Nouze o místo
K nejtíživějším stránkám života v ghettu patřil naprostý nedostatek místa k ubytování. Před válkou žilo v Terezíně včetně vojenské posádky asi 7000 osob. Když ale v září 1942 dosáhl počet vězňů ghetta nejvyšší úrovně, tísnilo se uvnitř jeho hradeb na 58500 mužů, žen a dětí. Prostor určený dříve pro jednu osobu tak musel stačit pro více než osminásobek. Průměrná ubytovací plocha pro jednoho vězně tehdy činila 1,6 čtverečního metru. Ještě v březnu 1943 pak jen něco více než 2 čtvereční metry.
Pro ubytování vězňů byly využívány bývalé kasárny (jen v samotných Sudetských kasárnách bylo ubytováno více vězňů, než bylo civilních obyvatel města před válkou), obytné domy civilních obyvatel, kteří museli město do poloviny roku 1942 opustit, nově postavené dřevěné baráky, ale také celá řada nouzových míst - kůlny na dvorcích, části kasemat a především půdní prostory různých objektů. Např. v říjnu 1942 živořilo na půdách 6034 osob.
Takovéto podmínky pro ubytování s sebou ovšem přinášely zásadní hygienické problémy, spojené s nejzákladnějšími životními potřebami. Zejména v prvním období existence ghetta byly ještě násobeny zoufalým nedostatkem vody. Těžkou situaci vězněných komandantura ještě umocňovala opakovanými zákazy svícení jako krutým kolektivním trestem za nepatrné přestupky.
Nikdy nekončící boj s obtížným hmyzem, infekční nemoci, ale i psychická trýzeň z neexistence soukromí tvořily neodmyslitelnou součást všedních dnů života v ghettu.
Ubikace v Hannoverských kasárnách
Hlad
Hlad terezínských vězňů měl především charakter dlouhodobé podvýživy. Vyvolávalo ji nejenom malé, zcela nepostačující množství přidělované potravy, ale také její nutriční nevyváženost, jednotvárnost a naprostý nedostatek vitamínů. V neposlední řadě působila negativně skutečnost, že se jídlo často dostávalo k vězňům studené a při čekání na jeho výdej bylo třeba absolvovat dlouhotrvající a ponižující fronty.
Přesný a obecně platný přehled o stupni hladovění v ghettu prakticky nelze zpracovat. Oficiální statistiky a dokumenty byly z pochopitelných důvodů nepravdivé. Kromě toho existovaly v praxi rozdíly i mezi různými skupinami vězňů, kteří byli rozděleni do různých stravovacích kategorií. Těžce pracující měli příděly jídla o něco vyšší, nepracující dostávali ještě méně, než činil již tak nízký průměr. Nejšťastnějšími byli ti, kteří ještě měli ve světě za hranicemi ghetta příbuzné a známé, kteří jim - s řadou omezení - mohli čas od času zaslat balíček s potravinami.
Ve svém celku byla vyživovací situace v Terezíně vždy velmi špatná a patřila k oněm faktorům, které přispívaly k plnění decimační funkce ghetta.
Poukázka na odpadovou zeleninu byla cenným přilepšením.
Děti
Děti v terezínském ghettu tvořily zcela zvláštní kategorii vězňů - bezbrannou, citlivou a tím více zranitelnou. Samospráva ghetta se snažila vytvořit pro ně alespoň trochu snesitelnější podmínky v ubytování, stravování a celkové péči. Obětaví spoluvězni se starali o jejich každodenní potřeby i účelné využívání volného času. V organizování denního programu v tzv. domovech dětí a mládeže proto nechyběla činnost kulturní, sportovní, ale také osvětová a vzdělávací. Do výchovy mládeže se zapojila řada vynikajících pedagogů jako Valtr Eisinger, Růžena Engländerová, Josef Stiassny, Willi Groag, Egon Redlich a Fredy Hirsch. Tajně probíhalo vyučování, probíhaly besedy a kulturní programy za účasti předních osobností vědy, umění a předválečného politického života.
Prostředí ghetta, v němž se nejmladší vězni ocitli, vedlo mnohé z nich k vyjádření niterných pocitů a myšlenek psaným slovem. Vznikaly tak básně i nejrůznější literární útvary, jež dnes dokonale přibližují atmosféru života v ghettu, ale i základní fakta z jeho vývoje. Tato tvorba byla prezentována především na stránkách časopisů, vznikajících v jednom nebo několika exemplářích. Nejznámějším z nich se stal Vedem, vydávaný chlapci v domově L 417. Především pod vedením malířky a pedagožky Friedl Dicker-Brandeisové pak děti tvořily kresby, do nichž vkládaly své pocity, tužby a představy, ale i vzpomínky na domov.
Zvláštní význam měla pro děti a mládež v ghettu dětská opera Brundibár, která byla hrána za nadšené účasti mladých účinkujících v mnoha reprízách. Všichni přitom dobře chápali její poselství, vyjadřující víru v konečné vítězství dobra nad zlem. Závěrečný sbor z této opery se stal skutečnou hymnou ghetta.
Celkem bylo mezi vězni ghetta více než 10500 dětí, kterým před deportací do Terezína ještě nebylo patnáct let.
Asi 400 z nich zemřelo již v Terezíně, pro většinu se však stalo osudným zařazení do transportů směřujících
z Terezína do míst vyhlazování na Východě. Tam zahynulo na 7500 těchto nejmladších obětí konečného řešení
židovské otázky
.
