyhovující místnost s pevným, bezpečně opatřenými dveřmi, dalo se dosáhnout jen tím, že jsme v Radě starších předložili lákavý návrh, neboť bývala doba, kdy bylo zapotřebí jednat s Radou starších nikoliv bez psychologické opatrnosti.

S beletrií měli jsme zcela jiné starosti. Výběr byl víc než zoufalý. Při provozu obvyklém v půjčovnách byly by se naše regály vyprázdnily za den. Proto jsme se uchýlili k soustavě domácích knihoven. Každá budova dostala malou knihovničku. Mezi obyvateli domu mělo se vyvíjet co možná nejčilejší vyměňování knih. Jednotlivcům byly knihy zapůjčovány jen k studijním účelům. Že jsme při tom nepostupovali úzkoprse, prokazuje skutečnost, že více než 3000 lidí se této výsadě těšilo, při čemž měli těžce pracující a mladiství přednost. Dodávali jsme knihy nejen do domů, ale i do všech odborných dílen, nemocnic, domovů mládeže atd. To zní poněkud velkolepěji než to ve skutečnosti bylo, protože co do počtu a co do jakosti bylo zásobování knihami nedostatečné.

Radovali jsme se, když se nám podařilo zařídit v krásné místnosti Sokolovny lidovou čítárnu, vybavenou 6000 svazky. Všechna místa byla od ranních hodin až do večera vždy obsazena. Zde jsme mohli uskutečnit i dlouho připravovaná plán pořádati malé umělecké výstavy, většinou reprodukcí, mistrovských děl židovského umění, avšak i původních prací vězňů, na příklad akvarelů pražského malíře O. Steina. Po psychologické stránce znamenala i zcela nepatrná výstava mnoho: protože vidět v Terezíně stále totéž, zdála se každá změna velkým přínosem. Podal jsem dokonce návrh, sám o sobě směšný, pořádat prohlídky Terezína. Tento úkol převzal již shora zmíněný Hugo Friedmann a každou sobotu pořádal prohlídku Terezína, která přitáhla velký počet obecenstva. Samozřejmě mnoho se ukazovat nemohlo, ale přesto stačily takové maličkosti, aby přinesly rozptýlení do děsivé jednotvárnosti terezínských dnů. Konečně přišla hodina vysvobození díky vítězné Rudé armádě. Terezínský tábor byl likvidován. Postarali jsme se o odborné zabalení knih ve stovkách beden. Více než 100.000 svazků vrátilo se do Prahy, odkud z převážné části přišly. Tím skončila krátká a přece tak dlouhá historie této podivné knihovny. Jenom knihy, opatřené razítkem Ghettobuecherei oživí připomínku na ni znovu a znovu po desetiletí, ba snad po staletí.

Věstník ŽNO, XII/1947, s. 548-549.