Kdo navštívil Poslaneckou sněmovnu 6. června nebo Senát 21. června tohoto roku, právem žasl nad tím, že obrovský mediální poprask kolem existence vepřína na místě bývalého romského koncentračního tábora v Letech u Písku vyvolala rozsahem tak skromná a nenápadná výstava. Expozice Lety - příběh zamlčené genocidy sestává z několika informačních tabulí s textem v angličtině, francouzštině, němčině a romštině a doprovází je série fotografií, které spíše než o hrůze a smrti v Čechy spravovaném koncentráku vypovídají o dávných lidských životech a jejich výjimečných okamžicích. Podívejte, to je moje tchyně!
ukazuje na jedno foto z rodinného alba drobná starší pamětnice ve skupince Romů v Senátu. Relativní idylu portrétů nabourává až nákres jednoho z oblíbených lágrových trestů - věšení na kůl za ruce zdvižené nad hlavou - a fotografie chumlu culících se otrhánků, kteří nedlouho nato putovali do osvětimských plynových komor.
Děti z tábora v Letech.
Nač památník, když tam nikdo nechodí
Právě většinové zastoupení dětí mezi oběťmi tábora v Letech (241 z celkového počtu 326 známých mrtvých) je jedním z argumentů, jejichž prostřednictvím Čeněk Růžička a Markus Pape z Výboru pro odškodnění romského holocaustu oponují prezidentu republiky Václavu Klausovi a místopředsedovi KSČM Miloslavu Ransdorfovi, kteří shodně prohlásili, že v Letech vlastně žádný koncentrák nebyl. (V. Klaus: [...] oběti toho tábora byly primárně spojené s epidemií skvrnitého tyfu, a nikoli s tím, co bývá tradičně chápáno jako oběť koncentračního tábora.
Lidové noviny, 14. 5.) Tedy - nebyl to takový KT jako v Dachau či Mauthausenu, doplňuje svého šéfa ředitel politického odboru kanceláře prezidenta republiky Ladislav Mravec. Novináři to překroutili, pan prezident to tak nemyslel. Nač ale budovat památník, když tam stejně nikdo nechodí.
Možná by tam chodili, kdyby místo bylo adekvátně upravené? Až tam začnou chodit desetitisíce lidí, pak bude mít výstavba památníku smysl.
Možná to byl podobně zarputilý přístup české vlády k řešení zjevného skandálu na poli lidských práv, co přimělo europoslance za Stranu zelených Milana Horáčka, aby inicioval instalaci informačních desek přímo na půdě Evropského parlamentu. Z jeho strany tak vyvrcholila dlouholetá neúspěšná snaha mluvit k hluchým uším vládních činitelů z pozice ředitele pražské Nadace Heinricha Bölla. Každopádně když na základě zhlédnutí výstavy 29. dubna Evropský parlament přijal rezoluci, v níž vyzývá Českou republiku, aby urychleně jednala ve věci znesvěcení místa utrpení Romů, mnohé uši náhle uslyšely a kdekdo se naštval. Na Horáčka, na neziskovky, na Evropský parlament, který se nemá co přehrabovat v našem špinavém prádle. A protože první reakce byly snad ještě ostudnější než sám prohřešek, přivezli Pape a Růžička Zamlčenou genocidu také k nám.
Objevuje se v době, kdy smršť výroků, dementi, vzájemných urážek a následných trestních oznámení pomalu utichá, protože jednání s majitelem velkokapacitního vepřína AGPI Písek opět ztroskotala. Vláda ústy zmocněnce pro lidská práva Svatopluka Karáska nabídla odkoupení pozemků, ředitel farmy Jan Čech ale žádá výměnou za odchod také okamžité náhradní prostory pro své vypasené svěřence. Nedohodli se a debata se ocitla na mrtvém bodě. Miloslav Ransdorf i premiér Jiří Paroubek navrhují využít peněz vyšetřených na památník ke vzdělávání Romů, což Čeněk Růžička za Romy obecně a za příbuzné obětí zvláště odmítá. Vzdělávání a úcta k obětem genocidy nejsou spojité nádoby,
připomenul Růžička v proslovu u příležitosti druhé vernisáže. Rabín Karol Sidon z každoročního pietního aktu v Letech vládě ironicky vzkázal, ať vepřín klidně zůstane, kde je, stačí, když každé čuně dostane na čelo jméno jednoho vězně. Nejblíže realitě se asi jeví pohled novináře Jiřího Peňáse, který se v Týdnu vyjádřil pro zachování velkostatku, vybudování naučné stezky v jeho okolí a založení muzea ve vesnici Lety, kde by se prasečák stal součástí expozice o historickém vývoji postoje k romskému holocaustu.
Trapné dohady
Celou kauzu přitom provázejí trapné dohady ohledně toho, zda Lety byly pracovním, internačním, koncentračním, likvidačním či jiným lágrem, tedy zda v táboře byla dodržena dostatečná míra krutosti. Klást si takové otázky je nejen nemorální, ale také naprosto mimo mísu. Jako by nestačilo, že z řádově 6000 tehdejších českých Romů se jich po válce vrátilo domů sotva 600. Jako by už dostatečným zločinem nebyl fakt, že od srpna 1942 do srpna 1943 v lágru dřelo, hladovělo, mrzlo a churavělo na 1300 Romů. Jako by vynalézavost a osobní nasazení při mučení vězňů z rukou bachařů, jako byl i vedoucí tábora Josef Janovský, samo o sobě nebylo proviněním a nevolalo po důstojném odškodnění. Z hlediska věcné správnosti platí, že do srpna 1942 se jednalo o kárný pracovní tábor, kde byly internovány osoby práce se štítící
, a to pouze muži. Od tohoto data dále zde však byli drženi výhradně Romové s celými rodinami, byli týráni stísněnými podmínkami, nedostatečnou hygienou, hladem a po vypuknutí epidemie tyfu také neposkytováním lékařské pomoci. Kdo toto zacházení přežil, nezřídka putoval do Osvětimi.
Výstava Lety - příběh zamlčené genocidy přináší svědectví v tomto duchu a zároveň celkem vkusnou fotografickou montáží tváří obětí a rozlehlé živočišné výroby připomíná, že křivda zatím ještě nebyla odčiněna. Stinnou stránkou současné expozice je fakt, že není přístupná široké veřejnosti, ale pouze poslancům a senátorům. Je paradoxní, že na obou hojně navštívených vernisážích, kterých se zúčastnily jak politické špičky, tak romská reprezentace, poslanci chyběli. Prý raději výstavu navštěvují sami a v klidu. Markus Pape je přesto spokojen: Naší ambicí bylo ukázat Lety politikům a celou akci hradíme z vlastní kapsy. Pronájem velkých prostor bychom neunesli, svůj účel ale výstava splní i tak.
Tisk
