Treblinka

Vedle táborů Bełżec a Sobibor patřila Treblinka mezi vyhlazovací tábory tzv. Akce Reinhard (nazvané na památku Reinharda Heydricha). Nacházela se v severovýchodní řídce obydlené části Generálního gouvernementu na trase Varšava - Białystok, v blízkosti stávajícího trestního tábora, který byl založen v roce 1941. Práce na výstavbě tábora začaly na přelomu května a června 1942 a již 22. července téhož roku byl tábor dokončen.

Nádraží u tábora Treblinka, fotografie pochází z alba velitele tábora Kurta Franze, 1942 - 1943. (Foto: Bildarchiv Preussischer Kulturbesitz, courtesy of USHMM Photo Archives.)

Tábor byl rozdělen na tři části: první byla vyhrazena personálu, který tvořili němečtí a ukrajinští pracovníci, ale také židovští vězni, kteří zde pracovali v tesařských, ševcovských a kovářských dílnách. Druhou část tvořily prostory pro přijímání a shromažďování vězňů. Ve třetí části byl vyhlazovací prostor, ve kterém byly umístěny plynové komory, hromadné hroby a hranice na kremaci obětí. Tato část byla s přijímací spojena úzkou lomenou uličkou, zvanou roura - šlauch, kterou byli Židé hnáni do plynových komor.

Treblinka byla skutečná továrna na smrt - ihned po výstupu z vlaku šli lidé do plynové komory. Žádné tetování, žádné baráky s dřevěnými palandami, žádné vši, ani těžká práce. Od začátku byly v provozu tři plynové komory, které měly rozměry 4 x 4 metry a kapacitu 300 až 500 lidí za hodinu. V září 1942 přibylo dalších deset komor s mnohem větší kapacitou. V nich mohlo být během hodiny usmrceno 1000 až 2000 osob.

Židé zatčení po potlačeném povstání ve varšavském ghettu odcházejí do transportu do Treblinky, 19. dubna - 16. května 1943. (Foto: National Archive, courtesy of USHMM Photo Archives.)

Transportní vlaky přibližně o čtyřiceti či padesáti vagónech, v nichž bylo deportováno 6-7 tisíc vězňů, končily svou cestu na nádraží v obci Treblinka, vzdálené 4 km od tábora. Odtud byly po 20 vagónech posílány do tábora. Deportovaní byli vyhnáni z vagónů, muži byli odděleni od žen a dětí a všichni byli donuceni svléknout se donaha. Potom byli šlauchem nahnáni do umýváren, v nichž během asi 15 minut zemřeli na otravu plynem. Po skončení procedury židovští vězňové vytahali mrtvoly zadními dveřmi. Ze začátku se těla pohřbívala do hromadných jam, později byla - podle příkazu Heinricha Himmlera, který tábor navštívil na přelomu února a března 1943 - spalována. To platilo i pro oběti již pohřbené, proto musely být hromadné hroby otevřeny a těla spálena. Ostatky byly spolu s popelem naházeny zpět do jam.

V přijímací části stála budova, nad níž visel prapor s červeným křížem - Lazaret. Sem byli odváděni lidé, kteří nebyli schopni sami dojít do umýváren, ovšem místo ošetření byli ihned zabiti.

Opuštěné vagóny byly vyklizeny, na jejich místo přijelo dalších dvacet vozů a celý proces se opakoval. Třídily se oděvy a předměty, které před koupelí odložily oběti v deportačních barácích. Postupně byli z transportů vybíráni bankéři a zlatníci, z nichž bylo sestaveno komando Goldjuden - zlatožidé. Jejich úkolem bylo shromažďovat a třídit cennosti, s nimiž Němci, Ukrajinci a také místní obyvatelstvo živě obchodovali.

První transporty přijely do Treblinky z varšavského ghetta. Mezi 23. červencem a 21. srpnem 1942 zde bylo zavražděno 254 000 Židů z Varšavy a 112 000 z ostatních částí varšavské oblasti. Z radomské oblasti 337 000 a z Lublinu a okolí 35 000 Židů. Z území Generálního gouvernementu bylo tedy v Treblince celkem zavražděno 738 000 Židů.

