Už deset dní poté, co nacisté dobyli Kyjev, 29. září 1941, se v značně poničeném městě objevily plakáty s touto vyhláškou v němčině, ruštině a ukrajinštině:
Všichni Židé města Kyjeva a jeho okolí jsou povinni dostavit se v pondělí dne 29. září 1941 v 8 hodin ráno na roh Melnikové a Doktěrivské ulice (u hřbitovů). Vezmou si s sebou své dokumenty, peníze a cennosti, dále teplé oblečení, spodní prádlo atd. Kdo z Židů neuposlechne tohoto rozkazu a bude přistižen na jiném místě, bude zastřelen. Kdo z občanů vnikne do prázdných židovských bytů s úmyslem krást, bude zastřelen.
Židovská komunita ukrajinské metropole čítala tehdy na 150 tisíc lidí, mnozí stihli uprchnout, mnozí vstoupili do Rudé armády. Většina z těch, co zůstali, si však myslela, že je to začátek jejich deportace. Nikdo netušil, že německé velení rozhodlo již o několik dnů dříve o jejich fyzické likvidaci.
Jak zabíjet ve velkém
Již v počátcích nacistického východního tažení postupovaly za wehrmachtem operační skupiny, tzv. Einsatzgruppen. Ty měly za úkol očistit dobytá území od nepřátel
komunistů, partyzánů, ale především Židů. Tyto jednotky s pomocí SS a místní ukrajinské kolaborantské policie prováděly systematické popravy zajatců v mnoha městech a vesnicích za frontovou linií. Nikdy se však zatím nesetkaly s takto početnou židovskou komunitou. Ke kyjevské operaci byl proto vydán rozkaz, podle kterého bylo přiděleno k likvidaci Židů 100 000 nábojů, podle odhadů na každou osobu dva. Masové vraždy proběhly během dvou dnů, 29. a 30. září 1941. Lidé byli po skupinkách naháněni do předem vykopaných příkopů a na místě stříleni. Situační zpráva, odeslaná druhého dne do Berlína, vyčíslila počet zastřelených na 33 771. Oním místem na rohu dvou kyjevských ulic a poblíže hřbitovů, pravoslavného a židovského, byl Babij Jar. Dne 30. září 1941 - podle svědků krásný slunečný den babího léta - byl Jom kipur. Masakr v Babím Jaru je skutečným předělem v historii 2. světové války, ale hlavně v historii šoa. Bylo to poprvé, kdy německé jednotky provedly takto hrůznou masovou vraždu a v takovémhle rozsahu. Byl to i určitý test. Mimo jiné bylo třeba ověřit, zda se dá taková akce utajit. Nad celým územím neustále po dva dny kroužilo letadlo, aby hluk motorů přehlušil střelbu. Většina obyvatel Kyjeva si zpočátku myslela, že Židé byli deportováni. Na veřejnost mnoho informací neproniklo, svět navíc dále sledoval s obavami německý postup k Moskvě. To zřejmě povzbudilo nacistické velení v dalších plánech systematického vyvražďování Židů na dobytých územích.
S jednou věcí však nacisté nepočítali - někteří otrlí mužové z operačních skupin a Waffen SS začali mít problémy. Zachovalo se několik dopisů, ve kterých si stěžují - ano, byli zvyklí zabíjet, střílet nepřátele. Na frontě to jinak nešlo. Ano, někteří byli členy popravčích čet, které likvidovaly partyzány, vojáky. Ale to byli také nepřátelé Říše. Jenomže teď? Musí střílet starce, ženy a děti. A to není nic příjemného. I když jsou to jen Židé. Z několika míst se ozvala kritika poněkud jiného ražení - je neekonomické plýtvat municí za situace, kdy je jí zapotřebí na frontě. Nacistické velení se proto začalo zabývat otázkou, zda lze provádět masovou likvidaci jiným způsobem, anonymně, ekonomicky, efektivně - cestou vedoucí k plynovým komorám.
Okupace Kyjeva trvala více než sto týdnů. Za tu dobu se stal Babij Jar místem mnoha dalších masových vražd - Židů (bylo jich tu zastřeleno ještě dalších asi 60 000), Romů, ale i Ukrajinců a Rusů, válečných zajatců, partyzánů. Odhaduje se, že tu zahynulo na dvě stě tisíc lidí.
Zapomnění
Po válce místo nesmírné lidské tragédie upadlo v zapomnění. Stalinově antisemitské politice 50. let se jeho připomínka příliš nehodila. Oficiální sovětská historiografie se navíc zaměřovala převážně na líčení vítězství ve Velké vlastenecké válce, ve které padlo 25 milionů lidí. Zdůrazňovat tragédii jen jednoho etnika bylo zkrátka více než nemístné. Několik pokusů vybudovat zde památník proto selhalo. Na konci 50. let tu dokonce vznikla přehrada. Hráz však nevydržela nápor jarních dešťů roku 1961, bahno zaplavilo severní část Kyjeva a způsobilo rozsáhlé škody, několik lidí zahynulo. Přehrada již proto nebyla obnovena. Vznikl zde městský park. Místa masových hrobů se většinou nenašla. Záplavy paradoxně přispěly k tomu, že se o Babím Jaru začalo mluvit. Místo navštívil tehdy respektovaný sovětský básník Jevgenij Jevtušenko. Až zde se dozvěděl, co se tu za války odehrálo. Jevtušensko byl v té době mluvčím Komsomolu, mohl si ledacos dovolit. Možná, že právě tady začala jeho proměna v básníka disentu.
