27. ledna 1945 osvobodila sovětská armáda největší nacistický koncentrační a vyhlazovací tábor Osvětim. Do vzdálenosti téměř 200 kilometrů od hornoslezského městečka Osvětimi se ale oddíly Rudé armády dostaly už v létě roku 1944. Tehdy také začali Němci s první fází likvidace tábora, či přesněji řečeno s přípravami na jeho budoucí evakuaci. Přesto rok 1944 znamenal období, kdy nacisté v osvětimských plynových komorách zavraždili více obětí než v předchozích dvou letech dohromady. V srpnu 1944 také dosáhl svého maxima počet vězňů tábora - přes 130 000 osob. Počínaje tímto měsícem ale bylo zastaveno jeho další rozšiřování.
Zabíjení Židů trvalo až do listopadu 1944. Během podzimu se nacisté zbavili většiny vězňů obsluhujících plynové komory a krematoria - přímých svědků osvětimského vraždění. Do poloviny ledna 1945 bylo z Osvětimi evakuováno 65 000 vězňů, deportovaných na otrockou práci do různých průmyslových závodů v Říši. Přibližně stejný počet vězňů zůstal v osvětimském táboře až do jeho konečné likvidace. Během posledních měsíců roku 1944 nechali Němci rozmontovat několik desítek dřevěných baráků v Birkenau. Spěšně byla vyvezena většina táborového bohatství - předmětů ukradených deportovaným Židům a skladovaných v barácích tzv. Kanady. Značnou pozornost věnovali nacisté také likvidaci důkazů svých zločinů - začali s pálením kartoték a jmenných seznamů Židů deportovaných do Osvětimi na okamžitou smrt. Rozkaz zahlazení stop se týkal také jam, do kterých se sypal popel ze spálených těl. S výjimkou jednoho byla demontována krematoria a plynové komory v Birkenau.
Konečnou likvidaci Osvětimi zahájili nacisté jen krátce před příchodem Sovětů v polovině ledna 1945. Ve dnech 17.-
21. ledna bylo z Osvětimi a pobočných táborů v evakuačních pochodech vyhnáno směrem na západ okolo 56 000 vězňů.
Ve městě Gliwice a na dalších místech byli vězni naloženi do vlaků a deportováni do Mauthausenu, Buchenwaldu a dalších
táborů v Říši. Tisíce vězňů během těchto tzv. pochodů smrti zahynuly nebo byly zastřeleny. 20. a 26. ledna byla
vyhozena do povětří osvětimská krematoria. V táboře zůstalo přibližně 9 000 vězňů, převážně nemocných a
vyčerpaných natolik, že nebyli evakuačních pochodů schopni. Z dochovaných dokumentů vyplývá, že nacisté plánovali
jejich likvidaci jako svědků spáchaných zločinů, během posledních dnů před osvobozením jich však stihli zabít
jen asi 700. Většina esesáků opustila oblast 20. a 21. ledna. Zmatku a paniky těch Němců, kteří v Osvětimi ještě
zůstali, využili vězni k organizování zdravotní svépomoci a distribuci potravin z táborových skladů, k nimž se
otevřel přístup ještě před příchodem Sovětů. V táboře se však také začali objevovat svobodní lidé z okolí,
kteří přicházeli rabovat sklady cenných předmětů, jež nacisté nestihli vyvést. Několik sirotků na pokraji smrti
se v tomto období bezvládí
dostalo do nových rodin, které si ještě před osvobozením chodily tajně do tábora vybrat
dítě, jehož by se mohly ujmout.
Osvětimský táborový komplex osvobodili vojáci 60. armády 1. ukrajinského frontu v sobotu 27. ledna okolo 15. hodiny. Osvobození se dočkalo přibližně 7 000 bývalých vězňů, převážně Židů. Vedle dospělých také děti (mezi nimi několik dvojčat) a nemluvňata narozená v táboře. Sovětští vojáci našli asi 600 mrtvol vězňů, které nacisté zastřelili během svého útěku nebo kteří zemřeli vysílením. Někteří osvobození vězni zaplatili životem za neopatrné a unáhlené přejedení. Fyzicky schopní opouštěli tábor, jiní zůstávali na místě i několik měsíců pod dohledem lékařů ze dvou sovětských polních nemocnic, Polského červeného kříže a dobrovolníků. Krátce po osvobození dorazily do tábora sovětské a polské filmové štáby.
Vzpomínky bývalých vězenkyň:
Kolem 18. ledna 1945 byli vězni a vězenkyně evakuováni. Všichni, kteří byli schopni pochodu, museli tábor opustit.
Esesáci nám sdělili, že tábor je podminován a že kdo zůstane, zahyne. Mnoho z nás však esesákům nevěřilo a v
táboře jsme zůstali (...) Do okamžiku osvobození jsme si museli sami poradit. Sháněli jsme především z táborových
skladů potraviny a oděv (...) Stali jsme se svědky zapálení tzv. Kanady a vyhození krematorií do povětří. V období
od evakuace do osvobození přešly přes náš tábor dvakrát německé vojenské formace, mezi nimi byli možná také
esesáci. Když přecházeli poprvé, poručili všem Židovkám vyjít ven z bloků. Odvedli je směrem do města Osvětim
a cestou zastřelili. Podruhé rozstříleli skupiny sovětských válečných zajatců.
