Před šedesáti lety, v roce 1943, došlo nejen k definitivnímu zlomu v průběhu 2. světové války, ale také k událostem pro dějiny naší civilizace neméně důležitým. Přesto je většina historiků, pokud si jich vůbec všimne, považuje spíše za marginální. Proti vraždícím nacistům se poprvé hromadně vzbouřili nejbezmocnější z bezmocných: vězni ghett a likvidačních táborů v okupovaném Polsku. Povstání, které se odehrálo 14. října 1943 ve vyhlazovacím táboře Sobibor, je považováno za vůbec nejúspěšnější akci svého druhu, uskutečněnou v německých koncentračních a vyhlazovacích táborech. Také tato událost bourá zjednodušující mýtus o tom, že evropští Židé šli jako ovce na porážku
".
Novinka z Belžece
Počátkem roku 1942, po dlouhých letech útlaku, okrádání a ponižování, se němečtí a rakouští fašisté cítili dostatečně připraveni systematicky a efektivně dokončit svou představu o konečném řešení židovské otázky
. Vedle teoretických úvah již měli k dispozici i praktické zkušenosti. Od léta 1941 působila v okupovaných oblastech Sovětského svazu čtyři mobilní komanda SS, takzvané Einsatzgruppen, která vyhledávala, shromažďovala a posléze fyzicky likvidovala židovské obyvatelstvo všech věkových kategorií, armádní politické komisaře a exponenty bolševického režimu. Celkový počet jejich obětí na území SSSR se dnes odhaduje na více než jeden milion.
V Sovětském svazu, na základě negativních zkušeností s hromadnými popravami lidí střelbou, došlo také k prvnímu systematickému použití výfukových plynů v mobilních plynových komorách. Popravy v takzvaných dušegubkách
, ačkoli byly efektivnější než střelba a nezanechávaly takové stopy na psychice vraždících esesmanů, stále přinášely spoustu logistických problémů a komplikací. Proto již v době konání konference ve Wannsee (leden 1942) bylo specialistům SS jasné, že pokud má být vyhlazení evropského židovstva provedeno rychle a s co nejmenšími materiálními a personálními náklady, nelze se obejít bez hned několika vyhlazovacích táborů se stabilními plynovými komorami.
Ani ty však nebyly zcela novinkou. Mezi lety 1939 a 1941 probíhal v Německu státem řízený program euthanasie postižených a nevyléčitelně nemocných, během něhož bylo poprvé použito plynových komor a oxidu uhelnatého jako otravného plynu. Od konce roku 1941 byl také spuštěn experimentální provoz v prvním specializovaném táboře smrti v polském Belžeci. Právě vyhlazovací procedura použitá v Belžeci se zdála odborníkům SS natolik efektivní, že se ji rozhodli s malými úpravami použít i v nově budovaných vyhlazovacích táborech Sobibor a Treblinka. Ty byly uvedeny do plného provozu v květnu a červenci 1942.
Na rozdíl od kyanidového plynu Cyklon B, použitého v Osvětimi-Birkenau, byli v těchto táborech lidé zabíjeni takřka výhradně výfukovými plyny. Ty se získávaly pomocí dieselových spalovacích motorů (v případě Sobiboru se jednalo nejspíše o motor z ruského tanku). Jako vedoucí personál mohli být použiti příslušníci SS, právě uvolnění z přerušeného programu euthanasie. Strážní službu a pomocné práce vykonávaly většinou ukrajinské pomocné oddíly, tzv. wachmani. Během pouhých devatenácti měsíců plného provozu bylo v těchto táborech mezi březnem 1942 a říjnem 1943 zavražděno přibližně 1 750 000 Židů z Polska a jiných evropských států.
V Sobiboru
Pro vyhlazovací tábor Sobibor bylo vybráno místo nedaleko železniční trati mezi městy Chelm a Wlodawa, 5 km od hranic okupované Ukrajiny. Rozkládal se na poměrně malé ploše o rozměrech 600 x 400 metrů. Tábor byl rozdělen na tři od sebe oddělené části: administrativní, přijímací a vyhlazovací.
Po příjezdu a vyprázdnění deportačních vlaků bylo obětem namluveno, že se ocitli v přestupním táboře a že po očistě, dezinfekci a občerstvení budou pokračovat dále na místo určení. Selekce se zde neprováděly, pouze se doplňoval stav v táboře pracujících Židů. Ti byli nuceni vykonávat nejrůznější práce, spojené s průběhem vyhlazovacího procesu.
