Knihovna ghetta Terezín, v německých pramenech nazývaná Zentralbücherei Theresienstadt nebo Ghettozentralbücherei, byla zřízena 17. listopadu 1942. První zmínku o knihovně nacházíme v denním rozkazu č. 256 ze dne 29. října 1942 vydaném terezínskou Radou starších. Knihovna byla v době svého vzniku umístěna v bloku L 304 a později - v květnu 1944 - byla přestěhována do větších prostor bývalého kina Orel v bloku L 415. Terezínská knihovna byla koncipována jako ústřední knihovna spravující dílčí putovní knihovny, odborné knihovny, sociální knihovny, čítárnu a hebrejskou místnost.
Význam a důležitost knihovny pro nedobrovolné obyvatele ghetta si lze uvědomit lépe, představíme-li si situaci, v níž se vězni ocitli - jejich každodenní existenci, naprosto nesouměřitelnou s předchozím životem, bez domova, blízkých, práce. Vězňové byli navíc zbaveni zpráv z okolního světa zprostředkovávaných novinami, rozhlasem nebo společenským stykem. Proto bylo pro vězně důležitým momentem života v ghettu i využití času, které pomáhala naplnit i terezínská knihovna. Možnost přečíst si knihu dovolovala vězňům, u nichž čtení většinou patřilo k běžné součásti normálního života, alespoň na chvíli zapomenout na hrůznou realitu terezínského koncentračního tábora. V této souvislosti je třeba připomenout, že kniha a vzdělanost obecně má v židovské tradici výsadní postavení. Knihy a knihovny, ať soukromé či veřejné, vznikaly všude, kde se židé usazovali, a těšily se vždy velkému zájmu.
Terezínská knihovna byla součástí širších kulturních aktivit, které se v Terezíně rozvíjely. Ustavení knihovny
napomohla také změna názoru na určení tábora, který měl sehrát významnou roli v nacistické propagandě. Zpočátku
byly veškeré kulturní projevy v Terezíně zakázány a veškerá kulturní činnost se odehrávala pouze ilegálně. V
létě roku 1942 se situace změnila, bylo zřízeno mimo jiné oddělení pro osvětu (Freizeitgestaltung), pověřené organizací
kulturního a společenského života v ghettu. Samotná knihovna spadala do pole působnosti Freizeitgestaltung
. Knihovna
sehrála svou roli i v propagandistickém filmu o Terezíně - ve filmu hovořil její ředitel Emil Utitz
a v rámci okrašlovací akce předcházející návštěvě komisaře Mezinárodního výboru Červeného kříže v Terezíně
byla knihovna dokonce přejmenována z původní Ghettobücherei Theresienstadt na neutrální Zentralbücherei. V souvislosti
s okrašlovací akcí vznikla také tzv. lidová čítárna.
Výjimečnost terezínské knihovny spočívá mimo jejího významu pro duchovní život vězňů především v tom, že
na rozdíl od tehdejších i dnešních knihoven nemohla žádným způsobem ovlivnit nabývání nových přírůstků -
její zaměstnanci neměli žádný vliv na výběr knih, které knihovna získá. Velké, nárazově získané množství
knih nebylo zároveň možno zpracovávat podle knihovnických standardů a předpisů platných v běžných knihovnách.
Ředitel knihovny dokonce jistou nepřehlednost preferoval, a to proto, že v knihovně se nacházela řada knih nevhodného
obsahu, které by mohly svým správcům přivodit nepříjemnosti a vzbudit pozornost nejen vedení tábora, ale možná
i zlodějů.
Evidence a statistika knihovny byla vedena především z nutnosti pro německé vedení tábora, vlastním smyslem práce
knihovníků terezínské knihovny bylo spíš poskytnout knihu všude tam, kde může mít největší užití.
Nepřicházelo
například v úvahu přiznat, že knihovna zásobovala dětské útulky (tzv. Heimy) učebnicemi. Proto je také nutno mít
na zřeteli, že statistické údaje o počtech výpůjček nebo návštěvnosti knihovny nemohou být brány za zcela spolehlivé
- statistika určená vedení tábora měla vždy vyznívat co nejuspokojivěji. Pokud uspokojivá nebyla, bylo ji možné
v zájmu okolností trochu poopravit...
Již před zřízením knihovny se v ghettu nacházel určitý počet knih. Většina deportovaných totiž do povoleného zavazadla o váze 50 kg vměstnala i knihy, z nichž některé přečkaly kontrolu při příchodu do ghetta. Teprve zřízením knihovny se však tolik žádané knihy mohly stát dostupné většímu počtu vězňů.
