Doktor Michal Marzell Bohin se narodil 8. ledna 1895 ve Lvově, který patřil k rakousko-uherské monarchii, později k Polsku, a dnes je součástí Ukrajiny. Michalův otec Jakub byl tajným radou na lvovském finančním úřadě, jeho matka Friederike (rozená Morgensternová) učila na základní škole.
Základní školu, polské gymnázium a první dva semestry lékařské fakulty absolvoval Bohin ve Lvově, pak přestoupil na Karlovu univerzitu. Studia dokončil po první světové válce, již strávil jako poručík zdravotnické služby (byl vyznamenán zlatým křížem za zásluhy), pak praktikoval na bakteriologické klinice, na zemské klinice pro plicní choroby v Pleši, na pražské II. chirurgické klinice u profesora Jedličky a v sanatoriu v Podolí. Od r. 1926 pracoval jako praktický lékař v Bílině a Lounech a nakonec si otevřel praxi v Praze na Žižkově. Jeden z jeho spolužáků působil na konci 30. let v Praze jako polský velvyslanec. Ani po vstupu wehrmachtu do Prahy s Bohinem nepřerušil kontakt a jednoho dne si do zápisníku poznamenal Bohinovu informaci, že se na slovensko-polské hranici shromažďují německé jednotky. Jeho poznámky se měly o čtyři roky později stát Michalovi Bohinovi osudnými a jen zázrakem ho nestály život.
Roku 1940 bylo Bohinovi - jako řadě dalších rasově nevyhovujících občanů protektorátu - odňato právo vést lékařskou praxi. Jeho odvolání kancelář českého prezidenta 20. května zamítla a on si musel na živobytí vydělávat tajně - lepil doma papírové sáčky.
V lednu 1943 Bohina poslalo pražské Ústředí pro židovské otázky
(Zentralstelle für Judenfragen) na příkaz ministerstva vnitra do koncentračního tábora Lety u Písku, kde byli vězněni čeští Romové. V táboře nebyl stálý lékař, a když se tu v důsledku katastrofálních životních podmínek a brutálního režimu táborového velitele rozšířil břišní tyfus, generální velitel protektorátní policie dovolil lékaře povolat. M.M. Bohin tu směl - jako vězeň číslo 339 - znovu léčit. Oblékl si lněný oblek, který jej měl ochránit před tyfem a který si sám pro tento účel ušil, nasadil speciální očkovací metodu, a po čase se mu podařilo epidemii zastavit. Mnoho vězňů, především dětí, mu vděčilo za život. Po uzavření tábora a po vypršení karantény byl přeložen do Hodonína, odkud se v září 1943 vrátil do Prahy. V následujícím roce pracoval jako lékař pro Pražskou židovskou obec, než jej v říjnu zatklo gestapo. Přežil týden křížových výslechů na Pankráci, pak ho převezli do Terezína: byl naprosto psychicky zničen a pokusil se o sebevraždu. Následovaly další výslechy na Pankráci, znovu Terezín, a pak koncentrační tábor Mauthausen. V táboře potkal známé a bývalé pacienty z Loun, kteří ho tajně přemístili do ruského baráku, čímž zmizel ze seznamu vězňů. Díky tomu přežil a v května 1945 se mohl vrátit do Prahy. Jeho spoluvězni ho museli nést, protože byl zcela vysílen.
Po pobytu ve vinohradské nemocnici (léčil se z následků věznění a z těžké cukrovky) si doktor Bohin otevřel na počátku srpna 1945 znovu praxi. Postupně k němu přicházelo i mnoho Romů a Sintů, aby se nechali léčit, nebo jen tak, aby ho spatřili. Koncem roku musel praxi znovu zavřít a jako závodní lékař nastoupil do ambulantní ordinace na pražském Masarykově nádraží. Soukromě směl ordinovat doma jednu hodinu večer a bylo mu také povoleno vykonávat návštěvy u pacientů.
Doktor Bohin nebyl členem KSČ, a tak měl potíže s publikováním v českých lékařských časopisech. Několik článků mu vyšlo v Praktickém lékaři, ovšem bez udání autora, jinak, s pomocí přátel, publikoval ve švýcarských odborných časopisech. Po roce 1945 navštívil se ženou vícekrát bývalý tábor v Letech. Přespávali u Václava Šindeláře, kterého lékař znal ještě z doby, kdy byl tábor v provozu. Šindelář jako malý chlapec pásl dobytek v blízkosti tábora a Bohinovi z popudu svých rodičů nosil k táborové bráně jídlo. (Do Terezína se odsouzenec na smrt Bohin již nikdy podívat nechtěl. O svých zážitcích z koncentračního tábora vyprávěl nerad a zřídka.) Za svou činnost v Letech a v Hodoníně nedostal během života ani posmrtně žádné vyznamenání. Když 26. dubna 1956 zemřel na srdeční infarkt a jeho tělo bylo neseno k hrobu na novém židovskému hřbitově v Praze, bylo však mezi smutečními hosty mnoho Romů a Sintů, a také početní bývalí pacienti a spoluvězni z Mauthausenu. Někteří o haličském Pražanovi, který mluvil německy, polsky, česky a francouzsky, mluvili jako o polském lékaři
, jiní jako o židovském lékaři
, pro přeživší z tábora v Letech je ale dodnes lékař lidumil
.
Text je (pro potřeby R. ch. upravenou) ukázkou z knihy německého publicisty Pape, Markus. A nikdo vám nebude věřit. Dokument o koncentračním táboře Lety u Písku. Praha: G plus G, 1997. 197 s. Kniha je dokumentem o českém koncentračním táboře Lety u Písku, kde protektorátní (tedy česká) vláda za nelidských podmínek věznila občany romského původu. Informace o židovském lékaři v Letech tu jsou publikovány poprvé.
Tisk
