Utrpení evropských Rómů v dobách nacistické moci je věcí, o které se donedávna vědělo jen velice málo. Ve světle 6 milionů umučených Židů se odhadované statisíce romských obětí rasové politiky skutečně mohou jevit jako řádově jiné číslo. Utrpení však nelze měřit počtem obětí - Židé i Romové byli od nástupu NSDAP k moci v roce 1933 ostrakizováni, diskriminováni a internováni a v konečné fázi sdíleli stejné koncentrační tábory. Po válce však každá skupina zaujala k minulosti jiný postoj. Zatímco Židé se postupně snažili o zvěrstvech vypovídat a žádali odškodnění a vyrovnání, Rómové se ještě více stáhli do izolace a hrůzy války se pokoušeli co nejrychleji zapomenout. Uznáni existence romského holocaustu
probíhalo v několika fázích v průběhu 2. poloviny 20. století a zasadili se o ně především němečtí Sintové v čele s aktivistou Romani Rose.
Kárný pracovní tábor Lety u Písku.
Už v roce 1933 prohlásil říšský prezident Romy za příslušníky tzv. Gaunerpopulation
, ničemné populace, k čemuž v roce 1935 přibyl ještě titul občané 2. kategorie
. Takový vývoj se dal očekávat, protože se jednalo o těžce kontrolovatelnou, částečně itinerantní součást obyvatelstva, s jejíž přítomnosti se těžce vyrovnávala většina evropských států. Ačkoliv Romové přišli z Indie, a byli tudíž prokazatelně árijského původu, většina rasových pseudovědců se shodovala, že následkem několik staletí trvající migrace a míšení s obyvatelstvem hostitelských zemi ztratili všechny árijské rysy chování.
Československo upravilo svůj poměr k Cikánům již v roce 1927 diskriminačním zákonem, v rámci kterého byli všichni vzati do soupisu a byly jim vystaveny tzv. cikánské legitimace. Po okupaci a rozpadu republiky se legislativa rychle připodobňuje německé a Romové se ocitají ve stále pevnějších kleštích.
Čechy a Morava
V roce 1939 vyzvalo protektorátní ministerstvo vnitra romskou populaci, aby se neprodleně usadila a zanechala dosavadního způsobu života (viz např. Vyhláška Zemského úřadu v Brně o zákazu kočování cikánů). Kdo neuposlechl, skončil v některém z kárných pracovních táborů, z nichž nejznámější se nalézaly v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu. V té době zde Romové tvořili jen asi 10 % všech vězňů. V březnu 1942 vstoupil v platnost opis nařízení říšského ministerstva vnitra o preventivním potírání zločinnosti z roku 1937 a dosavadní pracovní tábory se staly sběrnými tábory pro asociály
. V chodu táborů se v podstatě nic nezměnilo, až na to, že počínaje dubnem 1942 byl čas od času vypraven transport asociálů do Osvětimi. To se týkalo i Romů, zpočátku pouze mužů a později i žen.
Zatím jsou Letech. Čeká je Osvětim.
Počátkem srpna 1942 se v protektorátu uskutečnil soupis cikánského obyvatelstva a část této populace byla z důvodů preventivní vazby přesunuta do táborů v Letech a Hodoníně, z nichž se mezitím staly výhradně cikánské internační tábory. Ostatní Romové byli prozatím ponecháni na svobodě s tím, že nesměli opustit trvalé bydliště. V lednu 1943 obdrželi vedoucí všech říšských kriminálních ústředen prováděcí rozkaz k Himmlerovu nařízení z prosince předešlého roku, podle kterého měli být všichni Romové, romští míšenci a neněmečtí příslušníci romských skupin balkánského původu bezodkladně převezeni do Osvětimi za účelem likvidace práci. Za tímto příkazem stála jednak snaha naplnit výnos SS z prosince 1938 o potírání cikánského zlořádu
, jednak rozhodnutí, ke kterému dospěli Goebbels, Thierack a Himmler: totiž že asociální živly nemá cenu soudit podle říšských zákonů. Z Čech a Moravy bylo následně vypraveno několik transportů, a to převážně v březnu a říjnu 1943 a v lednu 1944. Cikánský tábor v Letech u Písku byl oficiálně uzavřen v květnu 1943, tábor v Hodoníně jej následoval ke konci téhož roku.
