Ještě k novému antisemitismu

Ad. Finkelsteinova argumentace nenávistí, Rch 5/2006

V květnovém čísle Rch se Alice Marxová v recenzi knihy N. Finkelsteina Průmysl Holocaustu zmínila o marxisticko-leninských základech školení Pavla Barši, autora doslovu k českému vydání knihy. Někomu to může znít skoro jako klišé, jenže komunistická ideologie nás v různých podobách skutečně provází. Ve východní Evropě byl každý, kdo prošel alespoň částí školského systému před rokem 1990 (převážná část aktivní populace), vystaven vzorcům antiamerické polarizace světa, a lze se domnívat, že ne bez následků. Není proto možná od věci toto vnímání obecně aktualizovat a jednotlivý případ Pavla Barši k tomu může být vhodnou příležitostí.

Doc. Barša publikuje kromě odborných publikací i popularizační články v novinách, především v příloze LN, většinou protiamerické a protiizraelské povahy. Často se v nich vrací k holocaustu a jeho významu pro současnost. Texty působí moderně, hovoří o rovnosti a vyrovnání se s minulostí. Při podrobnějším rozboru ale zjistíme, že se naneštěstí v podstatě neliší od antisemitské propagandy komunistů, která mimochodem rovněž toužila po rovnosti.

Toto tvrzení lze prokázat srovnávací textovou analýzou. Na tu zde není dost prostoru, a tak následující stať nabízí shrnutí výsledků takové analýzy. Byly k ní použity tyto texty: Baršův doslov k Finkelsteinově knize a několik článků z LN z let 2004-6; dále projevy K. Gottwalda a V. Kopeckého z 16. 12. 1952 (ospravedlňující rozsudky v procesu se Slánským a dalšími) jako vzorek za období první velké vlny komunistického antisemitismu, za období normalizačního antisemitismu pak články z časopisu Tribuna z r. 1976.

Jiná doba. stejné schéma

Obecně lze říci, že ve všech těchto textech probíhá postupné definování nepřítele a zpochybnění jeho práv. Ty dnešní se od starších liší jen tím, že volí jiná cizí slova a hovoří o jiných osobách. Schéma zůstává:

