Nacistický teror a druhá světová válka zmařily životy milionů obětí. Do životů těch, kterým se podařilo hitlerovské běsnění přežít, ale ozvěny prožitých hrůz zasahovaly ještě dlouho poté. Zatímco v západní části Evropy měly po skončení druhé světové války největší vliv vítězné mocnosti západu (Velká Británie, Francie a Spojené státy), na východě, který od nacismu osvobodila Sovětská armáda, došlo k růstu vlivu Sovětského svazu a jeho komunistické ideologie.
Konec války ani odhalení hrůz holocaustu bohužel neznamenaly konec zneužívání protižidovských stereotypů k politickým cílům. Hitlerovská propaganda koneckonců využívala obraz odvěkého nepřítele vycházející jak z tradičního, náboženského antisemitismu, tak i z jeho modernější, rasistické a nacionalistické podoby. Zatímco na Západě byly oběti rasistických zákonů Třetí říše uznávány jako oběti nacismu a projevy rasového antisemitismu nebyly na oficiální úrovni nadále tolerovány, v zemích pod sovětským vlivem byla situace mnohem složitější. Navrátilci z koncentračních táborů, úkrytů či nucené emigrace museli po návratu domů často čelit dalším, mnohdy vražedným útokům. V některých zemích, například v Polsku (Krakov, Kielce), Maďarsku (Miškovec/Miskolc, Kunmadaras), na Slovensku, docházelo v prvních poválečných měsících ke krvavým protižidovským pogromům. Většinou šlo o neochotu vrátit zpět nakradený majetek, své však sehrávala i nová politická situace: zaslepeni dlouholetou nacistickou protižidovskou propagandou považovali místní obyvatelé vracející se spoluobčany za agenty nastupující komunistické moci. S upevňováním sovětské nadvlády pak dochází k dějinnému paradoxu: nový režim začíná ve svém vlastním propagandistickém úsilí využívat stejný obraz odvěkého nepřítele, s jakým operovala propaganda nacistů, pouze v novém ideologickém hávu. Svou roli zřejmě sehrála protižidovská tradice carského Ruska, a také osobní postoje diktátora Stalina a jeho nejbližších spolupracovníků. Hlavním důvodem této recyklace protižidovských tezí byl ale fakt, že propaganda přisuzující Židům vinu za všechny problémy ve společnosti stále rezonovala.
Situace v poválečném Československu
Situace rasově perzekvovaných osob v poválečném Československu nebyla lehká. Kromě těch, kteří se konce války dožili v Terezíně, se domů postupně vraceli přeživší z koncentračních táborů a pochodů smrti, ale také vojáci zahraničních armád, partyzáni, uprchlíci a ti, kdo přestáli válku v úkrytech či pod falešnými jmény. Všichni hledali příbuzné. Setkávali se s nepochopením okolí, pokračujícím efektem protižidovského zákonodárství na úřadech a nechápali vypjatý nacionalismus poválečné doby odkazující na ideologii Druhé republiky. Ti Židé, kteří se při sčítání lidu v roce 1930, tedy tři roky před nástupem Adolfa Hitlera k moci, přihlásili k německé národnosti, byli ohroženi zařazením do odsunu německého obyvatelstva. Poválečné Československo se mělo stát národnostně a etnicky homogenní společností bez národnostních menšin.
Proto již na jaře 1946 president Beneš vyjádřil podporu úsilí sionistů o vybudování vlastního státu v Palestině: Všem Židům, kteří o to požádají, musí být povoleno vystěhování do Palestiny. Ti, kteří se odmítnou vystěhovat, se musejí zcela asimilovat s národem, v němž se usadí. Pokud se neasimilují, budou v hostitelském státě žít jako cizinci. Vytvoření židovského státu v Palestině je jediným možným řešením mezinárodního židovského problému.
