Holocaust v Nizozemí

Odstraňování židovské hvězdy, leden 1945. (Foto: National Archives, courtesy of USHMM Photo Archives)

• Začátek okupace: 14. května 1940

• Osvobození: 6. května 1945

• Celkem obyvatel před válkou: 8 750 000

• Počet Židů před válkou: 140 000 (1,6 % z celkového počtu obyvatel)

• Celkový počet deportovaných: 107 000

• Počet obětí deportací: 102 000

• Celkový počet obětí: více než 230 000

Nizozemská židovská komunita se skládala zhruba řečeno ze tří skupin: první a nejslavnější tvořili portugalští židé, kteří přišli během šestnáctého století poté, co byli vyhnáni ze Španělska. V Nizozemí se mohli usadit a vyznávat své náboženství, stejně jako uprchlíci z Polska, kteří přišli asi o půl století později, vyháněni pogromy, které propukly na konci třicetileté války. Obě skupiny se svým specifickým způsobem zapojily do nizozemské společnosti, především obchodu, díky kterému spojené Nizozemské Provincie v 17. a první polovině 18. století dosáhly svého zlatého věku. Na konci 18. století se nizozemští židé dočkali plného zrovnoprávnění. Poslední skupinou byli uprchlíci, kteří v druhé polovině 19. století přicházeli z východní Evropy, z Polska, Ruska, Ukrajiny a Litvy.

Většina židů žila ve městech a asi 60 procent z nich patřilo k židovskému proletariátu, který tvořil kostru diamantového průmyslu a byl četný především v Amsterdamu. Většina chudých lidí volila sociální demokracii. Židovské střední vrstvy se hlásily především k liberálům, zčásti též k sionistům. K sionistickému hnutí náležela jenom malá část židovského obyvatelstva. Jen zlomek nizozemských židů přešel ke křesťanství, převážná většina z nich si podržela původní víru. Smíšené sňatky byly vzácností.

Děti židovské školy v Amsterdamu v purimových kostýmech, 1930-1939. (Foto: Maurice Raynor, courtesy of USHMM Photo Archives)

Od roku 1933 začal do země přicházet proud německých židů, kterých se zde dlouhodoběji zdržovalo asi 25 tisíc. K nim patřila i rodina Anne Frankové, která přišla z Frankfurtu nad Mohanem. Ti, kteří přišli v prvních pěti letech, byli přijati celkem shovívavě. Na jejich podporu byly zřízeny tři podpůrné výbory, z nichž jeden byl veden známým sionistou Davidem Cohenem. Když po křišťálové noci v listopadu 1938 proud židovských uprchlíků zesílil, rozhodly se nizozemské úřady hranice uzavřít a posílaly zoufalé německé židy zpátky do země, kde na ně čekaly koncentrační tábory. Ti, kterým se přece jenom podařilo se do Nizozemí dostat, zdaleka ještě nebyli zbaveni existenčních starostí: pomoc od podpůrných výborů mezitím zeslábla a úřady začaly zavírat nově příchozí do sběrných táborů. Tak byl v roce 1939 zřízen i tábor Westerbork, ležící uprostřed rašelinné pustiny na severozápadě země.

Mapa tábora Westerbork, červenec 1942 - duben 1945. (Foto: Toni Heller, courtesy of USHMM Photo Archives)

V květnu 1940 napadla německá vojska Nizozemí, které po několika dnech kapitulovalo. Královna Willemina s vládou a několika stovkami lidí stačila utéct do Velké Británie, kde založila exilovou vládu. Vysocí úředníci, kteří zůstali, zaujali místa ministrů a země byla prohlášena za Říšský komisariát Nizozemí, který měl pouze o něco větší samostatnost než Protektorát Čechy a Morava. Nejvyšším německým činitelem v zemi byl říšský protektor, nedaleko Jihlavy narozený Arthur Seyss-Inquart. Nizozemští náhradní ministři skoro neprotestovali, když v srpnu 1940 přišel příkaz nepřijímat žádné nové židovské úředníky. V říjnu museli všichni úředníci vyplnit prohlášení o árijském původu. S výjimkou dvaceti podepsali všichni úředníci v celém státním aparátu. V listopadu pak byli všichni židovští úředníci suspendováni a v únoru 1941 propuštěni. Zároveň museli židé přihlásit majetek a byl jim postupně zakazován přístup do kina a do divadla, nesměli dávat krev, používat vlaky a tramvaje a od roku 1942 ani obligátní nizozemské bicykly. Od konce dubna museli židé nosit žlutou hvězdu.

Mezitím zřídili nacisté holandskou pobočku gestapa se sídlem v Haagu a v únoru 1941 Ústřednu pro židovské vystěhovalectví, která přejala od svého pražského a vídeňského vzoru název a několik zasloužilých pracovníků, ale věnovala se ve skutečnosti pouze uskutečňování konečného řešení židovské otázky. Ústředna mj. pozvala dva vedoucí členy židovské náboženské obce v Praze, Richarda Friedmanna a Jakoba Edelsteina, kteří měli čerstvě zřízené amsterdamské Židovské radě vysvětlit, jak spolupracovat s nacisty. Židovskou radu vedl již zmíněný David Cohen a obchodník s diamanty Abraham Asscher. Ti si vzali z pražské návštěvy ponaučení o tom, že nemá cenu stavit se nacistům na odpor, ale zároveň nevěřili varování svých hostů. Budoucnost je měla přesvědčit o jejich omylu. Když v únoru 1941 na znamení solidarity se svými židovskými kolegy vstoupili amsterodamští dělníci do stávky, zatkli nacisté několik stovek židovských mladíků a poslali je do Buchenwaldu, odkud byli posláni do Mauthausenu. Po krátké době přišly účty za zaslání uren s popelem. Až na jednoho se nikdo z nich nevrátil.