Zofia Lutomska-Kucharska, bývalá
vězenkyně, v období osvobození tábora byla ošetřovatelkou v táborové nemocnici BIIe v Birkenau. (Strzelecki, Andrzej. Ostatnie dni obozu Auschwitz. Os?wie?cim: Państwowe Muzeum Oświęcim-Brzezinka, 1995, s. 102-103. 238 s. )
Tváří v tvář blížícímu se konci se většina příslušníků SS stala výjimečně nebezpečná. Zabíjeli nás
bez nejmenšího důvodu, stříleli do nás doslova jako do hus. Radostnou událostí se pro nás stala likvidace krematorií.
Svědčila o blížícím se konci války (...) 25. ledna ráno nás někdo upozornil, že na území mužského lágru byl
otevřen sklad s chlebem, kroupami a moukou. Pospíšili jsme si tam. Byli jsme tak slabí, že ani ti nejzdravější z nás
neunesli víc než dva bochníky, ti slabší se sotva potáceli s jedním. Sklad s chlebem nečekaně obklíčilo několik
esesáků, kteří v táboře zůstali. Vězni vycházející s bochníky v rukou byli ostřelováni ze samopalů (...) Poté,
co jsme prohlédli sklady v bývalém mužském táboře, jsme se ve snaze najít nějaké potraviny vydali do oblasti krematorií,
sprch a dohořívajících baráků Kanady. Ve sprchách jsme našli hromady oblečení a bot a v jedné z místností vlasy,
které esesáci nestačili odvézt do Německa. Jídlo tam nebylo. Nakonec - s velkým strachem - jsme přišli ke krematoriím.
V pecích jsme uviděli nedopálená lidská těla a okolo plechovky od cyklonu. Do plynové komory se nikdo neodvážil vejít
(...) Jednoho dne jsme v táboře uviděli dvě ženy se sáňkami. Byli jsme si jisti, že si přišly pro nějaké děcko
(...), jenže ony se nás zeptaly na cestu ke skladům, z nichž si chtěly odnést nějakou cennou věc. Doslova jsme oněměli.
Nemohli jsme pochopit, jak mohou svobodní lidé přijít do tábora s takovými záměry. Snažila jsem se přesvědčit
ženy, aby se vrátily. Vysvětlovala jsem jim, že přiblížit se ke Kanadě je dost nebezpečné (...) Ve chvíli, kdy
se přiblížily ke skladům, zastřelil mladší ženu (dceru té starší) esesák, který se ukrýval poblíž v jednom
z baráků.
Zofia Jankowska-Palińska, bývalá vězenkyně. (Ostatnie dni obozu Auschwitz, 1995 str. 104-110.)
27. ledna vešlo na území ženského táborového špitálu několik sovětských vojáků - zvědů se samopaly připravenými
ke střelbě. Vězenkyně se na ně šťastně vrhly. O něco později přijela před blok celá jednotka vojáků na koních.
Jakmile se sovětští vojáci zorientovali v naší situaci, vybavili nás jídlem první jakosti (skvělý vojenský chléb,
suchary a přírodní tuk). O den dva později se objevilo několik pěkně urostlých sovětských důstojníků oděných
do čistých bílých dlouhých kožichů. Ti se pak začali ptát konkrétněji, čeho je nám nejvíc třeba.
Dr. Irena
Konieczna, bývalá vězenkyně, ve chvíli osvobození pracovala jako lékařka v táborovém špitálu. (Ostatnie dni obozu Auschwitz, str. 112.)
Vzpomínka bývalého kameramana sovětského vojenského filmového štábu, který natáčel osvobozený tábor:
Našim očím se naskytl strašlivý obraz: ohromné množství baráků (...) V mnoha z nich leželi na palandách lidé.
Byly to kostry s nepřítomným pohledem, oblečené do lidské kůže. Samozřejmě jsme s nimi hovořili. Ty rozhovory ale
byly velmi stručné, protože přeživší lidé neměli vůbec sílu a bylo pro ně vyčerpávající povědět cokoli o
svém pobytu v táboře. Byli vyhladovělí, vysílení a nemocní (...) Když jsme jim vysvětlili, kdo jsme a proč tu jsme,
projevili nám trochu víc důvěry. Ženy plakaly, do pláče se dali také muži (...) Na území tábora stálo několik
jakýchsi pyramid. Jednu tvořila hromada oblečení, jinou hrnce, další zubní protézy (...) Myslím, že taková zvěrstva
si vedení naší armády nepředstavovalo. Vzpomínky odtamtud mě provázely po celý život. Bylo to to nejstrašnější,
co jsem viděl a nafilmoval během války.
Alexandr Voroncov z Moskvy. (Ostatnie dni obozu Auschwitz, str. 126.)
Tisk
