Větší mediální poprask než pokračující teror či vyhlídky na budoucí palestinský stát vyvolal v Izraeli dokument analyzující antisemitismus v zemích Evropské unie. Vychází z něj totiž, že hlavními činiteli protiizraelských a protižidovských aktů v Evropě jsou tamní muslimské, převážně arabské komunity. Na tom není samo o sobě moc překvapivého. Zajímavější je, že sama EU publikaci této zprávy potlačila. Příčina je zjevná. Evropské státy, zejména Francie, si jen neochotně přiznávají, že jejich model integrace etnických menšin selhává. Že i francouzští Arabové žijící v zemi třeba již ve třetí generaci se cítí spíše muslimy než Francouzi. Na veřejnost se ale dokument stejně dostal. Evropský židovský kongres a CRIF, střechová organizace francouzských Židů, ji poskytli listu The Jerusalem Post, který ji obsáhle komentoval a odkaz na její plné znění nabídl na své internetové stránce.
Muslimové v Evropě
Zprávu vypracovalo Monitorovací středisko pro rasismus a xenofobii při EU (EUMC). Dokument má celkem 112 stran a zahrnuje období mezi 15. květnem a 15. červnem 2002. Jeho dva hlavní závěry znějí v novinově zjednodušené podobě takto.
Za prvé: Nárůst antisemitismu v Evropě je přímo spjat s eskalací konfliktu na Blízkém východě. Místní židovská populace je úzce spojována se Státem Izrael a jeho politikou. Lze říci, že evropští Židé jsou 'rukojmími' izraelské politiky. Mísí se tu antisemitské, antiizraelské a antisionistické motivy,
píše se doslova ve zprávě.
Za druhé: Za většinou z analyzovaných incidentů stály muslimské a propalestinské skupiny. Antisemitské incidenty v monitorovaném období byly spáchány především pravicovými extremisty, radikálními islamisty či mladými muslimy, většinou arabského původu, kteří jsou často sami potenciálními oběťmi společenského vylučování a rasismu,
říká zpráva. To je také hlavní důvod, proč EUMC její zveřejnění potlačilo. Mohla by prý rozviřovat etnické štvaní, konkrétně protiarabské nálady. Na tento fakt upozornil britský list The Financial Times. EUMC se ovšem bránil s tím, že na zprávě se ještě pracuje a bude zveřejněna počátkem roku 2004. Více či méně pokoutní cestou si však dokument našel cestu ven a již počátkem prosince byl dostupný na internetu.
Mezi násilím a nenávistí
Zpráva má ovšem i svou obecnější rovinu, týkající se mimo jiné politizace antisemitismu. Dokument se zmiňuje o roli radikální pravice, extrémní levice i antiglobalizačních skupin a všímá si také spojitosti protiizraelských a protiamerických pocitů a postojů. Evropský nárůst antisemitismu se datuje od začátku intifády al-Aksa v září 2000, ale byl vydatně přiživen antisemitskými projevy na známé konferenci OSN o rasismu v jihoafrickém Durbanu a útokem na USA 11. září 2001.
Sama zpráva přiznává, že v monitorování rozsahu antisemitismu jsou určité problémy. V některých státech nelze v úřední evidenci přesně rozlišit mezi běžnými násilnostmi a zločiny nenávisti či mezi legitimní kritikou Izraele a antisemitismem. Proto tam byly sledováním pověřeny nevládní organizace. Dokument například zdůrazňuje výzkum Antidifamační ligy, podle něhož si 62 % Evropanů myslí, že současná vlna násilností vůči Židům v Evropě je výsledkem protiizraelského cítění, nikoliv tradičních antisemitských či protižidovských pocitů. Zároveň vyzývá jednotlivé státy, aby lépe monitorovaly situaci, než budou antisemitismus legitimizovat politici mající blíže k názorovému středu. Izraelská politika vůči Palestincům nabízí zdůvodnění, jak obecně pranýřovat Židy coby pachatele a tím i zpochybňovat jejich morální status obětí, který si nárokují v důsledku holocaustu,
shrnuje evropský přístup zpráva EUMC.
Jako Kim Čong-Il
Nad možnou reakcí Izraele na tento vývoj, zvláště na podzimní průzkum Eurobarometru, podle kterého je Izrael vůbec největší hrozbou pro světový mír ještě před Severní Koreou (viz minulý Rch), se v magazínu The Jerusalem Report zamýšlí Amiel Ungar. Dosavadní reakce rozděluje na tři skupiny. Tradicionalisté v tom vidí tradiční evropský antisemitismus. Levice zase reakci na politováníhodnou politiku na obsazených územích. Technokraté pak svalují vinu na špatnou informační kampaň Jeruzaléma. Na všech těchto přístupech podle Ungara něco je, ale hlavní problém je jinde. Spočívá v tom, že Evropa je nakloněná Izraeli pouze ve chvílích, kdy činí ústupky - jenže toto je jen vnější dojem.
Stačí srovnat vládu Goldy Meirové na přelomu 60. a 70. let s vládou Ariela Šarona. Za Meirové i holubice
mezi labouristy předpokládaly anexi 40 % Západního břehu Jordánu a podporovaly výstavbu osad v Gaze. Dnešní pravicová Šaronova vláda už otevřeně chystá podmínky pro vznik palestinského státu, posunula se tedy nalevo od levicových pozic před třiceti lety. A výsledek? V Evropě a nejenom v ní už není politicky nekorektní být antisemitou, zvláště je-li to okořeněno antisionismem či antišaronismem. Evropská pozice se podle Ungara posunula nikoliv kvůli ústupkům či neústupkům, ale kvůli ropnému embargu v roce 1973 a druhému ropnému šoku z roku 1980, poté co Saddám Husajn zahájil válku s Íránem. Tehdy byly izraelské zájmy vyměněny za ropu, dnes za teror. Evropa se sama obluzuje tím, že bitvě se lze vyhnout usmiřováním s islámským fundamentalismem a kořeny terorismu
. Podle Ungara je to eufemismus pro obětování Izraele.
Ungar svou argumentaci uzavírá rázně. Činí-li Izrael jen ústupky, přesvědčuje tím Evropu, že z jeho strany se nemá čeho bát. To by se mělo změnit: Jakkoliv nechutně tento nápad zní, měli bychom se začít chovat více jako Kim Čong-il a méně jako Edvard Beneš, český lídr v době Mnichova. Koneckonců Evropané už nás zařadili před Severní Koreu.
Tisk
