Loni v listopadu poslanecká sněmovna rozhodla, že se 27. leden - den osvobození vyhlazovacího tábora Osvětim v roce 1945 - stane významným dnem českého kalendáře: Dnem památky obětí holocaustu a předcházení zločinů proti lidskosti. Senát však návrh zákona o významných dnech vrátil minulý měsíc jako celek sněmovně k přepracování, a tak Česká republika zatím na holocaust oficiálně nevzpomíná. Na rozdíl od řady zemí, které si ho 27. ledna připomínají jako zločin odlišný co do motivů a způsobu provedeni od všech jiných genocid.
Holocaust, nebo šoa?
Sám termín holocaust
, užívaný i pro válečnou genocidu Rómů, přitom není přijímán bezvýhradně. Z řečtiny pocházející označení (anglicky holocaust
) totiž znamená zápalnou oběť. Vyhlazováni Židů za 2. sv. války - promyšlený program vedoucí od identifikace obětí přes jejich okradení, sociální a ekonomickou degradaci po shromáždění na jednom místě a likvidaci - však dozajista nebyl bohoslužebným aktem, a proto Židé užívají pro tuto tragédii spíše hebrejského termínu šoa
ve smyslu vše překonávající zkázy.
Koncem roku 1998 se ve Washingtonu uskutečnila do té doby bezprecedentní konference, na níž se představitelé 42 vlád vyslovili k tomu, co holocaust pro lidstvo znamená z hlediska historického a mravního. Podtextem veškerých jednáni, rozvinutých na následných mezivládních konferencích, bylo srozumění, že na konci století, které holocaust tak hrůzně poznamenal, je společným závazkem civilizovaného světa učit o této výjimečné tragédii nové generace a nezapomínat na jeho oběti.
To však bylo ještě před antisemitsky laděnou konferencí OSN o rasismu v Durbanu, vypuknutím druhé palestinské intifády s jejím terorem proti izraelským civilistům, útokem islamistických fanatiků proti Spojeným státům, válkou v Afghánistánu a Iráku. Holocaust, jehož podstatu do té doby popírali či zpochybňovali jen neonacisté, s nimi souznějicí pseudohistorici typu Davida Irvinga a arabská propaganda, mezitím coby nálepka pro izraelské zločiny
dostal místo i ve výpadech levicových aktivistů a antigiobalistů proti židovskému státu. Zemi, ve které v den, kdy si mnohé státy připomínají památku oběti holocaustu, žije nejvíce z těch, kdo jeho hrůzy přežili.
Davidova hvězda není hákový kříž
Důvody, proč antisemité současnosti zneužívají tragédie holocaustu proti Izraelcům, a v důsledcích proti Židům jako takovým, jsou zřejmé: Izrael vznikl jako stát, který měl Židům poskytnout útočiště po téměř 2000 let pronásledování završených vyvražděním 6 miliónů lidí během nacistického panství. Pro ty, kdo chtějí napadnout legitimnost Izraele, má proto zpochybnění holocaustu - či s vědomím emotivnosti tohoto pojmu obrácení jeho obsahu proti Židům - zásadní význam.
S tímto záměrem pak možno rýsovat odporné a lživé paralely mezi Izraelem - privilegovaným objektem soudobého antisemitismu - a nacistickým Německem. Na tomto urážlivém základě lze dát bez uzardění rovnítko mezi Davidovu hvězdu a hákový kříž, jak to bylo možno vidět na levicových demonstracích proti válce v Iráku v evropských velkoměstech.
Co na tom, že fakticky nelze mluvit o jakékoliv paralele mezi Izraelem a nacistickým Německem? Nebo snad v Izraeli existuje proitiarabské zákonodárství srovnatelné s protižidovskými norimberskými zákony? Je snad celá izraelská společnost - její školství, publicistika, umění, věda, byrokracie a průmysl - zapojena do plánovitého úsilí vyhladit celé jedno společenství, jako tomu bylo v případě pronásledování Židů v nacistickém Německu a jím obsazených zemích?
