O osudech židovské obce v Estonsku toho neznáme mnoho a tak jen málokdo ví, že se její příběh v určitou chvíli protnul s příběhem českých Židů. Po okupaci Estonska nacistickým Německem r. 1941 (jíž předcházela sovětská okupace v letech 1940 a 1941) byli estonští Židé vystaveni obvyklému ohrožení. A v září 1942 dorazil do Estonska transport českých Židů z Terezína, který byl z valné části 5. září povražděn estonskou Bezpečnostní policií v Kalevi-Liiva nedaleko Tallinu. O poznávání historie estonských Židů i o procesu s pachateli vyvraždění českého transportu hovoříme s paní Eugenií Gurin-Loov, váženou členkou estonské obce a autorkou knihy Suur häving (Velká katastrofa; Estonská židovská obec, Tallin, 1994). Nejdůležitější částí tohoto pozoruhodného díla je sbírka fotokopií autentických dokumentů - protokolů o zadržení, policejních výnosů, anonymních dopisů, záznamů o popravách, doplněných seznamy zahynuvších Židů. To vše v estonštině, s částečným anglickým překladem a shrnutím historie estonského židovstva.
Eugenia Gurin-Loov se narodila 3. 6. 1922 v Rumunsku, vyrůstala však v Estonsku, kam se její rodina přestěhovala: její otec se stal ředitelem Židovského gymnázia v Tallinu a brzy získal estonské občanství. Eugenia odmaturovala na tomto gymnáziu, válku prožila v Sovětském svazu a po ní vystudovala ekonomii na tallinském polytechnickém institutu. Ekonomií se pak zabývala profesionálně, mimoto studovala historii estonských Židů a podporovala židovský kulturní život v Estonsku. Dne 8. března 2001 v Tallinu zemřela. Tento rozhovor proběhl krátce před její smrtí.
Jak to všechno začalo?
Vlastně nečekaně... Když se u nás v roce 1988 otevřely archivy, rozhodla jsem se, že se budu zabývat historií židovské obce. Všichni mí známí a přátelé ovšem ještě teď vzpomínají, jak jsem říkala: Ale žádný holocaust. A pak mě jedny významné estonské noviny požádaly o interview. Dodnes nevím proč, ale celou dobu jsem mluvila o holocaustu. Novinářka se mě zeptala na zážitky z těch let, tak jsem jí začala vyprávět, jak jsem se vrátila z evakuace, jak jsem nikoho nenašla a uvažovala jsem, jak se mohlo stát, že nikoho nezachránili. Po uveřejnění interview se na mě a na novinářku sesypala obvinění - doslova nás polili špínou. Lidé mi volali i po telefonu... Jak prý takhle můžu mluvit? Kdo prý byl povinen ty Židy zachraňovat? A proč je měli zachraňovat Estonci? Vždyť všechno udělali Němci... Tak jsem si řekla, odteďka sedím v archivu a podívám se, jak to skutečně bylo. A když jsem uviděla celé hory materiálu, z něhož nějakých devadesát procent bylo napsáno estonsky, bylo mi jasné, kdo to udělal. A rozhodla jsem se, že všechno je třeba ukázat, protože lidé minulost neznají. Věděla jsem, že o holocaustu už bylo napsáno mnoho knih a mnoho z nich je špatných. Nejsem spisovatelka, a proto jsem se rozhodla, že má kniha by měla být spíš dokumentem. Zařekla jsem se také, že po jejím uveřejnění se už holocaustem zabývat nebudu. Ale brzy jsem pochopila, že už se z holocaustu nedostanu; dostala jsem se do něj.
Součástí knihy je seznam estonských Židů, kteří zahynuli. Skutečně se v archivech daly najít všechny potřebné dokumenty?