Původně se pro knihovnu počítalo s cca 4000 svazky, pocházejícími z knihovny Rabínského semináře v Berlíně a soukromé knihovny rodiny Warburgů z Hamburku. Počet knih přibývajících do knihovny však neustále narůstal, rok po svém otevření, koncem roku 1943, měla knihovna 48 710 svazků, v květnu 1944 již 120 000 knih a za celou dobu její existence, tj. od 17. listopadu 1942 do 31. července 1945, prošlo terezínskou knihovnou zhruba 200 000 knih.
Sbírka terezínské knihovny [se] rychle [rozrůstala] přímo úměrně s postupem nacistického loupení židovského majetku v Evropě. Odhaduje se, že během válečného rabování a loupení bylo jen ze židovských knihoven v Evropě ukořistěno více než 5 milionů knih, započítáme-li též knihy ze soukromého majetku jednotlivců, bude tento počet bezpochyby mnohem vyšší. V Čechách a na Moravě je počet knih zabavených v knihovnách židovských institucí odhadován přibližně na 60 000.
Do Terezínské Ústřední knihovny přicházely - kromě knih zabavených deportovaným osobám při jejich příchodu do ghetta - spolu s transporty také hromadné zásilky knih, pocházející převážně z knihoven různých zrušených říšsko-německých židovských organizací, ale také zednářských lóží a některých jiných organizací církve katolické nebo evangelické. Do Terezína byly posílány i knihy z vystěhovaných židovských bytů v Praze, které likvidovala Treuhandstelle - byly to však převážně knihy, které byly nacisty shledány nezajímavými a nedůležitými. Počty knih zabavených Treuhandstelle se počítají řádově na desetitisíce. Sbírky sice rostly, ale kvantitativní nárůst počtu sbírek rozhodně neodpovídal poptávce po kvalitě.
Nejpočetnější sbírku ústřední knihovny tvořily putovní knihovny (Wanderbibliotheken) zřizované na jednotlivých blocích a v kasárnách koncentračního tábora. V putovních knihovnách kolovalo přibližně 50 000 knih. Systém putovních knihoven byl zvolen jako nejvhodnější s ohledem na omezený počet knih ve výpůjčním fondu a na neutišitelný zájem o knihy ze strany vězňů. Prakticky putovní knihovny představovaly výběr zhruba 30 knih uložených v bedně, které byly předávány starším jednotlivých baráků na dobu dvou týdnů. Knihy byly vybírány zaměstnancem knihovny Hugo Friedmannem, bývalým obchodníkem s uměním z Vídně, jenž se snažil sestavit jakýsi reprezentativní vzorek, který by přitom měl i výchovnou hodnotu. Kromě velmi žádaných beletristických děl zařazoval do putovních knihoven také knihy věnované židovské historii a tradicím nebo sionistickou literaturu. Po dvou týdnech bedny s knihami putovaly na další místo podle předem určeného systému.
Mimo putovní knihovny existovaly také knihovny odborné (Fachbibliotheken), které sestávaly z 20 000 až 25 000 knih,
sloužící různým oddělením
a úsekům v ghettu. Sem patřily například knihovna lékařských a technických knih,
příruční odborné knihovny umístěné v laboratořích nebo továrně. Sem patřily i knihy sloužící potřebám oddělení
péče o mládež (Jugendfürsorge) umístěné přímo v dětských domovech (Jugendheimech). Knihovna dále zřizovala i
tzv. sociální knihovny (soziale Büchereien) umístěné v nemocnici, karanténě, dětské nemocnici nebo starobinci. V
lidové čítárně (Volkslesehalle), zřízené 1. června 1943 v rámci okrašlovací akce, bylo k prezenčnímu studiu
k dispozici přibližně 6000 svazků. V tzv. hebrejském sále
(hebräischer Raum), navštěvovaném převážně vědci,
bylo uloženo přibližně 10 000 svazků hebraik. Asi 8000 modlitebních a liturgických knih sloužilo potřebám rabinátu
ghetta.
Většina knih rozdělených v těchto knihovnách byla určena k prezenčnímu studiu, pouze pro vážné zájemce o studium
existovala - po předchozím souhlasu ředitele knihovny - možnost vypůjčit si knihu za složení kauce 50 ghetto korun
ve zvláštní půjčovně zvané Einzelverleih. Koruny byly bezcenné, proto složení kauce nebylo problémem - za jeden
rok její existence bylo na účtu knihovny složeno kaucí 120 000 ghetto korun
a tento zůstatek vzrostl v polovině roku
1945 na 225 000 ghetto korun
. Měsíčně bylo provedeno 2000 až 4000 výpůjček. Povolení k vypůjčení dostával v zásadě
každý, kdo kdysi býval někým
, a takových osobností z různých oborů lidské činnosti bylo v Terezíně mnoho. Absenční
výpůjčky knih byly umožněny pravděpodobně také proto, že počet míst v čítárně byl omezený a čítárna byla
velmi často přeplněná.