1
Zásadní problém spočíval v tom, že ne všechny osoby označené válečným rasistickým zákonodárstvím za Židy se za ně samy považovaly. I ti, kteří se cítili jako Židé, měli o konkrétním obsahu své identity rozdílné představy. Již od poloviny devatenáctého století existovali tzv. asimilanté, kteří se identifikovali s českou nebo slovenskou kulturou a jazykem, a k židovským náboženským tradicím zaujímali spíše odmítavý postoj. Zatímco na Slovensku i po osvobození existovala početná komunita věřících Židů, v českých zemích bylo náboženství pojímáno velice vlažně. Zvláštní skupinu tvořili tzv. optanti, přesídlenci z území Podkarpatské Rusi, usazení většinou v pohraničí. Mnozí navrátilci sympatizovali s komunistickým hnutím, které podle nich bylo jedinou silou odhodlanou bojovat s nacismem a novými projevy antisemitismu. Současně u nás působilo několik skupin klonících se k sionismu, u nichž tragický válečný osud asimilovaných evropských Židů posílil touhu po návratu do vlasti praotců
, Palestiny, kde po vzoru prvních přistěhovalců chtěli budovat vlastní, židovský národní stát.
Sovětský svaz zprvu toto úsilí o zřízení židovské domoviny na Blízkém východě podporoval. Vzhledem k tradičně levicové orientaci většiny sionistických hnutí Moskva zřejmě očekávala, že se nový Stát Izrael stane předpolím komunistické expanze v regionu. Po napadení Izraele arabskými armádami v den jeho vzniku 14. května 1948 začal východní blok prostřednictvím Československa dodávat novému státu zbraně, školil armádní specialisty a poskytoval Izraeli mezinárodní politickou podporu. Izrael však sovětská očekávání nenaplnil, ve volbách roku 1949 tamní komunistická strana zcela propadla a země se vydala cestou spolupráce se západem. Někdejší komunistická podpora sionistickému úsilí se následně změnila v otevřenou nenávist.
50. léta – cesta ke státnímu antisemitismu
Po únoru 1948, kdy se komunisté chopili moci v Československu, následovala masivní vlna židovského vystěhovalectví. Emigranté mířili kamkoliv, kam bylo možno získat vízum. Situace se zlepšila po vzniku Státu Izrael, kde byl vítán každý a bez byrokratických překážek. Po definitivním uzavření hranic Československa zůstaly v zemi převážně nenábožné osoby, osamělí starší lidé, věřící komunisté a ti, komu se nepodařilo včas vycestovat.
Komunistický režim představoval pro mnohé navrátilce z koncentračních táborů naději na lepší zítřky. Někteří byli členy komunistické strany již od jejího založení a jako přesvědčení komunisté prožili i válečná léta. Osoby, kterým nacistický režim povraždil většinu příbuzných, nemohl nikdo podezírat z válečné kolaborace, a tak mnozí vystoupali na vedoucí místa stranického aparátu. Když komunistické totalitě po vlně inscenovaných procesů se skutečnými či domnělými vnějšími nepřáteli neubývalo reálných problémů s řízením země, začala po sovětském vzoru hledat nepřátele vnitřní, tedy mezi komunisty. Začínají se objevovat nálepky tzv. titoismu, buržoazního nacionalismu a – sionismu. Za sionistu byla v sovětském pojetí považována každá osoba, která měla nějaké židovské předky - se skutečným sionismem nemělo toto označení nic společného. Zato ale odpovídalo nacistické představě o dědičné židovské rase.
Jedním z největších projevů sovětského tažení proti takzvaným sionistům byl monstrproces s tzv. Protistátním spikleneckým centrem v čele s Rudolfem Slánským, vedený na podzim roku 1952 v Praze. Protižidovské předsudky byly nedílnou součástí konstrukce tohoto tragického divadla. Odkaz na rasovou méněcennost, vyjádřený označením židovského původu
u jedenácti ze čtrnácti obviněných, byl ještě doplněn odkazem na jejich nepřátelskou třídní příslušnost, opět rezonující s tradičními protižidovskými stereotypy: syn obchodníka
, syn továrníka
, syn velkoobchodníka
, syn majitele Lázní Smrdáky
. Veřejně vedený proces využívající otevřeně protižidovské štvaní vzbudil ve veřejnosti natolik silnou odezvu, že na dělnických schůzích musely být tlumeny výzvy k dokončení toho, co Hitler nedodělal.