Na Babij Jar se pomník nevešel.
Ni hrubý kámen co náhrobek,
bohužel.
Dnes jsem stár léty,
jak židovský lid,
jsem jeden z nich,
jsem Žid.
Hle, plazím se v egyptských
zdech,
umírám na kříži,
mám jizvy po hřebech.
Jsem snad Dreyfus.
A Filištín je práskač i soudce pán,
jsem vězněm, obklíčen ze všech stran,
štván,
hanoben,
popliván.
V načechrané krajce z Bruselu líbezné dámy,
mi kničíc uštědřují slunečníkem rány.
A to jsem malý kluk z Bialystoku.
Krev teče, zaplavuje zem,
šenk hučí, vře klokotem,
čpí vodkou a cibulí.
Bota mne skopne, jsem bezmocný,
zbytečně oroduji u těchhle
pogromových spratků.
Řvou Bijte Židy, zachráníte Rus.
Jakýsi trhovec bije mou matku.
Ach můj ruský lide!
Báseň si okamžitě získala světový věhlas a v Sovětském svazu otevřela diskusi, jak se postavit k připomínce míst, spojených s tragédií druhé světové války. O rok později, v roce 1962, složil na základě této básně svou světoznámou 13. symfonii Dimitrij Šostakovič. Avšak ani tehdy nešlo vše tak jednoduše. Zdálo se, že symfonie nebude nikdy uvedena. K jejímu zákazu existovaly nejméně dva důvody - Jevtušenko se v té době již odklonil od oficiální stranické linie a jeho dílo bylo podrobeno tvrdé cenzuře. A pak se ozvaly hlasy, které kritizovaly, že v básni o Babím Jaru - a tím ani v Šostakovičově 13. symfonii - není ani zmínka o utrpení ukrajinského a sovětského lidu. Premiéra se však nakonec přece jen konala, i když za jiného obsazení a pod vedením jiného dirigenta.
A byla nesmírně úspěšná, umělecky i politicky, přestože za zavřenými dveřmi politbyra se dále diskutovalo. Památník v Babím Jaru byl postaven až v roce 1976. To bylo již za tvrdého neostalinského Brežněvova režimu, a proto neudiví jeho bombastický rozměr a ani fakt, že nepřipomíná židovskou tragédii. Symbolický památník židovským obětem byl umístěn na druhé straně parku teprve nedávno (viz Rch 10/2005).
Vzpomínka
Šedesát pět let po největší masové vraždě v historii, která se odehrála během dvou dnů, se na jejím místě sešlo obrovské pietní shromáždění. Pod záštitou ukrajinského prezidenta Viktora Juščenka se tu pod širým nebem konaly zádušní mše, katolická a pravoslavná, a modlitby židovské v podání fascinujícího kantora Jicchaka Helfgotta. Slavnostního aktu se vedle prezidenta Juščenka (a jeho protikandidáta a politického rivala Viktora Janukovyče) účastnil i prezident Izraele Moše Kacav, chorvatský prezidentStěpan Mesič a prezident nově vzniklého státu Černá Hora Svetozar Marovič. Mezi mnoha dalšími hosty byli i premiéři, ministři a oficiální představitelé více než padesáti zemí, ale také bývalý polský prezident Aleksander Kwasniewski, předchozí prezident Ukrajiny Leonid Kučma, bývalý ruský premiér Viktor Černomyrdin a mnozí další.
Pietní shromáždění bylo součástí vzpomínkových akcí, které uspořádalo Světové fórum o holocaustu (World Holocaust Forum) pod vedením Vjačeslava Moše Kantora. Ten se snažil zopakovat nesmírný úspěch setkání dvaačtyřiceti hlav států při příležitosti 60. výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi (viz článek v Rch 3/2005). Tentokrát se sice nepodařilo získat tolik předních světových politiků, akce však byla i tak velmi důstojná. Obdobně, jako při osvětimských vzpomínkových akcích v krakovském divadle, konal se i zde, v kyjevském divadle Tarase Ševčenka, kulturní program. Tentokrát nebyl tak bombastický a okázalý, byl pojat velmi moderně a dramaticky. Vadou na kráse však byly nesmírně dlouhé projevy doslova všech možných státníků a politiků.
Moše Kantor však může být spokojen. Ukrajinská veřejnost, a s ní i mnohá světová média, zaměřila pozornost na historii, která se zdála již téměř zapomenuta. Jeho úsilí burcovat svědomí národa a vlastně i celého lidstva se tak jistě zčásti naplnilo. A nebo zůstalo jen u další okázalé akce?