Ředitelem Ústřední knihovny byl od jejího zřízení v listopadu 1942 do konce jejího trvání v červenci 1945 pražský rodák, profesor estetiky Emil Utitz. Mezi nejvýznamnějšími pracovníky terezínské knihovny zmiňme dále Hugo Friedmanna, Else Menkenovou, bývalou knihovnici Warburgovy knihovny v Hamburku, Claire Müllerovou-Plessovou a Juliane Mansbacherovou, které měly na starosti službu ve studovně, Maxmiliana Adlera, zastupujícího Emila Utitze v době jeho nemoci v létě 1944, hebraistu Hugo Slonitze, Käthe Joachimsohnovou, Kurti Streimovou a Käthe Starke-Goldschmidtovou z Hamburku, jejíž osobní vzpomínky na Ústřední knihovnu jsou neocenitelným zdrojem informací. Z celkového počtu 19 zaměstnanců terezínské knihovny se osvobození dožili pouze dva: Emil Utitz a Käthe Starke-Goldschmidtová. V knihovně mohli být navíc zaměstnáni jen staří a tělesné méně schopní jedinci, aby se nesnížila pracovní výkonnost tábora jako celku.
Podle zprávy ředitele terezínské knihovny Emila Utitze se ze zhruba 200 000 knih, které prošly terezínskou knihovnou po celou dobu jejího trvání, podařilo zachránit po osvobození Terezína asi 100 000 knih, tedy přibližně polovinu - část knih byla nenávratně ztracena, když byli jejich vypůjčitelé deportováni do vyhlazovacích táborů. Odhadem bylo s každým transportem z Terezína ztraceno přibližně 1000 knih, které si deportovaní vzali s sebou jako posilu na cestu do neznáma. Jiná část knihovny byla zničena nevhodným uskladněním nebo musela být zlikvidována z hygienických důvodů - např. tzv. sociální knihovny. Po osvobození, v létě a na podzim roku 1945, byly knihy z Ústřední knihovny v Terezíně převezeny do Prahy, do Židovského muzea, které bylo Radou židovských náboženských obcí pověřeno správou židovského majetku.
Neveřejná hebrejská knihovna
Mimo rámec Ústřední knihovny v Terezíně existovala též veřejnosti nepřístupná hebrejská knihovna
, tvořená hebrejskými
tisky, které byly nacisty uloupeny z různých knihoven židovských i nežidovských institucí v okupované Evropě. Součástí
nacistické politiky byly i krádeže uměleckých děl, archivů a knihoven. Tato politika byla vykonávána převážně
VII. oddělením Hlavního úřadu říšské bezpečnosti, jež mělo na starosti říšskou kulturní politiku a mimo jiné
bylo pověřeno vytipováním nejvýznamnějších knihoven, z jejichž sbírek pak měla být sestavena jakási representativní
knihovna hebraik a judaik. Tímto úřadem tak byly zabavovány knihovny již dříve zrušených židovských obcí i jiných
židovských i nežidovských institucí, nejcennější a nejvýznamnější části těchto knihoven se pak měly stát
součástí této nacisty sestavované knihovny. Za nejvýznamnější prameny této sbírky jsou považovány knihovny židovské
obce v Berlíně, knihovna Židovského teologického semináře ve Vratislavi, knihovna Ústředního spolku německých
občanů židovské víry v Berlíně, knihovna Ústavu pro vědu o židovství (Lehranstalt /Hochschule/ für Wissenschaft
des Judentums) v Berlíně a jiné knihovny. Původně byla tato knihovna umístěna v Berlíně a v roce 1943, po zahájení
bombardování Berlína, byla tato sbírka znovu rozptýlena a přemístěna na bezpečnější místa. Těmito místy byly
mimo Terezína i zámky ve Slezsku a v severních Čechách - Houska, Mimoň a Nový Berštejn.