Bylo to velmi těžké. Větší část knihy vznikla na základě dokumentů, ale ne všechno. Víte, oni je stříleli na ulicích, tady, támhle a žádné dokumenty nepořizovali. Mimochodem: ví se například, že jeden Estonec, který nedávno zemřel na Islandu, tehdy znásilnil čtrnáctiletou dívku. Když se do mě lidi pouštěli v souvislosti s holocaustem v Estonsku, ptali se, jestli na to existují doklady. Takové dokumenty samozřejmě nejsou k dispozici, existují však očitá svědectví. Když jsem tedy sestavovala svůj seznam, tak jsem jako základ vzala všechno, co se dalo v archivech najít. Měla jsem také dobrovolné spolupracovnice a prostě jsme začali obtelefonovávat lidi, jestli u nich v rodině nezahynul někdo, kdo se v dokumentech nevyskytuje. Bohužel seznam není úplně bez chyb. Někdo se tam nedostal, objevil se tu někdo jiný, koho zabili Sověti, ne nacisti.
Získala jste nějakou státní podporu?
Kdepak, co vás napadá... ale podpořili mě pracovníci archivu. Nesmírně mi pomohli. Já nejsem historik a o archivech jsem nevěděla nic. Nosili mi i věci, o kterých jsem ani nevěděla, kde je hledat. Jsem jim moc vděčná.
Co se ví v Estonsku o českém transportu, který skončil v Kalevi-Liiva?
Po válce tu proběhl soudní proces s pachateli, na který přijely české svědkyně Gita Mášová a Doris Rauchová. Ten proces byl uzavřený, nikoho tam nepustili. Já jsem se tam ale dostala neuvěřitelnou náhodou. Přišli za mnou z KGB, nejdřív jsem se neskutečně polekala, ale oni chtěli jen přeložit nějaký článek z francouzských židovských novin v jidiš. Nevím, kde jsem v sobě vzala tu odvahu, ale řekla jsem jim, že článek přeložím - když mě pustí na proces. Což se i stalo, takže já jsem věděla...
Myslíte si, že proces byl nestranný? Objevily se hlasy, že šlo v podstatě o to, nějak se vypořádat s estonskými nacionalisty, tedy že židovské oběti byly záminkou...
Soudní jednání ve mně vzbudilo velké pochybnosti. Dodnes tomu nerozumím. Například hlavní obviněný, náčelník koncentračního tábora Gerrets... Sama jsem slyšela, jak řekl, že žil mnoho let pod svým vlastním jménem v Tartu. Jak se to mohlo stát? Někde pracoval, žil naprosto legálně, a nikdo nic nevěděl. Že by naše KGB, která věděla všechno, o Gerretsovi nevěděla nic, nedovedu vůbec pochopit. Takže v tomhle ohledu to bylo velmi podivné.
Možná bychom mohli zauvažovat, proč proces vlastně začal.
Vím jenom, že časově souvisel s Eichmannovým procesem v Izraeli, že tehdy proběhla řada podobných procesů i v Sovětském svazu - ale nedokážu najít žádný důvod. Jestli chtěli v Sovětském svazu ukázat, že my také... Víte, pochopit, jak se rozhoduje totalitní režim, je nemožné. U takových režimů existují vlastní zákonitosti.
Jak reagovali Estonci, když vyšla vaše kniha? Zase na vás útočili?
Představte si, že reakce nebyla vůbec žádná. Ani pozitivní, ani negativní. Nevyšly články, neobjevily se kritiky. Myslela jsem si, že mě budou velice kritizovat a vyčítat mi, jak jsem se mohla pustit do historie, když nejsem historička, jenže oni tuhle knihu zamlčeli. Jednoduše ji zamlčeli. Přitom uvedení knihy bylo velkolepé: v prosinci roku 1994 v Národní knihovně, zúčastnila se toho televize i rozhlas. No, jak se říká, zcela podle protokolu. A pak už nic. Ale to není důležité. Hlavně že je na světě.
Jak jste prožila válku vy sama?
My jsme s rodiči z Estonska uprchli, protože bylo naprosto jasné, že sem přijdou nacisti. A prchat jsme mohli jediným směrem. Moře, přes které by se dalo utéct do Finska, do Švédska, bylo totiž uzavřené. To už byla sovětská doba a zbyla jediná možnost - Sovětský svaz. My estonští Židé k němu proto máme poněkud ambivalentní vztah, protože musíme přiznat, že nás zachránil. Na jedné straně vůči tomu ohavnému totalitnímu režimu nemůžeme cítit nic pozitivního, na druhé straně nemůžeme opominout, že díky němu jsme přežili.
