Terezínský transport do Švýcarska (1945)

7. února 1945 ráno přejel švýcarské hranice do městečka Kreuzlingenu vlak s 1200 cestujícími. Nejednalo se však o běžné pasažéry. Tito cestující byli totiž ještě dva dny předtím vězni terezínského ghetta. Co vedlo k tomuto mimořádnému propuštění obětí nacistického genocidního systému, propuštění lidí, kteří podle nacistických plánů měli být odsouzeni k smrti?

Transport terezínských vězňů byl na jedné straně součástí snah o záchranu alespoň zbylé části evropských Židů, na stranu druhou úsilí nacistických pohlavárů odvrátit blížící se absolutní porážku německé Třetí říše. Jejich propuštění bylo umožněno díky jednání bývalého ministra a významného švýcarského konzervativně-katolického politika Jean-Marie Musyho. Tento zapřísáhlý antikomunista měl v mnohém blízko ke švýcarskému frontismu (švýcarská forma fašismu) a také k mnohým nacistickým pohlavárům. Musy byl osloven švýcarskou židovskou ortodoxní organizací Isaaca Sternbucha a díky jeho osobnímu kontaktu s Heinrichem Himmlerem se mu zdařilo vyjednat propuštění těchto židovských vězňů. Motivem Musyho jednání zřejmě nebyly peníze (i když za své služby obdržel dodnes přesně nezjištěnou částku), ale především snaha očistit svou pověst politika spjatého s fašistickým hnutím.

Podobné úvahy konec konců vedly i jeho partnery z SS, především Himmlera. Himmler a jeho lidé na konci války s vědomím Hitlera vedli různá jednání o možném propuštění vězněných Židů výměnou za materiální protihodnoty. Pravým účelem těchto jednání však bylo prostřednictvím Židů, jejichž vliv nacisté v souladu se svým antisemitským světonázorem přeceňovali, navázat kontakt se západními spojenci a vyvolat tak jednání, jež měla nakonec vést k rozdělení protinacistické koalice a vytvoření nové fronty proti Sovětskému svazu. Taková myšlenka bezpochyby musela být blízká i Musymu. Nacisté však ve stejnou dobu vyjednávali také se zástupcem americké židovské pomocné organizace Joint ve Švýcarsku Saly Mayerem a zástupcem War Refugee Board (americká organizace na pomoc uprchlíkům) Roswellem McClellandem. Transport z Terezína také nebyl zcela bez precedentu. Již v srpnu 1944 tak bylo do Švýcarska propuštěno 318 Židů a v prosinci je následovalo dalších 1368 z Bergen-Belsenu.

V Terezíně 3. února 1945 vydala komandantura příkaz k sestavení transportu. Mohli do něj být zařazeni deportovaní z Protektorátu, Německa, Rakouska a Holandska, vyloučeni naopak byli vězňové z Dánska a Slovenska, stejně jako židovští míšenci, kteří byli nedlouho předtím do tábora deportováni. Podle těchto směrnic bylo vybráno téměř 4000 vězňů. Narozdíl od jiných transportů se tito vězňové do transportu hlásili dobrovolně. Mnohým se však zdál příliš riskantní - měli v dobré paměti všechny nacistické klamy a podvody a pochybovali o tom, že transport skutečně pojede do Švýcarska. Nakonec se přihlásilo asi 1900 vězňů, z nichž velitel tábora Rahm s dalšími vysokými důstojníky SS vybral 1200. Při výběru si vězně důkladně prohlíželi a vylučovali ty, kteří špatně vypadali, ale také vězně s akademickým vzděláním či ty, kteří v civilním životě zaujímali významné postavení. Do transportu si vězňové nesměli vzít obvyklé přikrývky a batohy, ale vyfasovali civilní zavazadla. Na cestu dostali také na Terezín neobvyklé vybavení potravinami: čokoládu, konzervy atd.

Neobvyklé byly také osobní vagóny, do nichž vězňové - tentokrát bez v Terezíně jinak obvyklé šikany v nastoupili. Z tábora vlak odjel 5. února odpoledne a podle terezínského způsobu značení transportů mu byla přidělena zkratka Ew. Když projížděli přes rozbombardované Německo, panovalo ve vlaku obrovské napětí a vězňové se neustále snažili sledovat směr jízdy. Po cestě jim bylo přikázáno odpárat z oblečení židovské hvězdy a před hranicí vlak zastavil a ženy dostaly rtěnky a pudr, mužům bylo nakázáno oholit se. 7. února ráno vlak přejel do švýcarského Kreuzlingenu.

Fotografie z karantenního táboru v St. Gallenu. (Foto: Stadtarchiv (Vadiana) St. Gallen, courtesy of USHMM Photo Archives.)

Švýcarské úřady, které Musy o transportu informoval až ve chvíli, kdy vlak již stál před švýcarskou hranicí, byly - podobně jako v případě předchozích transportů - příjezdem vlaku zaskočeny. Zpočátku byli bývalí terezínští vězňové umístěni v karanténě v táboře v St. Gallenu. Lékaři konstatovali, že jsou podvyživení, ale nemají většinou žádné nakažlivé nemoci. Z karanténního tábora se dochoval soubor fotografií zachycující (nepříliš dobré) podmínky jejich ubytování v St. Gallenu a unavené a utrápené obličeje - především starých - lidí. Později byli umístěni v táboře v Adliswilu poblíž Curychu a nakonec v hotelech poblíž Montreux. Podle některých dokumentů a vzpomínek zamýšlely švýcarské úřady tyto uprchlíky odsunout ze svého území ještě před koncem války do severní Afriky, ale kvůli jejich odporu nebyl údajně tento plán realizován. Dosud však nebyly nalezeny žádné dokumenty, které by tyto údaje upřesňovaly, nebo naopak vyvracely. Setkání se svobodou bylo zkaleno tím, že se bývalí terezínští vězňové dovídali o tom, co se stalo s jejich blízkými deportovanými na východ. Převážná část českých vězňů se vrátila na počátku července do osvobozeného Československa.

Literatura:
Dieckhoff, Alain. Rescapés du Génocide. L'action Musy: une opération de sauvetage de Juifs européen en 1944-1945. Bale - Francfort-sur-le-Main: Fédération Suisse des Communautés Israélites - Helbing & Lichtenhahn, 1995.
Kárný, Miroslav. Geschichte des Theresienstädter Transports in die Schweiz. Judaica Bohemiae. Prag: Jewish Museum in Prague, 1991, s. 4-16.
Bauer, Jehuda. Jews for Sale? Nazi-Jewish Negotiations, 1933-1945. New Haven - London: Yale Univ. Press, 1994. 306 s.