Propagandistická funkce Terezína

Neúspěchy Hitlerova Německa na bojištích 2. světové války byla sebedůvěra nacistů otřesena. Porážka u Stalingradu, úspěšné vylodění spojenců v severní Africe a další neúspěchy wehrmachtu ovlivnily i další postup při realizaci konečného řešení židovské otázky. Projevilo se to i dočasným přerušením transportů terezínských vězňů na Východ. Příslušný příkaz vydal sám Himmler s tím, že nemá být rušen dojem, že Terezín je místem, kde Židé mohou v klidu žít a zemřít.

Přestávka v transportech trvala po celých sedm měsíců a vyvolala mezi vězni naděje na jejich úplné ukončení. Na to ovšem SS nepomýšleli. Šlo pouze o opatření vynucené novou situací. Současně byla prováděna opatření další, jež měla umožnit propagandistické využití terezínského ghetta, ale na straně druhé zesílit jeho izolaci od okolního světa. Na jedné straně byly tedy např. již na podzim 1942 zřízeny obchody, v nichž bylo někdy na poukázky možno získat některé druhy zboží, zabaveného předtím vězňům při příchodu do tábora, později byla dokonce zřízena kavárna, v níž mohli vězni, kteří získali vstupenky, po dobu jedné a půl hodiny naslouchat náladové hudbě a vypít jednu náhražkovou kávu. Od jara 1943 bylo zahájeno zkrášlování města, jež je mělo připravit pro předvedení návštěvníkům ze zahraničí. V květnu 1943 začala fungovat Banka židovské samosprávy, vydávající prakticky bezcenné peníze. O něco později dostaly ulice namísto dřívějšího číselného označení názvy . Tak například dosavadní ulice L 1 se napříště jmenovala Jezerní, ačkoliv se v širokém okolí města žádné jezero nenacházelo.

Dne 28. června 1943 navštívila Terezín delegace, v níž vedle zástupců některých úřadů byli i představitelé Německého Červeného kříže. Adolf Eichmann, který delegaci doprovázel, poté prohlásil, že Terezín bude možno ukázat i zahraniční návštěvě až po delší důkladné přípravě.

Vedle zkrášlování města byla také zdokonalována jeho izolace od vnějšího světa. Vězni museli vybudovat silniční obchvat města a především železniční vlečku, po níž od 1. června 1943 přijížděly transporty s vězni přímo do města.

Od září téhož roku po ní také znovu začaly z Terezína odjíždět. Při dočasném přerušení transportů na Východ se počet vězňů znovu zvyšoval a v srpnu přesáhl 45 000. Nadto byla ubytovací kapacita tábora výrazně omezena poté, co byly Sudetské kasárny a několik dalších velkých objektů urychleně vyklizeny pro potřeby části archivu Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA), přesunutého sem z bombardovaného Berlína. Pro SS představovali židovští vězni živé štíty, chránící důležité kartotéky a dokumentaci před spojeneckým bombardováním. Dne 6. září 1943 byly proto transporty na Východ znovu obnoveny.

Leo Haas: Vyklízení Sudetských kasáren

V jediném dnu tehdy z Terezína do Osvětimi -Birkenau odjelo na 5000 vězňů. Tito vězni, stejně jako příslušníci následujících transportů, tam byli umístěni v úseku B II b, kde vznikl tzv. terezínský rodinný tábor. Při jejich příjezdu nebyla na rozdíl od běžných transportů prováděna selekce, která sloužila výběru vězňů určených k okamžitému zavraždění v plynových komorách a po určitou dobu mohly zůstávat rodiny v jednom táboře, třebaže jejich příslušníci byli ubytováni odděleně. Je pravděpodobné, že tento tábor měl být připraven pro předvedení zahraniční návštěvě podobně, jako byl pro tento účel připravován samotný Terezín.