Neměli jste v Sovětském svazu problémy? Vím, že emigranti z Československa v Sovětském svazu leckdy skončili v táborech.
Zrovna naše rodina problémy neměla, ale potíže měli mí přátelé, zvlášť kluci, kteří byli sionisty. Ti putovali do táborů. To je pravda. A nadlouho.
Po válce jste se vraceli rovnou do Estonska, nebo se někteří pokusili vyrazit dál, na Západ?
Z Estonska se dalo odjet jen velice těžko. Někteří to provedli tak, že ještě v době evakuace uzavřeli manželství s Poláky. Ty potom pouštěli a oni mohli odjet spolu s nimi. Jedna rodina to provedla tím způsobem, že z Estonska odjela do Litvy, z Litvy do Polska a z Polska každého pouštěli, kam chtěl, protože by vůbec byli nejradši, kdyby pokud možno všichni Židé odjeli... Ovšem odjet po válce z Estonska bylo nemožné.
Jak vypadá současný život estonské židovské obce?
Židovské Estonsko se liší od Lotyšska a Litvy tím, že nemá v zahraničí žádné bohaté lidi. Estonská židovská obec byla malá a do II. světové války velmi chudá. Vznikla v polovině devatenáctého století, kdy ji založili carští židovští vojáci, takzvaní nikolajevští vojáci, a to nebyli boháči. Car Alexandr II. vydal v roce 1865 edikt, který dovolil těmto vojákům a také obchodníkům, řemeslníkům a Židům s vyšším vzděláním usadit se v Estonsku. Židovská obec v Tallinu vznikla ale už asi v roce 1830. No, a dnes naštěstí dostáváme velkou podporu od mezinárodní židovské organizace Joint, bez níž bychom nemohli existovat. Joint nám také pomáhá řešit jeden velký problém: naše obec je velmi stará. Takže teď chceme s pomocí peněz z Jointu vybudovat takový sportovní komplex pro mládež. Aby k nám chodila a aby všichni neemigrovali do Izraele nebo do Ameriky.
Ve vaší knize se píše o Leopoldu Silbersteinovi z Československa...
Profesor Silberstein učil na univerzitě v Tartu češtinu, já si na něj pamatuji. Jeho mateřštinou byla němčina a o nedělích jezdil do Tallinu, aby nám, židovské mládeži, přednášel. Tématem byla německá literatura, zvlášť měl rád Thomase Manna. Mimochodem, za pár let se naučil estonsky tak, že jeho policejní protokol po zatčení je veden estonsky. Ale proč zůstal a neodjel, to nevím...
Čeho se protokoly týkaly?
Především jsou naprosto stupidní. Mechanismus byl následující: Žida přivedli na policejní stanici, kde s ním provedli výslech, přičemž cílem výslechu zřejmě bylo, aby se přiznal, že je Žid. Ptali se, kde pracuje a proč, a jestli je, nebo není Žid, no a oni všichni říkali, že jsou Židé... Na jedné straně formuláře byl záznam výslechu, na druhé potvrzení, že se ten člověk přiznal, že je Žid, o něco níž, že se posílá do vězení. To vězení se ovšem jmenovalo převýchovný pracovní tábor, což velmi připomíná sovětské způsoby. Mohu jenom zopakovat, že cíle totalitního režimu člověk prostě nepochopí...
Paní Gita Mášová-Kleinerová, jedna z přeživších z českého transportu, upozornila na události v Estonsku z roku 1942 pracovníky českého velvyslanectví v Tallinu, kteří nyní připravují obnovení informační tabule v Kalevi-Liiva. Autor tohoto rozhovoru na velvyslanectví pracuje.
Objasňováním osudu českého transportu se zabývá v České republice Lukáš Přibyl. Jde o součást jeho dlouhodobého projektu mapování méně známých vyhlazovacích táborů ve východní Evropě. Pokud tedy zmínka o českém transportu z roku 1942 v Estonsku osloví ještě některého pamětníka, prosíme, aby se s Lukášem Přibylem spojil prostřednictvím redakce.
Tisk
