Těžko bychom si asi vzpomněli, kdy se za posledních třináct let, tedy v podmínkách svobody tisku, shodla ve svých názorech česká média v takové míře, jako tomu bylo po 31. srpnu 2003, kdy ve Francii, své druhé vlasti, zemřel novinář, vydavatel a politik Pavel Tigrid. Výjimku - byl by div, kdyby tomu tak nebylo - tvoří především komunistické Haló noviny, někteří autoři deníku Právo a pár krajních konzervativců. Pro ostatní autory více než stovky nekrologů, komentářů a portrétů jeho osobnosti byl Tigrid symbolem odporu proti jakékoli totalitě, vzorem tolerantního politika, analytikem s velkou intuicí pro politické dění, gentlemanem, výjimečným publicistou, který dovedl předložit čtenáři neuhýbavý, neiluzorní, a přitom ne beznadějný pohled na danou situaci
(J. Chuchma), vzácně celistvým člověkem.
Pavel Tigrid se narodil 27. 10. 1917 v Praze jako Pavel Schönfeld do asimilované českožidovské rodiny původem ze Semil - blízkým příbuzným byl spisovatel Ivan Olbracht, jehož matka se za svobodna jmenovala Schönfeldová a před svatbou se spisovatelem Antalem Staškem (vl. jm. Antonínem Zemanem) konvertovala ke katolictví. Tigridovi rodiče svou víru neměnili, nijak hluboce se jí však asi nedrželi, soudě alespoň podle toho, že syna nechali pokřtít. Tigrid začal studovat v Praze práva, jeho zájmem však byly spíše kultura a divadlo: spoluzaložil studentskou scénu v ulici Na Zbořenci poblíž Karlova náměstí. Sblížil se tu např. s Jiřím Ortenem a také s přáteli, s nimiž pak v londýnském exilu pracoval v BBC jako hlasatel a později redaktor vysílání československé exilové vlády: s Ortenovým bratrem Otou Ornestem a Josefem Schwarzem-Červinkou.
Z emigrace se vrátil jako hotový novinář: byl jedním z mála, kdo se odvážil připomínat nelidské okolnosti odsunu Němců a kdo se otevřeně stavěl proti komunistům. Zatykač na něj byl vydán už v prvních dnech puče v roce 1948, Tigrid byl tou dobou v zahraničí a už tam zůstal. Stál pak u zrodu nejvýznamnějších kulturněpolitických institucí naší emigrace: čs. vysílání Svobodné Evropy (byl krátce i jeho programovým ředitelem) a revue Svědectví, kterou založil roku 1956 v USA. Redakce Svědectví, vedle samizdatových edicí nejsvobodnější tribuny české kultury a politiky druhé půle 20. století, se brzy přesunula do Paříže, kde se kolem ní shromáždil okruh přispěvatelů z obou stran železné opony. Svědectví bylo vydáváno především pro domo, a do republiky se pašovalo. Vycházelo až do r. 1990, kdy se jeho vydavatel vrátil domů. Byl pak poradcem prezidenta Havla, v letech 1992-94 českým ministrem kultury a až do své smrti váženým komentátorem politického dění u nás. Napsal řadu knih, z nichž je u nás asi nejznámější Průvodce inteligentní ženy po jejím osudu.
V běhu Tigridova života a v jeho postojích je řada momentů, z nichž každý občas vyvolává v Čechách a na Moravě spíše nechuť, odmítání, podezření, někdy i nenávist. Byl židovského původu. A také věřící křesťan. I když mu nacisté vyvraždili celou rodinu, nebál se odsuzovat bezpráví páchané na Němcích. Byl emigrantem. Z bezpečí
exilu kritizoval poměry v naší zemi. Byl antikomunista. Dokázal ale dát ve svém časopise slovo i reformním komunistům. Rozvracel republiku
a byl (v nepřítomnosti) odsouzen. Jako jeden z mála exulantů vstoupil po r. 1989 do české politiky. Byl přítelem Václava Havla. Atd.
Z tohoto pohledu je trochu překvapující, jaký obdiv, hraničící s úctou, k Tigridovi chová mnoho jeho rodáků. Část vysvětlení podává téměř každý z autorů - zdá se, že upřímně míněných - posmrtných chvalozpěvů. Připomínají často pevnost charakteru, toleranci a noblesu, vlastnosti v tomto spojení u nás spíš nedostatkové. Na jednu Tigridovu vzácnou schopnost, byl to skoro dar, se zapomíná, a přitom je tak důležitá pro totalitními režimy zdevastovanou střední Evropu: na jeho schopnost překlenovat rozpory, domluvit se - spojovat. Skoro symbolicky, lhostejno zda z Tigridovy vůle, nebo z vůle jeho blízkých, zní tedy vzkaz na víku jeho rakve, které zdobí kříž i Davidova hvězda.
Tisk
