Polské město Krzemieniec (dnes součástí Ukrajiny), ve kterém žilo před válkou asi 15 000 Židů, bylo 22. září 1939 zabráno Sovětským svazem. Uprchlíci ze západního Polska se zde museli zaregistrovat a slíbit, že přijmou sovětské občanství nebo se vrátí domů, kde však už byli Němci. Komunitní život Židů byl zakázán, sionističtí vůdci byly vyhnáni do jiných obcí. Po vypuknutí války bylo město záhy obsazeno nacistickými jednotkami. Při pogromu v červenci 1942 zavraždili příslušníci Einsatzgruppe C na 800 židovských obyvatel. V srpnu nařídilo gestapo, aby se přihlásili Židé s akademickým vzděláním. Všechny přihlášené zavraždili společně s představiteli komunity a vypálili hlavní synagogu.
Předsedou nově ustanovené židovské rady byl jmenován Benjamin Katz. Na konci ledna 1942 bylo zřízeno ghetto a 1. března bylo odděleno od okolního města. V ghettu panovaly otřesné hygienické podmínky.
V létě 1942 začali Němci se systematickou likvidací ghett v oblasti. 22. června 1942 povstali Židé v Kremenci. Během dvou týdnů bylo zavražděno na 19 000 Židů.
10. srpna 1942 probíhala tzv. Aktion, jejímž cílem bylo vypátrat ukrývající se obyvatele ghetta. Nacisté zapálili domy. 1500 práceschopných bylo posláno do pracovního tábora Bialokrynica, později dále do koncentračních a vyhlazovacích táborů. Zbytek obyvatel byl zavražděn u místního vlakového nádraží blízko bývalého vojenského tábora. Benjamin Landberg, vůdce sionistů, spáchal sebevraždu.
Pouze 14 lidí z Kremence přežilo holocaust.
Tisk
