Oči celého světa

Šedesát let po Osvětimi

27. ledna roku 1945 vstoupili vojáci Rudé armády na území koncentračního tábora Osvětim. Pluk, kterému velel Anatolij Šapiro, měl za sebou boje, při nichž téměř polovina mužů padla. Hrůzy války každý z nich znal z děsivé blízkosti. Ale to, co objevili v Osvětimi, přesahovalo jejich chápání. Když jsme otevřeli bránu, spatřili jsme lidské trosky, doslova jen kosti potažené kůží. Někteří tam postávali bosí, přestože byl ukrutný mráz... Snažili se nás dotknout, snad aby se přesvědčili, že je to pravda, říká Anatolij Šapiro, kterému je dnes 92 let a žije v Brooklynu. Stáří a zdravotní stav mu nedovolily, aby se o 60 let později - 27. ledna 2005 - zúčastnil pietního obřadu, kterým si osvobození Osvětimi připomněl svět. Nahrál proto své poselství na video, které bylo promítáno účastníkům dvoudenního fóra, jehož název byl inspirován knihou Ester Nech můj lid žít.

V oněch dvou dnech na konci ledna se k Osvětimi a k blízkému Krakovu upíraly opravdu doslova oči celého světa, jak napsal jeden polský deník. Pietního aktu se účastnilo 46 hlav států - královny, králové, prezidenti, premiéři. Krakov byl po několik dnů v obležení. Akreditovalo se tu na dva tisíce novinářů, telefonní linky byly beznadějně přetíženy, ochranky státníků křižovaly celé město a do toho se spustila sněhová vánice, která o den zpozdila přílet ruského prezidenta Putina.

Wiesel: nepromarněte šanci

Židovský Krakov připomíná v mnohém židovskou Prahu - židovská čtvrť (zde se jmenuje Kazimierz) s mnoha neporušenými synagogami, ve kterých jsou umístěna muzea (pravidelné bohoslužby se konají jen v jedné). Najdeme tu ulici Dlouhou, Širokou, a dokonce i Maiselovu (Rabina Maiselsa). Krakov má dva velké hrdiny současnosti - papeže Jana Pavla II., který zde před svým pontifikátem sloužil jako kardinál a rád se sem vrací, a Stevena Spielberga, který zde natáčel Schindlerův seznam. Stopy po obou jsou doslova všude.

Fórum Nech můj lid žít bylo zahájeno v předvečer 60. výročí osvobození Osvětimi v největší synagoze Kazimierze, v Templové. Výstavnému interiéru v maurském slohu vévodí bima s nápisem, připomínajícím ředitele Jointu Charlese Jordana, který byl v roce 1967 zavražděn v Praze. Modlitební shromáždění, které začalo kvůli sněhové kalamitě se značným zpožděním, předznamenalo atmosféru všech akcí. Vedle několika rabínů - např. bývalého vrchního izraelského aškenázského rabína Meira Laua nebo Abby Dunnera, prezidenta Evropské rabínské rady - byl dán prostor bývalým vězňům Osvětimi i jejich osvoboditelům. Tak jako Anatolij Šapiro byli totiž mnozí sovětští vojáci, kteří tábor osvobodili, Židé. Důstojníkem Rudé armády byl i otec místopředsedy Evropského židovského kongresu a hlavního sponzora celé akce Moše Kantora, který patří k úspěšným ruským podnikatelům a dnes žije ve Švýcarsku. Ruský patos - kterému jsme v Česku již poněkud odvykli - zde byl proto všudypřítomný, ať v proslovech, nebo v neúměrně dlouhém komponovaném pořadu v krakovském divadle. Sem už však dorazila většina státníků - polský prezident Aleksander Kwaśniewski, hlavní pořadatel akce, izraelský prezident Moše Kacav, americký viceprezident Richard Cheney, německý prezident Horst Köhler, Vladimir Putin a mnoho dalších. Jejich projevy nepostrádaly emoce, ale také komentáře k aktuálním událostem (prezident Putin například ostře odsoudil antisemitské projevy, které o několik dní dříve zazněly v ruské Dumě). Ukrajinský prezident Viktor Juščenko, vítaný ovacemi, vzpomněl s dojetím na otce, který byl také vězněn v Osvětimi a jako jeden z mála sovětských válečných zajatců přežil. Nejpodnětnější projev měl toho rána Elie Wiesel, který dokázal nejlépe vystihnout situaci. Když už jste se tu tak všichni sešli - králové, prezidenti, premiéři a elita planety -, nepromarněte, prosím, tuhle šanci!, apeloval na přítomné státníky, aby se postavili současnému antisemitismu.

Zvuk vlaku

Hlavní pietní akt se odehrával v odpoledních hodinách v areálu koncentračního tábora v Osvětimi-Březince. Poláci sami důsledně rozlišují názvosloví - pro město používají jméno Oświenćim, pro koncentrační tábor zásadně německý název Auschwitz. Totéž platí o Březince. O nejstrašnějším místě na světě se zde mluví jen jako o Birkenau. Ceremoniálu předcházelo otevření francouzské národní expozice v areálu tábora Auschwitz I. Otevíral ji za účasti dalších státníků francouzský prezident Chirac.

Přísná bezpečnostní opatření způsobila mnoho nedorozumění a zmatků. Organizátoři také nezvládli zcela dopravu. V areálu Birkenau se ale nakonec shromáždilo několik tisíc lidí, včetně zástupců českého Osvětimského výboru. Bylo minus 10 stupňů a foukal ostrý vítr.

