Jednou z kulturních akcí v rámci projektu Rok s židovskou kulturou - 100 let Židovského muzea v Praze
je výstava kreseb, akvarelů a kvašů malíře a grafika Otty Theodora W. Steina, kterou uspořádala Oblastní galerie v Liberci a jež je přístupná až do 17. září 2006.
Otto Stein: Zátiší u okna
Otto Stein se narodil roku 1877 v Žatci. Po otcově smrti se v roce 1879 matka přestěhovala do Prahy, kde si založila krejčovský salon. Otto byl pro nevalný zájem o studium a nemravné chování
vyloučen z několika rakouských škol, až nakonec zakotvil na obchodní akademii v Liberci. Po ukončení studia odešel na zkušenou do Terstu, na přelomu století se rozhodl věnovat se umění. V letech 1900-1903 studoval kresbu a malbu na akademii v Karlsruhe, kde se spřátelil s rakousko-italským básníkem Theodorem Däublerem(1876-1934), považovaným za jednoho z předchůdců expresionismu, a jeho sestrou Helenou, s níž se v roce 1903 oženil (kvůli sňatku konvertoval k protestantismu).
Studia a kontakty
V Praze, kde se usadil, začal studovat na akademii u Hanuše Schweigera, a sblížil se tu se spolužáky Bedřichem Feiglem, Alfredem Justitzem aWillym Nowakem. Pražský umělecký život ho však zklamal, zkoušel to v Karlsruhe, Drážďanech (první samostatná výstava, 1909), Paříži a nakonec v Mnichově. Mnichov byl významným uměleckým střediskem malířů skupiny Der blaue Reiter (Kandinsky, Klee a další), z nichž mnohé Stein poznal osobně; stal se i svědkem jejich prvních vystoupení (1911, 1912). Vedle německých modernistů žila v Mnichově pestrá cizinecká kolonie ruských, východoevropských a židovských umělců. Na pozvání Steina přijeli v roce 1912 do Mnichova i Nowak a Justitz, kteří se s Kleem podíleli na založení mnichovské Nové secese. Nowak byl v Mnichově neobyčejně úspěšný, také Stein se začal významněji uplatňovat jako malíř a pod vlivem Nowaka vytvořil svůj charakteristický styl, který v zásadě již nikdy neopustil. Roku 1914 se v Drážďanech zúčastnil výstavy skupiny Die Brücke, o rok později vystavoval s Novou secesí. (Brzy nato museli Stein a Nowak narukovat, ale díky protekci Nowakova prastrýce, generála, který byl velitelem litoměřické posádky, se oběma umělcům podařilo dostat do Litoměřic, kde se měli věnovat propagaci rakouské armády.)
Po vzniku republiky přijali Stein i Nowak československé občanství. Stein pak v létě 1919 odjel do Berlína, kde se stal členem Liebermannovy Berlínské secese a v následujících letech se zúčastnil řady výstav v Německu; revue Kunst der Gegenwart mu věnovala celé číslo. Společně s Nowakem pak uspořádal velmi úspěšnou výstavu v pražském Rudolfinu (1922), samostatně vystavoval v Düsseldorfu (1923), Lipsku (1929) a Saské Kamenici (1930), kde se usadil a podle vlastních slov strávil do roku 1933 nejkrásnější léta života. Podařilo se mu prosadit se do významných galerií i soukromých sbírek a jeho obrazy byly často publikovány v uměleckých časopisech. Jako portrétista získal dobré jméno v Německu i Americe, kde je mnoho jeho obrazů v soukromých sbírkách. Zatímco rané Steinovy práce byly do jisté míry ovlivněny expresionismem, v této době se jeho názor ustálil v klidnějším cézannovském klasicismu a dekorativním podání jednoduchých námětů. Jeho hlavním tématem byly krajiny, portréty a zátiší, které charakterizuje citlivý malířský rukopis a tlumená barevnost béžových a karmínových, zelenavých a šedých tónů.
Perzekuce
Očekávání, že bude jmenován profesorem na drážďanské akademii, zmařil nástup nacismu. Ačkoli jeho tehdejší dílo bylo vzdáleno jakékoli expresi a deformacím, byly některé z jeho kreseb a grafik z kamenických městských sbírek zařazeny v roce 1937 mezi zvrhlé umění
a spáleny (akce probíhala v galeriích po celém Německu). V roce 1935 se Stein vrátil do Prahy. Nedostatek peněz a zhoršený zdravotní stav ho odrazovaly od emigrace, i když to ještě bylo možné. V červenci 1942 byl i s rodinou deportován do Terezína. O jeho životě v terezínském ghettu zatím mnoho nevíme, snad pracoval jako většina umělců v technickém oddělení. Vytvořil tu řadu tužkových portrétů a zasněných pohledů z terezínských zákoutí.
Osud po válce
Po válce bydlel několik let s rodinou v Praze u Willyho Nowaka, který mu po celou válku posílal balíčky s jídlem. Ačkoli měl československé občanství a prošel koncentračním táborem, kvůli mateřské němčině měl stálé obtíže. V roce 1951 si zvolil za své poslední útočiště Frýdlant v Čechách. Maloval zasněné pohledy ze Středohoří, oblíbená zátiší a příležitostné portréty. V roce 1957 mu liberecká galerie uspořádala k 80. narozeninám výstavu, na kterou upozornil ve Výtvarné práci Miroslav Lamač. O jeho kvaších tehdy napsal: Jsou podivuhodně kultivované, prodchnuty křehkou poezií a zároveň logickou myšlenkou stavby. Ovládají je delikátní harmonie, orchestrující nekonečné nuance lomených tónů; a zároveň velká kultura barevné hmoty, rozmanitost jejích struktur...
Podobně jako u Nowaka jsou ve Steinově tvorbě využity některé objevy nové francouzské malby: Gauguinova dekorativní arabeska, Redonova poetizující snovost a především Cézannova stavba prostoru pomocí barevných tónů.
Otto Stein maloval až do podzimu 1958, kdy se jeho zdravotní stav začal rychle zhoršovat; zemřel 29. listopadu 1958. Při pohřbu se s umělcem rozloučil sochař Jan Lauda, věrný přítel posledního období Steinova života: Život Steinův je knihou bohatou, jímavou a poučnou. Mohl se státi zámožným, ale šel za hvězdou umění, prošel Evropou, aby se po uplynutí polovičky svého požehnaného věku vrátil chud do své vlasti... Prostál léta před malířským stojanem, aby nakonec maloval vsedě - ale bez brýlí - své písně malých formátů, ale velikých hodnot. Prožil léta ve velkých městech, aby posléze neopouštěl svoji světničku, kde zkřehlými prsty svých inteligentních rukou pracoval téměř do posledního dechu, nejposledněji na obrazovém doprovodu k Máchovu Máji. ...Zemřel v kraji, kde jako mladík studoval. Muži, který měl tisíce známých a stovku přátel, zůstala jich hrstka, která však nezapomene. Jeho široký životní rozhled, jeho nevšední vzdělání a vysoká inteligence, neobyčejná duševní svěžest, vzácná paměť zůstávají v jeho četných dopisech stylisticky krásných a srdečně upřímných. Bude se nám po nich i po něm stýskat.
Tisk
