Obyčejné verše
Chlapi už přišli domů z práce
dokopaný a dobitý
nadávaj Svině Kurvo Zrádce
hladěj si hlavy rozbitý
Seděj tu v klubku strmácený
a v srdci žal a v břichu hlad
a myslej na svý děti ženy
a je jim těžko umírat
A zdá se jim vo jejich ženách
jak stelou bílý postele
a je jim jako vánku v pěnách
a je jim jako v kostele
A hvězdy které v dálce svítí
snad jenom ty teď vědí víc
vo tom co smrt je co je žití
když stromy kvetou u silnic
A ženský už dou taky domů
doma tu tomu říkají
kus slamníku kus chleba k tomu
jó ráj tu zrovna nemají
Hólký já dycky na neděli
sem pekla husu s knedlíkem
My zase dycky krůtu měli!
a píchá do vší špendlíkem
A najednou se rozesmějou
a těla maj jak kolotoč
a z vočí se jim slzy lejou
a pak dou spát a ptaj se proč
proč vlastně tohle to je všechno
a myslej v spánku na muže
a na svůj chlív na malý děcko
a na louku a na růže
A děti už sou taky tady
z vočí jim kouká strašnej děs
teď stojej sou jich nízký řady
schovávaj zmrzlý prsty v pěst
a pracujou a je jim zima
a kopou je a mají hlad
a dyž hnátama umrzlýma
se krměj myslej na svůj hrad
jak stavěly ho doma v parku
a je jim teskně u srdce
dyž pomyslej že místo dárků
maj jenom číslo na ruce
Ty vědí už jaký sou lidi
a dyž dou pozdě večer spát
tak jejich voči všude slídí
a zas se musej jenom bát
Nad hrobem
Dicky, Hertě, Lilce
Stojím nad votevřeným hrobem
čouhá z něj taky dětská dlaň
snad ještě chce říct mámě sbohem
snad ještě chce říct táto braň
braň mě a všecky malý děti
co tady vedle mě teď spěj
pozdravuj ptáky kteří letí
tam do dálky s nimi si hrej
dyk podívej já hniju v zemi
jsou ještě vlci na horách?
je mi tak lehko lehko je mi
nemusím táto už mít strach?
Pozdravuj mámo čaroděje
o kterém jsi mi říkala
a jaký vítr v lukách věje?
jak když jsem broučky chytala?
Stojím nad votevřeným hrobem
čouhá z něj taky dětská dlaň
Snad chtěla nám říct ještě sbohem
snad zeptat se Já nejsem zbraň?
Návrat
Dou ulicí a zrovna tou
kerou dřív taky chodívali
děravou botu obutou
a zavšivený černý hlavy
Sem tam se někdo votočí
Fuj!
řekne kouká rychle zmizet
a nevidět jim do vočí
hrome ten vítr to je svízel
Vohrnout flígr to je zima
kam jít jó my sme svobodný
no tohle to je teda prima
bejt pes vzal by tě pohodný
jak tady couráš po ulicích
bez pána střechy nad hlavou
dyk seš jak postrach klidně spících
dyk seš na ulicích záplavou
špíny a hnusu Bída byla
můj milej ale není už
že není? Kde se položila?
jako že tedy sem prej muž
na její hrob bych s kytkou dojel
a řek bych Bído hnuse věř
já sem to v žití stejně projel
tak co mi věšej na páteř
eště ty pohledy lidskejch vočí
dyk já vím dobře sám co sem
ten kdo si v tomhle prsty smočil
má bulíka též na nose
Dyk myslel že jde z pekla k ráji
a teď tu stojí ve městě
z kerýho vyšel tehdy v máji
v kalhotách jen a ve vestě
Těch věcí naráz až se potí
chce se mu brečet sundá čapku
spíš zdraví kostel než tu babku
co vyšla tamhle vod naproti
Pak ztichne ulicí se šourá
vzpomíná na ty co nežijou
hrome to po nich zbyla ďoura
kerýpak ruce ji zašijou
A copak voni nejsou s náma
Karel a Jirka a František
jak bych je viděl tam za ranama
a chtěl bejt s nima všech živejch
lék
Otištěné básně jsou vybrány ze sbírky Obyčejné verše, kterou Pavel Fischl publikoval v roce 1945, brzy po svém návratu z koncentračních táborů.
Tisk