Ceremoniál symbolicky zahájil (a ukončil) reprodukovaný zvuk přijíždějícího vlaku a rachot otevíraných vagonů. Prvním řečníkem byl bývalý polský ministr zahraničí a někdejší vězeň zdejšího lágru Wladyslaw Bartoszewski. Připomněl, že je to asi naposled, co se takto významného výročí mohou účastnit i ti, kteří Auschwitz přežili, a také ti, kteří ho osvobozovali: Oni však musí mít právo být přesvědčeni o tom, že jejich utrpení a smrt jejich blízkých nebyly nadarmo a že otevřely cestu k lepší budoucnosti Evropy a celého světa.

Simone Veilová, bývalá francouzská ministryně, dnes předsedá mezinárodní Nadaci pro paměť šoa. Její projev byl velmi emotivní: Na tomto místě zahynulo více než jeden a půl milionu lidí, jejichž jedinou vinou bylo to, že se narodili jako Židé. Často si kladu otázku, co by mohlo být z milionu mladých, kteří byli zavražděni v koncentrácích, v ghettech a ve vyhlazovacích táborech... Vím jen, že pokaždé, když si na ně vzpomenu, rozpláču se.

Romani Rose, předseda Ústřední rady Sintů a Romů v Německu, připomněl, že nacisté plánovali i konečné řešení cikánské otázky již v roce 1938. A tak jako si my připomínáme největší masovou vraždu 3800 českých Židů v noci ze 7. na 8. března 1944 při likvidaci tzv. terezínského rodinného tábora, také Sintové a Romové vzpomínají na 2900 lidí, hlavně žen a dětí, kteří byli zahnáni do plynových komor v noci ze 2. na 3. srpna 1944.

Poselství papeže Jana Pavla II. přednesl kardinál Jean-Marie Lustiger, část jehož židovské rodiny také zahynula v koncentračních táborech. Papež ve svém poselství vzpomínal na své návštěvy Osvětimi, zmínil i památníky s nápisy v jazycích obětí, u kterých meditoval. Nejdéle jsem postál u památníku s nápisem hebrejským. Připomíná nám dcery a syny národa, který byl určen k totální likvidaci. Tento národ má svůj původ v Abrahamovi, otci naší víry. Tento národ obdržel boží přikázání Nezabiješ a sám na sobě musel poznat, co to zabíjení je. Nikdo nesmí tenhle nápis přejít bez povšimnutí.

Prezident Kwaśniewski ve svém projevu vzpomněl historii koncentračního tábora a některé velké polské osobnosti, které zde byly vězněny. Prohlásil, že Auschwitz-Birkenau je největší evropský hřbitov, kde je popel z jednoho a půl milionu obětí pětadvaceti národností. Je to však především památné místo židovské. Židovská komunita zde žila 800 let, shledávajíc Polsko zemí svobody a tolerance. Mnoho generací Židů obohatilo polské duchovní, kulturní a ekonomické dědictví, inspirujíce se přitom polským vlivem a zkušenostmi. To bude prezentováno v Muzeu dějin polských Židů, které se buduje ve Varšavě.

Stojíce na této posvátné půdě, musíme pevně a jednoznačně říci, že pokusy o přepsání dějin a o stavění vrahů na stejnou úroveň jako obětí, nebo srovnávání okupantů s osvoboditeli jsou pro nás nemorální a nepřípustné, prohlásil prezident Vladimir Putin. V narážce na současnou situaci také řekl, že není možné rozlišovat mezi hodnými a zlými teroristy. Tak jako byli fašisté jedni, jsou jedni i teroristé.

Projev izraelského prezidenta Moše Kacava byl zcela otevřený, kritický a adresný: Excelence, králové, královny, prezidenti, šéfové evropských států, v Auschwitz-Birkenau bylo zmasakrováno jeden a půl milionu Židů, občanů vašich států. Víme, že Evropu okupovalo nacistické Německo. Ale také víme, že v evropských zemích panoval krutý antisemitismus, vystavěný na myšlence rasismu a nenávisti, který Židům neumožnil uniknout a nedal jim naději. V Evropě, kolébce civilizace, se jeden národ postavil proti jinému národu, aby ho zničil a sprovodil ze světa. Mnoho dalších národů o té vraždě vědělo, ale zůstalo lhostejnými. Svět věděl o likvidaci evropského Židovstva, ale mlčel. Váhavost a neochota spojenců bombardovat Auschwitz a jeho tábory smrti či jen zničit koleje, které k nim vedou, znamenaly daleko větší ztráty našich lidí a zanechaly jizvu v mysli lidstva. O 60 let později jsme svědky obnoveného antisemitismu v Evropě. Je možné, že odstrašující síla šoa slábne? Odpověď je v rukou evropských politiků, učitelů a historiků. Je v rukou nás všech.

Ceremoniál vybočil z předem daného protokolu jen na dvou místech: když se k mikrofonu dostala bývalá vězeňkyně, která emotivně popsala svůj osud, a poté, co moskevský rabín B. Lazar předával vyznamenání prezidentům Kwaśniewskému a Putinovi. Málokomu bylo jasné, o jaká vyznamenání se jedná a za koho rabín Lazar hovoří.

Dvě svíce

Oficiální projevy zakončily ekumenické bohoslužby. Jednotlivě pak přicházelo všech šestačtyřicet státníků k symbolickému památníku obětí Osvětimi, tvořenému velkým sloupem ve tvaru komína z nedalekých ruin krematorií a pylony s nápisy v jazycích obětí, a kladli k němu zapálenou svíci. Česko zastupoval prezident Václav Klaus, který se pietního aktu účastnil se svou paní.

Po čtyřech hodinách se promrzlý dav pomalu rozcházel do noci. Na místě ceremoniálu zůstala jen čestná stráž a stovky zapálených světel. Na pylonu s nápisem v češtině svítila jen jedna svíce - ta, kterou přinesl prezident Klaus. Přidali jsme k ní dvě - za naše rodiny, za naše obce, za nás za všechny.