Staří lidé
Podle závěrů konference ve Wannsee začali být do terezínského ghetta hromadně deportováni Židé z Německa a Rakouska starší 65 let. Podstatně rozšířili řady starých lidí z Protektorátu Čechy a Morava, kteří již v Terezíně byli. Podmínky jejich života patřily k tomu nejotřesnějšímu, čím se všední den ghetta vyznačoval. Právě oni nejhůře snášeli ubytování v provizorních prostorách, jako byly půdy, či části kasemat, koňské stáje apod., postrádající základní hygienické vybavení. Staří lidé z Německa a Rakouska nadto neměli v ghettu mladší příbuzné a známé, kteří by jim mohli pomoci, ať již fyzicky nebo psychicky. Tito lidé byli také ohromeni skutečností, že pod slibem zajištění doživotního ubytování a zabezpečení lékařské a jiné péče před odjezdem do Terezína uzavírali tzv. smlouvy o zakoupení domova, které je stály prakticky všechen majetek. Ten připadl SS, podvedení staří lidé pak přijížděli zcela nepřipraveni do kruté terezínské reality a traumatizováni většinou nedokázali dlouho čelit hladu, nemocem a dalším útrapám táborového života. Jejich úmrtnost byla zvláště vysoká. Proto třebaže se v létě a na podzim 1942 pohyboval podíl vězňů nad 65 let kolem 46-50 %, rychle se snižoval. V neposlední řadě i proto, že další staří lidé byli deportováni do míst vyhlazování na Východě. Komandatura SS tímto způsobem vyřešila problém přelidněnosti ghetta a nebezpečí infekčních nemocí. Období, kdy bylo možno Terezín skutečně nazývat ghettem pro staré, tak zhruba po půl roce skončilo.
Pokud v Terezíně zůstali, tvořili staří lidé tu nejubožejší kategorii vězňů, třebaže se židovská samospráva snažila ulehčit jejich situaci zřizováním domovů pro staré se základní péčí a organizovala různé pomocné akce.
Moritz Müller: Odpočívající staré ženy
Nemoci a umírání
Systém zdravotní péče, vybudovaný v ghettu židovskou samosprávou, vznikal v nepředstavitelně těžkých podmínkách. Zpočátku mohli lékaři a zdravotníci provádět i ty nejsložitější zákroky jen primitivními prostředky, při stálém nedostatku léků a obvazového materiálu. Situace se zlepšovala jen pomalu. Teprve když mohlo být využito části inventáře konfiskovaného v ordinacích židovských lékařů, došlo i k vybavení specializovaných nemocničních zařízení i sítě ordinací a ošetřoven. Nedostatek léčiv a zdravotního materiálu však zůstávaly častými jevy.
Plakát Pozor, dezinfekce!
Navzdory obětavému úsilí terezínských zdravotníků zůstávala nemocnost stále vysoká, především díky neustálému hladu, psychickému zatížení, pracovnímu vypětí i přeplnění ubytovacích prostor. Veškeré snahy zdravotníků, pracujících mnohdy do úplného vyčerpání, mohly celkově špatnou zdravotní situaci vězněných jen zmírnit, avšak nikoliv zabránit vysoké úmrtnosti. Umírající lidé byli proto všedním jevem života v ghettu a strach z nemocí a smrti provázel každého vězně.
Smrt a pohřbívání
Již při založení terezínského ghetta stanovili nacisté jako jednu z jeho základních funkcí decimaci vězněných Židů. I když metody k tomu směřující se v mnohém lišily od těch, které byly využívány ve vyhlazovacích táborech, zahynulo v ghettu v důsledku fyzických a psychických útrap, či nemocí celkem 33430 osob. Znamenalo to téměř čtvrtinu ze všech vězňů, kteří jím prošli, přičemž do tohoto čísla nejsou zahrnuty oběti z tzv. evakuačních transportů, které do Terezína přicházely mezi 20. dubnem a 6. květnem 1945.
Po přeměně celého města v koncentrační tábor vznikla v části terezínských pevnostních kasemat ústřední márnice, kam byli mrtví sváženi a připravováni k pohřbení. Ve vedlejších částech kasemat vznikly dvě tzv. obřadní místnosti, kde se konala prostá shromáždění na rozloučení se zesnulými. Šlo o hromadné obřady, v dobách nejvyšší úmrtnosti konané i několikrát denně. Účastnili se jich rodinní příslušníci, příbuzní a známí zesnulých, kteří se zde směli pomodlit a vzdát poslední poctu. Jedna z místností byla vyhrazena pro obřady v židovském ritu, druhá pak pro obřady křesťanské, neboť do Terezína bylo deportováno i mnoho křesťanů, kteří byli považováni za Židy podle klasifikace norimberských zákonů.
Na hřbitově umístěném mimo město se nejprve pohřbívalo do jednotlivých, později do masových hrobů. Stoupající úmrtnost si však vynutila urychlení výstavby krematoria, jež zahájilo plný provoz od října 1942. Urny s popelem byly ukládány do vězňům nepřístupného kolumbária, zřízeného v další části pevnostních kasemat naproti ústřední márnici. S blížícím se koncem války se však nacisté snažili likvidovat stopy svých zločinů. Popel mnoha tisíců obětí proto musel zmizet - zčásti byl vysypán do řeky Ohře nedaleko ghetta, zčásti zakopán do jámy v blízkosti koncentračního tábora v nedalekých Litoměřicích.
Otto Ungar: Pohřeb