V polovině září 1935 přijal německý Říšský sněm (Reichstag) dva ústavní zákony, které se staly základnou
pro pozdější legální
vyloučení Židů z německé společnosti a připravily půdu oficiálnímu provádění protižidovské
politiky. Byly vyhlášeny 15. září na zvláštním zasedání Říšského sněmu svolaném do Norimberku u příležitosti
každoročního sjezdu nacistické strany.
První z těchto zákonů, Zákon o říšském občanství, stanovil, že občanem Říše může být pouze Němec nebo
člověk s příbuznou krví
. V okamžiku zavedení tohoto zákona ztratili němečtí Židé svá politická práva a stali
se Staatsangehörige (státními příslušníky), zatímco árijští
Němci byli označeni jako Reichsbürger (říšští
občané). Zákon o říšském občanství byl do roku 1943 postupně doplněn o celkem třináct prováděcích nařízení
systematicky zbavujících Židy veškerých občanských práv. Už o dva měsíce později, 14. listopadu 1935, bylo vydáno
první z těchto prováděcích nařízení, které stanovilo, kdo je považován za Žida nebo míšence.
Plakát vysvětlující kategorizaci Židů a míšenců
podle norimberských zákonů. Větší plakát.
Druhý zákon, Zákon na ochranu německé krve a německé cti, zakazoval uzavírat sňatky mezi Židy a Němci a zapovídal také jejich mimomanželský styk. Židovským domácnostem bylo zakázáno zaměstnávat německé služebné ve věku do pětačtyřiceti let či vztyčovat německou vlajku.
S vyhlášením norimberských zákonů přestaly také platit výjimky (udělované veteránům z první světové války a státním úředníkům, kteří zastávali své posty už před rokem 1914) z dřívějších protižidovských zákonů. Tyto nové rasistické zákony plnily nejen symbolickou funkci zdůraznění nutnosti vyloučení Židů ze společnosti, ale především legitimizovaly vlnu antisemitských bouří a zatýkání Židů, ke kterým docházelo během uplynulých několika měsíců, a ukončily období politické nestability vyvolané těmito bouřemi.
Sílící vlna protižidovského teroru podníceného Goebbelsovou propagandou, vyvrcholila v létě roku 1935. Hitler prohlásil,
že s těmito individuálními akcemi
nesouhlasí. To také dalo přímou záminku pro přijetí antisemitské legislativy.
Jednoznačně definovat postavení Židů v Německu a legitimizovat tak nacistické řádění se v této chvíli stalo pro
nacisty nutností. Regionální vládní úředníci a gestapo se opakovaně dotazovali po oficiálních platných normách
a jednoznačném politickém stanovisku vůči Židům. Docházelo k roztržkám mezi stranickými aktivisty a státním aparátem,
vyvolaným rovněž chybějící jasnou politikou. Také veřejnost žádala jednoznačnou a veřejnou definici oficiálního
postoje k židovské otázce.
Debata předcházející přijetí zákonů se točila okolo třech hlavních bodů: 1) zbavení Židů občanských práv,
2) Rassenschande (zneuctění rasy), tedy otázky smíšených manželství a pohlavního styku mezi árijci
a Židy, a 3)
bojkotu židovských firem.
Už od počátku roku 1935 prohlašovalo mnoho předních nacistických funkcionářů (např. Wilhelm Frick, říšský ministr vnitra), že stát míní zbavit německé Židy občanství. Hjalmar Schacht, ministr financí, zase naznačoval, že byly připraveny různé protižidovské vyhlášky a opatření za účelem koordinace všech vládních antisemitských plánů. Také Gerhard Wagner, předseda Říšské asociace lékařů, vystoupil s plánem přijetí zákona na ochranu německé krve.
Vzhledem k tomu, že ani nacisté neměli (a ani nemohli mít) k dispozici žádný spolehlivý vědecký prostředek pro
zjišťování rasy
, byla pro určení židovského původu podle norimberských zákonů rozhodující příslušnost prarodičů
k židovské náboženské obci. Za plného Žida byl považován každý, kdo pocházel alespoň ze tří židovských prarodičů.
Velmi komplikovaná byla pak kategorizace tzv. míšenců
. Za míšence prvního stupně
či položidy
byli považováni ti,
kdo měli dva židovské prarodiče a k datu vydání norimberských zákonů nebyli členy židovské náboženské obce,
ani nežili v manželství se Židem (v opačném případě byli považováni za plné Židy). Míšenci prvního stupně
měli sice obdobná práva jako plnoprávní němečtí občané, ale vztahovala se na ně některá omezení, např. směli
uzavřít manželství pouze s míšencem prvního stupně
. Pro uzavření sňatku s Němcem nebo s míšencem druhého stupně
potřebovali zvláštní výjimku. Za míšence druhého stupně
platili všichni, kteří měli jednoho židovského prarodiče.
Vztahovala se na ně sice také některá omezení ve výběru povolání, ale obecně platilo, že cílem byla jejich integrace
do německé společnosti. Proto byli také např. odváděni do Wehrmachtu, německé armády. Další komplikovaná nařízení
se pak zabývala otázkou, do které z předchozích kategorií spadají děti narozené ze smíšených manželství nebo
z manželství mezi míšenci
.
Ukázka prohlášení o nežidovském původu, Praha 1940.
Tyto komplikované procedury se netýkaly pouze Židů, ale též nemalé části nežidovské společnosti. V řadě státních
povolání byli zájemci nuceni dokazovat svůj árijský
původ. Tímto způsobem byly do dokazování židovského
nebo
árijského
původu zapojeny i církve, které spravovaly příslušné matriky. Principy kategorizace Židů a míšenců
podle norimberských zákonů byly pak přejímány i v dalších zemích, které byly Německem okupovány, či německými
satelity. V Protektorátu Čechy a Morava
byly tyto principy poprvé použity v Nařízení říšského protektora o židovském
majetku z 21. června 1939.
Tisk