Židé z Hooghalenu na cestě do tábora Westerbork, říjen 1942. (Foto: Trudi Gidan, courtesy of USHMM Photo Archives)

Mezi lednem a zářím 1941 byla dokončena úplná registrace židovského obyvatelstva. Na rozdíl od Belgie, kde se civilní správa postavila na odpor a zničila část dokumentace, takže bylo deportováno jen 40% židovského obyvatelstva, proběhla v Nizozemí registrace hladce a na základě rasových kritérií bylo registrováno 140 000 židů. Z nich asi 14 500 byli uprchlíci z Německa a 7 300 z jiných zemí (asi 500 z Československa). Od konce dubna 1942 museli židé nosit hvězdu. Na jaře 1942 převzalo gestapo sběrný tábor Westerbork pod svou správu a začalo tam posílat první nizozemské židy. 15. července odjel z Westerborku první vlak do Osvětimi. Těchto transportů bylo v následujících dvou letech vypraveno ještě 67. V roce 1943 kromě toho odjelo 19 vlaků do Sobiboru. Kromě Westerborku existovaly ještě koncentrační tábory Vught a Amersfoort, kde byli vězni narozdíl od Westerborku fyzicky týráni.

Ve Westerborku byly mezitím vystavěny nové baráky, aby bylo možné ubytovat všechny nově příchozí. Z tábora každé úterý ráno odjížděl na východ transport tisíce lidí, většinou nově příchozích. Jádro tábora tvořili staří němečtí vězňové, kteří měli také v rukou jeho správu a podle předem daných pokynů sestavovali konečné transportní listiny. Ale přitom existoval i život v táboře samotném, vězni pracovali, provozovali kabaret, Westerbork měl jednu z nejlepších nemocnic v celém Nizozemí. Ti, kteří nebyli posíláni do transportu, byli obvykle chráněni nějakou výjimkou, například jako dělníci nezbytní pro chod diamantového průmyslu. Tyto výjimky gestapo obvykle později prohlásilo za neplatné a poslalo dosud chráněné lidi na východ.

Ukrývaná židovská holčička, která se dožila osvobození. Na fotografii v parku před nápisem Židům vstup zakázán. (Foto: NIOD.)

Do Amsterdamu, kde dosud fungovala Židovská rada, se na jaře 1943 museli přestěhovat všichni zbývající židé. Nové transporty do Westerborku nacisté naplňovali pomocí razií: zaměstnanci Ústředny pro židovské vystěhovalectví uzavřeli ulici a pročesávali dům za domem a kontrolovali průkazy: hvězda na kabátě nebo J v průkazu stačily k zatčení. Nalezené oběti byly shromažďovány v bývalém divadle naproti amsterdamské zoo. Asi třicet tisíc Židů se rozhodlo se ukrýt - buď s pomocí falešných papírů, nebo u známých. Také některé odbojové skupiny se specializovaly na zprostředkovávání ukrývání židovských spoluobčanů. Nejjednodušší bylo schovávat malé děti, kterých se tímto způsobem zachránilo nejvíce. Ochota schovat pronásledované ale zesílila až v roce 1944, kdy nacisté začali masivně posílat mladé Nizozemce na práci do Říše. Tehdy se ukrývalo přes sto tisíc Nizozemců. Přežilo asi sedmnáct tisíc.

Část židů byla poslána do Terezína. Lidé, kteří měli ve zvrácené nacistické ideologii nárok na vzorový tábor Terezín, byli nositelé vojenských vyznamenání z první světové války, sefardští židé a zaměstnanci Židovské rady. Po příjezdu však zjistili, že i odsud odjíždějí transporty na východ. Část židů s cizí státní příslušností, nebo s vystěhovaleckým certifikátem do Palestiny byla poslána do Bergen-Belsenu. Sem přišla z Osvětimi také patnáctiletá Anne Franková.

Kresba pokoje v domě rodiny Van Lohuizen, v němž se její autor Richard Bloch ukrýval se svou ženou, asi 1942. (Foto: Doris Bloch , courtesy of USHMM Photo Archives)

Stejně jako ona se nevrátilo 102 tisíc nizozemských židů - z celkového počtu 107 tisíc deportovaných. V Nizozemí přežili lidé ve smíšených manželstvích a ti, kteří se úspěšně ukrývali. Oněch vracejících se pět tisíc přeživších židů nečekalo žádné nadšené přijetí. Nikdo si nedovedl představit, čím prošli. Většina Nizozemců totiž považovala poslední hladovou válečnou zimu za své vlastní a mnohem identičtější peklo.

V předválečném Holandsku žilo podle historických odhadů asi 500 Romů. Přesný počet těch, kteří byli internováni v táboře Westerbork není znám. Po Himmlerově příkazu o deportacích holandských Romů do Osvětimi byl vypraven transport 236 osob, který do Polska dorazil 21. května 1945. Přežilo z nich pouze několik.