Emil Utitz se narodil roku 1883 v Praze, po studiích v Praze, Mnichově, Lipsku působil jako profesor psychologie a estetiky na universitách v Rostocku a Halle. Pravděpodobně v té době se od židovství odvrátil, avšak po válce k judaismu znovu našel cestu. V roce 1933 byl donucen opustit Německo a vrátil se do svého rodiště, kde se stal profesorem Německé university v Praze. Do Terezína byl deportován v roce 1942 a zde se v roce 1945 dočkal osvobození. V ghettu vedl terezínskou ústřední knihovnu.
Snímek Emila Utitze z nacistického propagačního filmu natočeného v Terezíně. (Foto: Národní filmový archiv)
Středem jeho zájmu byla především estetika - propagoval myšlenku autonomie umění, podle níž jsou umění a estetika ve vzájemném vztahu, avšak nejsou identické. Utitz se dále věnoval charakterologii - vědeckému studiu lidské osobnosti v jejích rozličných projevech - a filosofii člověka a kultury. Kulturu Utitz považuje za lidskou snahu překonat svá vlastní omezení. Mezi jeho nejvýznamnějšími díly jmenujme Grundlegung der allgemeinen Kunstwissenchaft (1914-1920), Der Künstler (1925), Geschichte der Aesthetik (1932), Psychologie der Simulation (1925), Charakterologie (1925), Mensch und Kultur (1933), Egon Erwin Kisch, der klassische Journalist (1956).
Utitzovo vnímání Terezína je zachyceno ve studii Psychologie života v terezínském koncentračním táboře (Praha, Dělnické nakladatelství 1947). Jak název spisu naznačuje, autor popisuje působení života v koncentračním táboře na psychiku jedince a zkoumá vliv změny prostředí na charakter a chování člověka.
Emil Utitz zemřel v Halle roku 1956.