Z oblasti Białystoku sem bylo deportováno přes 107 000 lidí, převážně v období od listopadu 1942 do ledna 1943. Ze Slovenska přišlo 7000 Židů, kteří byli nejprve vězněni v polských ghettech, a v Treblince zahynuli v létě a na podzim roku 1942. Z Terezína přijelo v září a říjnu 1942 deset transportů s 18 000 lidmi. V březnu a dubnu 1943 bylo do Treblinky deportováno zhruba 11 tisíc Židů z Makedonie a Thrákie, území nově připojených k Bulharsku. Na konci března přijelo též 2800 Židů ze Soluně. Zahynulo zde také na 2000 Romů.

Celkový počet zavražděných v Treblince se odhaduje na 870 000.

Franz Stangl, velitel vyhlazovacího tábora Treblinka v letech 1942 - 1943. (Foto: The Jacob Rader Marcus Center of the American Jewish Archives, courtesy of USHMM Photo Archives.)

Prvním velitelem tábora byl SS-Obersturmführer Imfried Eberl. V srpnu 1942 ho vystřídal SS-Obersturmführer Franz Stangl, který předtím velel táboru Sobibor. Od dubna 1943 velel táboru Kurt Franz, dosavadní Stanglův zástupce. Personál tvořilo 20 až 30 Němců, kteří zastávali vedoucí funkce, a přibližně 120 Ukrajinců, kteří sloužili jako stráže. Většina z nich byli sovětští váleční zajatci, kteří byli vyškoleni v Trawnikách. A na 700 židovských vězňů bylo nasazeno na otrocké práce, včetně zajišťování chodu plynových komor a pohřbívání těl obětí.

Mezi vězni určenými na otrockou práci vznikla na počátku roku 1943 odbojová skupina, k níž se připojili také mnozí kápové a vedoucí pracovních skupin. Její pokus o vyvolání vzpoury se však nezdařil. Vedení odboje nakonec převzal bývalý důstojník československé armády Zelo Bloch. Povstání, které bylo plánováno od dubna 1943, bylo zahájeno 2. srpna 1943. Ze skladu, k němuž si zhotovili otisk klíče, vynesli vězňové zbraně a granáty. Podařilo se jim zapálit budovu, ve které bydleli Němci a Ukrajinci, a postupně vzplanuly téměř všechny budovy v táboře. Vězni se pokoušeli přelézt ostnatou hradbu, mnoho z nich bylo zastřeleno ze strážních věží, ostatní prchali do bažinatých lesů. Ze sedmi set vězňů se zachránilo asi 70.

Zbytek vězňů, kterým se nepodařilo uprchnout, byl donucen zničit a zahladit stopy po všech aktivitách, které se v táboře udály. Potom byli také zastřeleni. Na místě vyhlazovacího tábora byl postaven statek.

V letech 1959 až 1969 byl na místě tábora vybudován památník, jenž má podobu hřbitova. Na stovkách kamenných náhrobků jsou napsána jména zemí a oblastí, odkud oběti pocházely.

Symbolický hřbitov na místě bývalého vyhlazovacího tábora, 2001. (Foto: M. Stránský)

Franz Stangl utekl po válce do Brazílie, odkud byl vydán zpět do Německa. Soudní proces se konal mezi 13. březnem a 22. prosincem 1970. Stangl byl odsouzen na doživotí. Na otázku: Kolik lidí mohlo být v Treblince zabito v jeden den ? odpověděl: Podle mého odhadu mohl být transport o třiceti nákladních vozech, tedy asi s 3 000 lidmi, zlikvidován během tří hodin. Během 14 hodin tedy mohlo být usmrceno 12 až 15 000 lidí. Často se pracovalo od časného rána až do večera. Já jsem nikomu nic neudělal, to nebyla moje práce. Mé svědomí je čisté.