Osvětimí, respektive Osvětimí II-Březinkou, prošlo přibližně 21 tisíc romských vězňů, převážně z Protektorátu Čechy a Morava. Znalci romského holocaustu dospěli až k číslu 200 tisíc registrovaných obětí nucené koncentrace ve všech táborech dohromady. Usuzuje se, že dalších asi 300 tisíc romských obětí zahynulo dílem při pseudolékařských pokusech pod vedením doktora Rittera a Evy Justinové, dílem v armádě, v pracovních brigádách, při bombardování a při pogromech.
Určitým specifikem osudu protektorátních Romů byla různá míra důslednosti a osobního nasazeni v jednání s Romy v Čechách a na Moravě. Zatímco tzv. čeští Romové byli do Osvětimi převezeni rychle a v podstatě plošně, moravská protektorátní policie byla opakovaně kárána za pomalost a laxnost při nakládání s místními Romy. Přímo na shromaždištích se často udělovaly výjimky z transportu a řada moravských Rómů utekla na Slovensko, nezřídka za vědomí, či dokonce asistence českých celníků. Důvodem k odlišnému přístupu v Čechách a na Moravě byla různá míra integrace romského obyvatelstva. Na Moravě se romské rodiny usazovaly již od 16. století, rychle se adaptovaly, vzdělávaly a mísily s místním obyvatelstvem, kdežto v Čechách ještě v době nástupu nacistů k moci většina Romů kočovala. Nedůvěra a antagonismus, které Češi k Romům obecně chovali, se ostudným způsobem projevila v cikánském táboře v Letech, kde čeští dozorci prosluli krutými metodami, které často končily zbytečnou smrtí vězňů. Za dobu jeho existence táborem prošlo 1308 Romů, z nichž 327 místní podmínky a zacházeni nepřežilo. (V Hodoníně zahynulo za stejnou dobu 194 vězňů.) Po válce stanul vedoucí tábora Josef Janovský a dozorci Josef Hajduk a Josef Luňáček před soudem, ale pouze poslední z nich byl za napomáhání nepříteli a nepatřičnou iniciativu odsouzen.
Slovensko
Na Slovensku byla podobně jako na Moravě romská komunita výrazně integrovaná, a zvláště venkovské obyvatelstvo své sousedy chránilo. Hlinkova garda Romy nijak nešetřila a ve vzpomínkách pamětníků jsou pogromy a znásilnění na denním pořádku, nedošlo zde však ke koncentraci a likvidaci - konečnému řešení
zabránil příchod Sovětů.
V roce 1940 byla pro Židy a Romy vyhlášena všeobecná pracovní povinnost, spojená se zákazem vstupu do veřejných prostor. Vzniklo několik pracovních táborů, z nichž nejznámější se nalézaly v Dubnici nad Váhom, Iťavě a Hanušovcich. Podmínky zde byly tvrdé a docházelo ke ztrátám na životech, ale větší část vězňů se, byť s podlomeným zdravím, vrátila domů. V roce 1941 následovalo nařízení, podle kterého byli Rómové nuceni vystěhovat se z obcí a provizorní ubytováni si museli postavit tak, aby nebylo vidět ze silnice. Většinou to znamenalo exodus na několik kilometrů vzdálené místo u lesa či v rokli, kde se pak po zbytek války skrývali. Děti nesměly navštěvovat školy, přístup do obci byl úplně zapovězen a Romové trpěli hladem a zimou. Těsně před osvobozením útlak zesílil a v několika obcích došlo k masakrům, obecně je však lze považovat za ojedinělý jev. Nezanedbatelný počet romských mužů se přidal k odboji, bojoval s partyzány a zúčastnil se nevydařeného Slovenského povstání. Celkově se počet slovenských Romů, kteří zahynuli během 2. světové války, pohybuje kolem několika set, především následkem pogromů.
Nucené stěhování z obcí narušilo po staletí budovanou symbiózu mezi romskými nájemnými dělníky a jejich zaměstnavateli statkáři a jedna generace romských děti byla ochuzena o základní vzděláni. V kombinaci s důslednou politikou asimilace praktikovanou komunistickým režimem dostala 2. světová válka slovenské Romy tam, kde se nalézají dnes - zcela na okraj a opovrhováni.
Nelze soudit, která ze tří romských komunit bývalého Československa vyvázla s nejmenšími šrámy. Ať už věc nahlížíme z pohledu slovenských Rómů, kterým rasová politika zásadním způsobem narušila šance do budoucnosti, českých Rómů, kteří byli v lágrech téměř úplně vyhlazeni, nebo moravských, kteří ztratili velkou část své inteligence, jisté je, že se vše dělo úmyslně a s cílem romské etnikum zásadně poškodit, ne-li decimovat.
Tisk