Osoby označené za Židy byly propouštěny ze zaměstnání, vystěhovávány z měst a jinak popotahovány. Stalinova smrt v březnu 1953 ukončila éru monstrprocesů se sionistickými špiony, ale obraz Židů coby nepřítele zůstal nedílnou součástí komunistického světa.
60. a 70. léta – uvolněním k další represi
Po maďarském, Sověty krvavě potlačeném povstání proti komunistickému režimu v roce 1956 dochází k postupnému uvolňování režimů ve východní Evropě, často označované jako tzv. období tání. Na počátku šedesátých let i na území Československa polevuje soustavné špehování všech osob označených za Židy či sionisty státními orgány. Dochází k reflexi válečných zkušeností v literárních dílech (Arnošt Lustig, J. R. Pick, Ladislav Fuks), filmech (Kadár – Klos: Obchod na korze, Jan Němec: Démanty noci, Zbyněk Brynych: ...a pátý jezdec je strach, Transport z ráje, apod.). Sílí zájem většinové společnosti o židovská témata i o aktuální dění na Blízkém východě, zejména v souvislosti s tzv. Šestidenní válkou v roce 1967, která se na sjezdu Svazu československých spisovatelů stává katalyzátorem kritických vystoupení proti zkostnatělému režimu.
V té době také na pokyn Sovětského svazu Československo zrušilo diplomatické styky s Izraelem podobně jako ostatní země tzv. Východního bloku kromě Rumunska a Jugoslávie. Protiizraelská politika se také odrazila v zákazu vstupu izraelských občanů na území ČSSR (platil až do roku 1988).
Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v létě 1968 a nastolení tzv. normalizačního režimu byl celý pokus o obrodu socialismu, známý pod pojmem Pražské jaro, označen za další sionistické spiknutí. Dokument nazvaný Poučení z krizového vývoje ve straně a ve společnosti
v temné ozvěně roku 1952 konstatoval, že značný vliv v boji proti socialismu v ČSSR měly síly, které se angažovaly z pozic sionismu, jednoho z nástrojů mezinárodního imperialismu a antikomunismu. Jejich předními reprezentanty u nás byli F. Kriegel, J. Pelikán, A. Lustig, E. Goldstücker, A. J. Liehm, E. Löbl, K. Winter a řada dalších.
2
S koncem Pražského jara a začátkem normalizace souvisela také druhá velká vlna židovské emigrace. Mezi desetitisíci československých občanů, kteří tehdy uprchli do nekomunistických zemí, bylo i přibližně šest tisíc členů židovských obcí, celá jedna třetina osob, které se ke svému židovství oficiálně hlásily. Protisionistická rétorika médií se tím ale nijak nezměnila. V zemi nastala situace, která se často popisuje jako antisemitismus bez Židů
.
Tajná policie také od roku 1971 v rámci akce Pavouk prováděla systematické sledování lidí, kteří se jakýmkoli způsobem spojili se židovskou obcí nebo Státním židovským muzeem.
Novým rozměrem státního antisionismu
bylo potlačování vzdělávání o dějinách a kultuře Židů včetně historie holocaustu a připomínání jeho obětí. V této oblasti se komunistický režim snažil o vymazání vzpomínek na oběti holocaustu či historii židovské přítomnosti na našem území z obecného povědomí, a to nejen omezováním publikační činnosti, ale i trvalým uzavřením památníku holocaustu v Pinkasově synagoze (oficiálně zdůvodněném rekonstrukcí). Kromě obecného potlačování náboženského života, které se dotklo také židovské komunity, režim také ignoroval péči o židovské památky a v mnohých případech do jejich osudu přímo zasáhl – řada židovských hřbitovů byla zlikvidována, někdejší synagogy byly zbytečně demolovány. Tato situace přetrvala až do konce osmdesátých let a změny režimu v roce 1989.
Autor: Tereza Štěpková, odborná revize: Leo Pavlát, Petr Brod, Martin Šmok
Tisk
