Otevřeně rasistický postoj k Romům zaujali nacisté již v komentářích k nechvalně proslulým tzv. norimberským zákonům,
ve kterých byli Cikáni
společně se Židy označeni za tzv. cizí rasu. Další krok v pronásledování Romů nacisty
znamenal výnos Heinricha Himmlera z roku 1938 nařizující usazení Romů a jejich soupis, který byl proveden na podzim
roku 1939 na území tehdejší Německé říše (tj. v Německu, Rakousku a v odtrženém československém pohraničí).
Stejný soupis byl proveden na území Protektorátu Čechy a Morava v roce 1942.
Závěrečné rozhodnutí o osudu Romů žijících na územích okupovaných nacisty padlo až v prosinci 1942 v rozkazu šéfa německé policie a SS Heinricha Himmlera. Samotný rozkaz se nedochoval, ale k jeho rekonstrukci může sloužit prováděcí příkaz Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) ze dne 29. 1. 1943, který byl jakousi prováděcí vyhláškou k deportacím Romů do koncentračního tábora Osvětim II-Birkenau.
Směr uvažování nacistických pohlavárů při řešení tzv. cikánské otázky byl poznamenán rasovým výzkumem
, který
prováděl dr. Robert Ritter v úzké spolupráci s německou kriminální policií (RKPA). Podle tohoto názoru bylo třeba
eliminovat
všechny Romy bez rozdílu. Jiný názor ovlivněný nacistickými rasovými teoriemi byl reprezentován Heinrichem
Himmlerem. Podle tohoto druhého pohledu na Romy existovala skupina tzv. rasově čistých Cikánů, kteří měli být vyjmuti
z prováděných opatření (jejich počet byl odhadován RKPA v listopadu 1942 na 1097 rasově čistých
a asi 3000 rasově
vyhovujících
Cikánů). Tito Romové měli v budoucnu sloužit jako živé etnografické muzeum, tedy měli podle Himmlerových
představ žít v rezervaci.
Ze zlomkovité dokumentace, která se zachovala, lze rekonstruovat vznik rozkazu z 16. 12. 1942 v následujících krocích.
Námitky proti vyjmutí některé části romské populace z prováděných nařízení formuloval vedoucí Hitlerovy kanceláře
Martin Bormann v dopise Himmlerovi ze dne 3. 12. 1942: Takové zacházení s rasově čistými Cikány by znamenalo základní
odklon od prováděných opatření pro potírání cikánského zlořádu a nebylo by pochopeno veřejností a nižšími
funkcionáři strany. Také Vůdce nesouhlasí s tím, aby části Cikánů byla dána jejich stará svoboda.
O tři dny později,
6. 12. 1942 se Himmler sešel nejprve s Bormannem a poté s Adolfem Hitlerem, přičemž se Himmler zřejmě snažil o obhájení
svého stanoviska. Jak vyplývá z textu prováděcího nařízení z 29. 1. 1943, byly Himmlerovy připomínky zprvu akceptovány
a měla být definována skupina Romů, na kterou by se deportace nevztahovaly (v dokumentu byly vyjmenovány skupiny Romů,
které neměly být deportovány). Deportacím se měli vyhnout jednak tzv. rasově čistí němečtí Romové (označení
jako Sinti a Lalleri) a dále ti z německých Romů, kteří byli integrováni do společnosti (partneři ze smíšených
manželství s trvalým pobytem a stálou prací, nositelé vysokých vojenských vyznamenání a obecně Romové, proti jejichž
pobytu by neměly námitky stranické a policejní orgány).
Pro sestavení seznamu rasově čistých
Romů jmenovali nacisté v listopadu 1942 9 tzv. romských mluvčí z řad německých
Sintů. Seznamy podléhaly schválení německé kriminální policie a v praxi se celá tato akce nerealizovala. Ostatní
Romové, považovaní nacisty za sociálně integrované, měli být zřejmě na základě výsledků porady představitelů
pseudovědeckého rasového výzkumu, zainteresovaných složek SS a zástupců německé kriminální policie ze dne 15.
1. 1943 vyjmuti z deportací za podmínky, že se osoby starší 12 let podrobí sterilizaci.
Výsledkem tohoto dění bylo vydání spěšného dopisu Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) ze dne 29. 1. 1943
o deportacích do koncentračního tábora Auschwitz II-Birkenau. Deportace byly nařízeny z celého území tehdejší Německé
říše (včetně Protektorátu Čechy a Morava), kromě území alpských a dunajských žup
, pro které byl vydán podobný
příkaz již o den dříve. Na konci března 1943 (29. 3.) byl vydán podobný příkaz také pro území Belgie a Nizozemí.
Na území Čech a Moravy si již 22. 1. 1943 vyžádala německá kriminální policie statistické informace o Romech. Následně se na pražském kriminálním ředitelství dne 28. 1. 1943 uskutečnila porada o romské otázce a preventivním potírání zločinnosti. O konkrétní podobě deportací se rozhodlo na poradách svolaných v Praze a v Brně (12. 2. 1943) inspektory neuniformované protektorátní policie. Bylo mj. rozhodnuto, že vzhledem ke zdravotní situaci v obou protektorátních tzv. cikánských táborech v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu (od 15. 1. 1943 byla nad tábory vyhlášena karanténa kvůli tyfové epidemii) budou jako první deportováni Romové žijící dosud na svobodě. První transport čítající více než tisíc osob byl proto vypraven 7. 3. 1943 z Brna a byl sestaven z osob žijících dosud na svobodě. Až do ledna 1944 následovaly další transporty, kterými bylo deportováno nejméně 4870 osob.
Podle nacistických rasových teoretiků nebyli čeští a moravští Romové považováni za rasově čisté
, a proto se
na ně neměla ani teoreticky vztahovat výjimka ze zařazení do transportů. Jistou šanci na výjimku měli pouze Romové
považovaní za sociálně integrované. Tímto způsobem se na přímluvu kolaborantského spolku Národopisná Morava podařilo
vyhnout deportaci např. rodině romského hudebníka Jožky Kubíka z Hrubé Vrbky. Poslední slovo při výběru osob do
transportů měla německá kriminální policie, jejíž zaměstnanci prováděli selekci před transporty. Jistou naději
skýtala také světlejší barva pleti. Na konci dubna 1943 byla protektorátní policie na Moravě napomenuta německou
kriminální policií pro množství výjimek, které udělila (počet byl odhadován na 600). Po novém přezkoumání byla
většina takto udělených výjimek zrušena a Romové byli deportováni.
Na základě rozkazu Henricha Himmlera ze dne 16. 12. 1942 tak bylo do koncentračního tábora Osvětim II-Birkenau
deportováno nejméně 22 000 osob označených za Romy a romské míšence. Deportace do koncentračních táborů spolu
se sterilizací měla za cíl eliminaci Cikánů
, kterou nacistický rasový teoretik Robert Ritter požadoval již v roce
1941. V rámci nacistického právního
systému se jednalo o uvalení časově neomezené preventivní policejní vazby na
tzv. Cikány a cikánské míšence. Takto nacisty označené osoby byly považovány v pseudovědeckých rasových teoriích
za dědičně kriminální a asociální element. Nacistická genocida Romů je důrazným varováním i pro dnešek. Protože
i dnes majoritní společnost často označuje Romy jako asociály a lidi štítící se práce. Přitom stejné předsudky
vedly v nacistickém Německu k pronásledování a nakonec k deportaci do koncentračních táborů a vraždění v plynových
komorách.
Tisk