V Terezíně se na zpracování těchto hebrejských tisků se podílela skupina vězňů - odborníků v oblasti hebraistiky
a judaistiky, bibliografie a historie, přezdívaná talmudkomando
. Mezi těmito odborníky byli též pražský hebraista
a judaista Otto Muneles
a Isaac Leo Seeligmann, syn holandského bibliografa a historika Sigmunda Seeligmanna, jehož knihovna padla také za oběť
nacistickému loupení - v říjnu 1941 byla zabavena nacisty, následně převezena do Berlína a později do Terezína,
kde s knihami, které byly uloupeny otci, pracoval zde uvězněný syn. Ze zprávy Otto Munelese o zpracování hebrejských
tisků sepsané pro Dokumentační akci v roce 1945 přebíráme následující údaje.
Do osvobození Terezína zpracovala tato skupina vězňů celkem 28 245 svazků hebraik, které jsou sepsány pod 16 225 signaturami. Z tohoto nepoměru je zřejmé, jak velké množství multiplicitních exemplářů se v knihovně shromáždilo. Knihy byly osignovány signaturou Jc, napsanou ručně na patitul, přídeští nebo titulní list a vlepenou na žlutém štítku na hřbet knihy. Ke každé knize byl vytvořen katalogizační lístek se stručným záznamem obsahujícím jméno autora, název, místo a datum vydání. Všechny knihy ovšem z časových důvodů zpracovány nebyly, přibližně 12 000 svazků zůstalo nezpracováno.
Poválečné osudy knih
Také tato sbírka hebrejských tisků se signaturou Jc, uložená v Terezíně v ravelinu XVIII, byla v roce 1945 převezena do Židovského muzea v Praze spolu s Ústřední knihovnou. Dále byly do Židovského muzea převezeny také knihy původně skladované na výše zmíněných zámcích Houska, Mimoň a Nový Berštejn. Část knih byla zařazena do fondu knihovny Židovského muzea a část byla ponechána separátně - jde se vší pravděpodobností o tisky, které se v rámci tohoto souboru vyskytují multiplicitně. Lze se domnívat, že poválečný výběr knih, které byly zařazeny do fondu knihovny Židovského muzea a které byly ponechány separátně mimo fond, určoval sám Otto Muneles, který tuto sbírku zpracovával v Terezíně a po osvobození se stal vedoucím vědeckým pracovníkem knihovny Židovského muzea.
Část knih, které po válce přešly do Židovského muzea ze zámků v Mimoni, Housce a Novém Berštejně, stejně tak jako část knih pocházejících z Terezína, byla v roce 1948 po složitých jednáních předána Hebrejské universitě v Jeruzalémě. Zároveň byl značný počet knih v letech 1945-1948 vydán v restitucích jednotlivým oprávněným osobám, jiné knihy byly předány do užívání obnoveným židovským obcím v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. V souvislosti s těmito převody a předáním je nutno si uvědomit, že v mnoha případech se mezi knihami nacházely multiplikáty - stejné exempláře téhož druhu. Tak se například objevilo velké množství modlitebních knih, liturgických či právních děl, učebnic hebrejštiny nebo židovského náboženství, což je jedním z důvodů, proč nebylo pro Židovské muzeum účelné ponechat si všechny knihy, které po válce nabylo, a bylo vhodnější dát je k dispozici tam, kde byly využity - například obnoveným židovským obcím nebo americkým organizacím UNRRA nebo JOINT, jež distribuovaly především modlitební knihy v repatriačních táborech.
Knihy, které se staly součástí sbírek knihovny Židovského muzea, byly zařazeny do fondu knihovny a zkatalogizovány. Při jejich zařazení však nebyl brán zřetel na jejich původ, byly řazeny mezi nově získávanou literaturu a ani v přírůstkových knihách nebyla jejich provenience zaznamenána. Proto až doposud není možné přesně vyčíslit, kolik knih pocházejících z Terezína nebo ze zámeckých svozů se v knihovně Židovského muzea nachází. V květnu roku 2001 zahájili zaměstnanci knihovny dlouhodobý projekt identifikace původních vlastníků knih, spočívající v detailní prohlídce každého svazku za účelem zjištění vlastnických záznamů - ex-libris, razítka, podpisu, vpisku, dedikace, záznamu na vazbě knihy apod. Údaje jsou zpracovávány do databáze, v níž je možno zpětně vyhledávat jednotlivé knihy podle původního vlastníka. Toto zjišťování probíhá v rámci snahy Židovského muzea o zmírnění následků některých majetkových křivd spáchaných v období nesvobody. Protože jde o úkol časově náročný, předpokládáme, že potrvá do konce června roku 2004.
Archivní prameny: Archiv úseku holocaustu ŽMP, fond Terezín knihovna
Tisk