Chtít korektní přístup je však zbytečné, protože pokleslé žonglování s pojmem holocaust má především v souvislosti s Izraelem svůj jasný cíl: Doložit, že Izraelci podporovaní světovou židovskou lobby
se pod záminkou údajného holocaustu
spiklenecky domohli svého státu. Přesvědčit, že v důsledku holocaustu nehypotetického, kterého se prý sami dopouštějí, právo na existenci tohoto státu ztrácejí...
S licoměrností a pokrytectvím proti Izraeli
Židy, mezi nimiž jsou ještě stále ti, kdo vyhlazovací tábory přežili, taková řeč vždy neomylně zraňuje. V obětech vyváznuvších z nepředstavitelné hrůzy a jejich potomcích zviklává přesvědčeni, že se lidstvo poučilo, a vyvolává obavy, k jakým činům možno od takových názorů dospět.
A co je neméně hrozné: Překrucováni historie, postmoderní pohrávání se slovy a zbavování je jejich obsahu vede k relativizaci nacistických zločinů a banalizaci holocaustu, oslabuje to jeho historicky jedinečné varovné poselství. Britský analytik Peter Pulzar se vyslovil, že je-li každá smrt válečným zločinem, potom koncepce válečného zločinu ztrácí smysl. Je-li Osvětim všude,
napsal, není nikde. Je-li každá vojenská akce holocaustem, potom skutečný holocaust zůstává nejprve zastřen a posléze vymazán z paměti.
Nemanipuluje se přitom jen s pojmem holocaust
, ale i s termíny, které s ním souvisejí. Tak se mluví o palestinských táborech coby Osvětimi. O izraelských masakrech
.
Když renomované světové tiskové agentury přinášely hrůzné zprávy o masových hrobech v Džanínu během izraelské protiteroristické akce v dubnu 2002, nikdo nebral vážně izraelské ujištění, že neexistují. A když pak OSN zveřejnila svou zprávu (52 mrtvých Palestinců, většinou ozbrojených, 45 zabitých izraelských vojáků), nikdo se již nenamáhal jednou vyslovenou lež odvolat.
Kolektivní Žid - Izrael - je i v demokratických zemích obscénně osočován z toho, čeho se nedopustil, avšak čím židovský národ ve svých dějinách nejvíce trpěl: z apartheidu, rasismu a etnických čistek. Výtky za tyto a mnohé další zločiny adresuje židovskému státu nejednou OSN - organizace, jejíž kredibilitu ve vztahu k Izraeli dobře ilustruje událost z loňského listopadu: Nejprve se OSN drtivou většinou hlasů zastala práva na život palestinských dětí (jež, žel, jako nevyhledávané oběti někdy umírají při izraelsko-palestinských střetech), aby nedlouho nato nedokázala přijmout rezoluci odsuzující zabíjeni izraelských dětí při palestinských teroristických útocích - útocích cílených, při nichž si vrah vybírá oběti. Podobně v prosinci loňského roku byl - příznačně - ještě před hlasováním Valného shromáždění stažen irský návrh rezoluce odsuzující projevy antisemitismu, protože se ukázalo, že OSN není fórem, jež by takový odsudek dokázalo vyslovit. S odhlasováním skandalizujících protiizraelských rezolucí však OSN problémy nemá, přestože jejich dikce mnohdy neskrývá úpornou snahu evokovat nacistické reminiscence.
Nepleťme se. Těm, kteří proti Izraeli obracejí pojem holocaust, jimž vadí ve svém jediném, historií definovaném smyslu i dalších souvislostech, nejde o minulost, ale o přítomnost, a především budoucnost: Budoucnost bez vzpomínky a piety, budoucnost bez poučení, budoucnost bez Izraele, a ovšem budoucnost bez společnosti, která je ještě s to skutečný holocaust připomínat: společnosti demokratické.
Tisk