Pomocí různých zavádějících černobílých protikladů je vymezován kolektivní Žid (sionista, sionismus), který pod různými jmény (žid. organizace, američtí Židé, Stát Izrael, izr. instituce) působí jako záporný agens. Jmenování opačného pólu, menšiny jednotlivých Židů, pokrokových humanistů a liberálů, kteří jsou disentem Žida, autora chrání před podezřením z antisemitismu. Žid spolu s vládou USA, která je pod vlivem mocné židovské lobby, jsou třídou vládnoucí světu proti jeho internacionalistickým, humanistickým, multikulturním či socialistickým zájmům.
Sionista je nepřítelem proto, že škodí světu bezohledným dobýváním svých mocenských a ekonomických zájmů. K tomu a k potvrzení své identity zneužívá připomínání holocaustu, který si přivlastňuje, přestože patří všem. To vše s pomocí amerických Židů či žid. organizací působících v Evropě.
Identita i moc sionistů stojí na tezi o věčném antisemitismu a na tezi o jedinečnosti holocaustu jako židovského utrpení a důsledku antisemitismu. Tyto teze, základ kultu holocaustu, jsou ideologií Žida. Je to ale falešná ideologie, protože antisemitismus neexistuje, a holocaust tudíž nemůže být jedinečný (viz např. Baršův Holocaust podle Baumana v LN 16. 9. 04; identický slovník používá např. i - zřejmě smyšlený - autor V. Hanáček v článku Filozofie sionismu, Tribuna 26. 5. 76.). Identita a existence Žida (podle kontextu střídavě judaismus a sionismus) ztrácí opodstatnění. Tady se marxisticko-leninská propaganda setkává s Marxovým řešením židovské otázky: Židé se musí emancipovat od židovství (sionismu), a pomoci tak i lidstvu emancipovat se od židovství, hlavní překážky nastolení beztřídní (multikulturní) společnosti, ve které si všichni budou rovni. Židovství [sionismus] je obecný protispolečenský [antimultikulturní] element současnosti.
Antisionismus je tak oprávněný boj za lepší zítřek a nemá nic společného s antisemitismem (je vlastně antiantisemitismem, protože chrání pokrokové Židy před Židem).
Funkcí jazyka propagandy je především ochromit jasné myšlení čtenáře. Toto umění dovedla normalizační propaganda téměř k dokonalosti. Texty postrádají myšlenkovou soudržnost, jediným pojítkem je soubor prvků propagandy. Pracuje se tu s falešnými protiklady, nepohodlné výrazy jsou ironizovány a zveličovány, čímž se bagatelizují (např. spojení věčný antisemitismus/ věčná nenávist k Židům). Texty jsou zahlceny zkratkami různých teorií a nejasně do kontextu zasazených odkazů na jiné autory (podle potřeby se zdůrazňuje jejich případné židovství či izraelství, např. v článku Sovětští Židé odsuzují pikle sionistů, Tribuna 5. 5. 76 nebo v názvu a prvních odstavcích doslovu k Finkelsteinově knize: Humanistické židovství proti kultu holocaustu). Zmíněné zkratky a odkazy dodávají textu zdánlivou hloubku a pro laika argumentační neuchopitelnost. A především umožňují vyjadřovat postoje, za které se autor nechce postavit sám.
Sdělení tohoto typu textů se skládá z množství v různé míře pravdivých tvrzení, někdy až banálně pravdivých (taková jsou nutnou součástí každé ambiciózní lži). Jejich funkcí není informace rozvíjející myšlenku, nýbrž planá výplň, která podporuje cíl výpovědi: ochromit myšlení a vytvořit vysílací kanál boje potřebným směrem (zde proti sionismu).

Hodnotnější než teorie

Lze namítnout, že podobnost současných textů s bolševickou propagandou může být náhodná, nebo srovnání odmítnout coby projev autosugesce. Nebo - a to je námitka, kterou je u některých autorů nutno brát zčásti v úvahu - že jejich agresivita je jen nevědomým symptomem, který autorům nemůžeme příliš vyčítat, protože to tak nemysleli. Nebo - i to je závažná námitka - že texty vycházejí naopak jen z ideologie či z názoru, a nikoliv z emoce, a že jde tedy skutečně jen o politický antisionismus nebo antijudaismus. Ale i kdybychom tyto námitky přijali, a vzdali se tak alespoň zčásti předchozích zjištění, založených na jazykových analýzách, a i když přehlédneme zřejmý, ale složitě prokazovatelný fakt, že důsledky cíleného šíření antisemitské propagandy v Evropě a velké části arabského a muslimského světa komunisty nejsou minulostí, nemůžeme pominout jeden příliš konkrétní fakt, hodnotnější než teorie.

18. 5. 2006 se v Rakouském kulturním institutu konala veřejná debata na téma popírání holocaustu, které je v současnosti v různých stupních ústředním bodem levicového i pravicového antisemitismu. Debatě byl mezi pozvanými diskutujícími přítomen i doc. Pavel Barša, v publiku byli i zjevní popírači šoa. Čím častěji ale Pavel Barša hovořil svými vzorci, tím více tito lidé dávali najevo pocit převahy, zatímco přítomní přeživší a jejich příbuzní a další lidé se ocitali v pozici těch, kteří něco musí bránit, vysvětlovat. Nakonec se jeden z těch mladíků přihlásil o mikrofon a sdělil: Jak chabá musí být taková pravda, kterou je potřeba chránit zákonem!, za což sklidil potlesk svých kolegů. Bylo to tak šokující a zároveň tak očekávatelné, že nikdo neodpověděl: jak slabý je člověk, že musí být chráněn zákonem! Pravda i člověk jsou stále slabí a je třeba je chránit zákonem před tvory, pro které jsou pravdou jen silná, utopická či romantická slova.