Arnošt Goldflam napsal dramatických textů hodně. Tolik, že pokud se někde uvádí jejich počet, píše se do poznámky pro jistotu více než
. Tedy více než například dvacet. Když vyšla v brněnském nakladatelství Větrné mlýny v roce 2007 jeho šestiaktová hra Doma u Hitlerů s podtitulkem Hitlerovic kuchyně, píše se už v poznámce autor více než pětadvaceti divadelních her
. Pokud ani ve Větrných mlýnech neznají přesné číslo, nemůže ho znát vůbec nikdo. Arnošta Goldflama v to počítaje.
Od té doby byl tento více než pětadvacátý kus nastudován dvakrát (ale pro jistotu řekněme nejméně dvakrát): v brněnském HaDivadle (2007, režie A. Goldflam) a v Divadle v Dlouhé v Praze (2009, režie Jan Borna) s mírně pozměněným názvem U Hitlerů v kuchyni.
Jedná se vlastně o sérii groteskních skečů. První se odehrává v Brně na nádraží, kde se na začátku 20. století při přestupování náhodou setkají dva mladí idealisté, Stalin a Hitler, a při čekání na spoje si navzájem sdělují své vize budoucnosti. V dalších už se pozornost soustřeďuje pouze na vůdce: Rodinná pohoda (s Goebbelsovou), Romance lásky (Hitlerův skoromonolog na téma vlastního talentu a potence), Obyčejný den (Eva Braunová řeší kuchyňské i osobní starosti s paní Göring), Hra na Hru se smrtí (na samém konci války Himmler, Goebbels a
Pražské nastudování (brněnské jsem neviděl) je skvělé po herecké, hudební i choreografické stránce. Má spád, je poutavé a výborně pracuje s konfrontací toho, co je součástí textu a co do příběhů a situací vkládá divák - totiž povědomí o tom, co aktéři humorných banalit a situací, kterým se občas musí od srdce zasmát, skutečně dokázali. Současně, jak se začínáme bavit, nás také začíná mrazit, alespoň občas.
Představení je to vlastně přes všechnu legraci dost nemilosrdné, místy až kruté. Ale že do něj jako vklad, ať chceme či ne, musíme dodat své zasuté nebo naopak obnažené a zjitřené vědomí o nacistech, nacismu a jejich díle, k určité očišťující a osvobozující katarzi dochází. Přízraky ztrácejí hodně ze své démonické aureoly a temné velikosti a v závěrečné scéně je můžeme sledovat jako skutečné panoptikum.
Co bylo řečeno je, jako i mnohé jiné, relativní. Sám kus i jeho nastudování v Divadle v Dlouhé jsou ale jednoznačně znamenité. Přesvědčte se o tom sami.
Tisk