Zprávy o masových deportacích Židů i první informace o jejich vyhlazování, vyvolávaly stále větší pozornost a pobouření světové veřejnosti. Dne 18. prosince 1942 vydalo dvanáct spojeneckých vlád, mezi nimi i československá vláda v emigraci, deklaraci pranýřující plánovitou likvidaci evropských Židů a zdůrazňující, že osoby odpovědné za tento obludný zločin neuniknou potrestání. Množily se také žádosti, aby mezinárodní organizace, především Mezinárodní výbor Červeného kříže, směly navštívit cílová místa deportačních transportů. Proto bylo rozhodnuto o využití Terezína k oklamání světové veřejnosti a prováděno jeho již zmíněné zkrášlování, které vyvrcholilo v první polovině roku 1944. Důsledky toho se projevovaly v mnoha směrech. Z dosavadních denních rozkazů se stala Sdělení židovské samosprávy, jejichž záhlaví bylo zkrášleno idylicky koncipovanou kresbou Terezína. Také táborová komandantura byla přejmenována na služebnu SS.

Sdělení židovské samosprávy číslo 16

Velká pozornost byla věnována zlepšení vnějšího vzhledu domů ve městě a zeleným plochám. Na náměstí byly zřízeny květinové záhony a vybudován hudební pavilon, v němž hrála hudba promenádní koncerty. Nedaleko odtud vznikl dokonce dětský pavilon s dokonalým vnitřním vybavením a hřištěm. Z bývalé sokolovny se stal Společenský dům se sály pro kulturní pořady, modlitebnou, knihovnou a restaurační terasou.

Plakát z okrašlovací akce. Plakát vyzýval, aby šaty byly vyprášeny, boty vyčištěny a punčochy zalátány. Vězni to přijímali jako hořkou ironii.

Zkrášlení Terezína ovšem vyžadovalo i snížení stavu vězňů. Do Osvětimi II -Birkenau byli proto deportováni především nemocní vězni, jakož i ti, kteří vzhledově nebyli způsobilí pro předvedení zahraniční delegaci. V prosinci 1943 tak bylo deportováno 5000 lidí, v květnu 1944 pak dalších 7500. Do rodinného tábora terezínských vězňů v Osvětimi tak bylo celkem deportováno na 17 500 osob. Z nich se osvobození dožilo jen 1168.

V Terezíně zatím přípravy na příjezd zahraniční delegace vrcholily. Pod dohledem vysokých důstojníků SS z Berlína a Prahy byla do detailů naplánována trasa její cesty po Terezíně, nacvičeny činnosti, jež měli vězni v její době provádět, ale i odpovědi, které směli dávat na případné otázky členů delegace. Šlo zkrátka o pečlivě zinscenované divadlo, jehož se jako nedobrovolní herci museli pod pohrůžkou trestu smrti zúčastnit samotní vězni.

Dlouho připravovaná návštěva se uskutečnila 23. června 1944. Zúčastnili se jí švýcarský lékař dr. Maurice Rossel, zástupce vedoucího mise Mezinárodního výboru Červeného kříže v Berlíně, zástupce dánského ministerstva zahraničí Frants Hvass a inspektor dánské Zdravotní péče Eigil Juel Henningsen. Delegaci doprovázeli vysocí důstojníci SS, jakož i zástupci německého Zahraničního úřadu a Německého Červeného kříže.

Delegace byla nejprve přijata na komandantuře SS, odtud odjela do sídla židovské samosprávy, kde hovořila s jejími představiteli. Pak se vydala na prohlídku města, při které její členové oslovili některé z vězňů, kteří pak odpovídali podle nacvičeného scénáře. Průběh návštěvy byl proto z hlediska SS velmi uspokojivý. Zpráva, kterou o jejím průběhu a získaných poznatcích M. Rossel vypracoval, totiž odpovídala jejich představám. Rossel uvěřil podvodu SS a označil dokonce Terezín za konečný tábor, odkud Židé již nejsou deportováni jinam. Pravdou ale bylo, že do té doby byly již desítky tisíc bývalých terezínských vězňů zahubeny v místech vyhlazování na Východě a na další smrt čekala.

Potřebám nacistické propagandy měl sloužit i film, natáčený v Terezíně v srpnu a září 1944. Kulis čerstvě zkrášleného města měl využít k prezentaci fiktivního obrazu spokojeného života v židovském sídlišti. K účasti na natáčení byli donuceni i někteří z vězňů v čele se slavným režisérem Kurtem Gerronem. Samotné natáčení ovšem probíhalo přesně podle příkazů SS. Na záběrech bylo možno vidět např. zasedání rady starších, kabaret v přírodě, kavárnu, banku, představení dětské opery Brundibár ve Společenském domě i fotbalové utkání na dvoře jedněch z terezínských kasáren.