Nově příchozí se museli svléknout, odevzdat své cennosti a pak byli hnáni úzkým průchodem do prostoru plynových komor. Z pragmatických důvodů nejdříve muži, pak ženy a děti. Když byly všechny nevelké místnosti plynových komor namačkány lidmi, ukrajinští pomocníci zavřeli vzduchotěsné dveře a motor mohl být spuštěn. Oběti byly nejprve pochovávány v hromadných hrobech, posléze exhumovány a spalovány na konstrukci ze svařených kolejnic. Tyto práce museli vykonávat Židé. Mezi květnem 1942 a říjnem 1943 bylo v Sobiboru většinou tímto způsobem zavražděno více než 250 000 lidí.
V létě 1943 se - v souvislosti se stále klesající frekvencí transportů - začal mezi Židy v Sobiboru šířit názor, že evropské židovstvo je možná již takřka zničeno a konec provozu tábora se blíží. Vězni si nedělali žádné iluze, co by je potom čekalo.
Tyto obavy a pocit, že nemají co ztratit, se staly hlavními katalyzátory vzniku organizované ilegální skupiny. V jejím čele stanul nejdříve Leon Feldhendler, bývalý předseda židovské rady z ghetta v nedaleké Zolkiewce. Později ho vystřídal zajatý ruský důstojník židovského původu Alexander Pečersky.
Termín povstání byl určen na 13. října 1943. Vzhledem k nepředvídatelným okolnostem byl však na poslední chvíli přesunut na následující den. Během první fáze povstání mělo několik předem vybraných komand za úkol vylákat esesmany pod různými záminkami na předem určená místa v táborových skladech a dílnách, aby mohli být posléze napadeni ze zálohy a zabiti sekerami a noži.
Během necelé hodiny mezi čtvrtou a pátou odpolední bylo zlikvidováno dvanáct Němců, včetně velících důstojníků, a několik Ukrajinců. Zbylým esesmanům se podařilo v součinnosti s Ukrajinci křížovou palbou odříznout povstalce od hlavní brány tábora, kterou chtěli původně použít pro hromadný útěk. Bylo nutno si prorazit cestu přes systém táborového oplocení a přeběhnout minová pole.
Přes velké ztráty, které tyto komplikace vzbouřencům způsobily, podařilo se do okolních lesů uniknout více než třem stovkám lidí, což byla asi polovina všech Židů v táboře v den vzpoury. Tím pro ně však všechno teprve začalo. Následnou štvanici a útoky antisemitských polských vesničanů i odbojových skupin a různých zločineckých band většina z nich nepřežila. Dle dostupných informací se konce války dočkalo jen 53 účastníků vzpoury.
Sobibor se stal cílovou stanicí i pro více než 30 000 Židů z území Československa. Přežil jediný - boskovický rodák Kurt Ticho. Po útěku z tábora ho více než devět měsíců skrýval polský rolník na půdě prasečího chlívku. O svých válečných zážitcích sepsal stručnou zprávu pro generála Ečera, který zastupoval náš stát během norimberských procesů.
Po vzpouře
Výsledek vzpoury způsobil na německé straně šok. Vedoucí činitelé SS se ze strachu před opakováním podobné akce rozhodli urychlit fyzickou likvidaci zbytku Židů, kteří ještě přežívali v táborech lublinské oblasti.
Za necelé tři týdny po povstání bylo během pouhých šesti dnů v Majdanku, Trawnikách a několika dalších lokalitách zavražděno během série hromadných poprav více než 43 000 lidí. Tato odvetná a preventivní akce dostala cynický název Erntefest
neboli dožínky.
V táboře Sobibor již nebyl provoz obnoven. Budovy byly rozebrány, materiál odvezen do Německa, terén srovnán a osazen stromky. Po zkušenostech z již dříve zrušených táborů Belžec a Treblinka byla na místě postavena malá farma. Ukrajinský strážný, který se v ní usadil, měl zabránit místnímu obyvatelstvu v divokých zlatokopeckých nájezdech, aby nebyla narušována uměle vytvořená iluze poklidného místa. Po ústupu Němců z oblasti tyto hyenistické aktivity propukly naplno a terén všech tří táborů Operace Reinhard
byl doslova přeorán.
Nejen mrtví, ale i někteří živí nenalezli po válce klid. Za vše hovoří osud dvou hlavních vůdců povstání. Leona Feldhendlera zavraždili v Lublinu krátce po osvobození jeho polští krajané. Alexander Pečersky byl zase v Sovětském svazu uvězněn na základě falešného obvinění z kolaborace s nacisty. Propuštění se dočkal až po letech věznění, a to ještě jen díky četným protestům a neustávajícím intervencím ze zahraničí.
Tisk
