Židy, kteří přižili holocaust, čekal u nás další závažný problém: museli obhájit své státní občanství. Pokud je neobhájili, čekalo je nové vyhnanství. Podle Košického vládního programu z dubna 1945 a podle Benešových dekretů museli dokázat, že se nehlásili ani k maďarskému, ani k německému původu; Žid, který se (do jisté doby) mohl zachránit přestupem na katolickou či jinou víru anebo jako manželský druh árijce
, musel najednou před novou vládou lidovědemokratického Československa
prokázat, že se neprohlásil za Maďara ani za Němce.
A zde opět nastupovala nová diskriminace. Když ministr Ripka po topoľčanském pogromu argumentoval, že nelze zaměňovat vinu některých Židů s židovským problémem, a nechť jsou tedy Židé trestáni stejně jako Němci a Maďaři, ministr Pietor odpověděl, že zvláštní poměry na Slovensku neumožňují diferencovaný postup, neboť mnozí Židé se hlásili jako Němci nebo Maďaři, přičemž neměli skutečně s němectvím anebo maďarstvím žádný vztah
. A právě tato komplikovanost v době divokého vyhánění Němců a Maďarů z ČSR, ale i při organizovaném transferu
způsobovala Židům v Československu nepředstavitelné těžkosti. Jako Židé se náhodou zachránili před Hitlerem, ale jako občané hlásící se k maďarské či německé národnosti (na což měli podle čs. zákonů plné právo a první ČSR to uznávala) se nezachránili před Benešovými dekrety.
A tak všude tam, kde se vyháněli Němci, odcházeli do nového vyhnanství i čeští Židé a tam, kde docházelo k útokům na Maďary, ocitli se mezi oběťmi i slovenští Židé hlásící se k maďarské národnosti. Byla to kvadratura kruhu, neřešitelná situace, v níž si mohl každý dělat, co chtěl. Rasismus nacistů a fašistů nahradil (z)dravý nacionalismus a - je třeba hned říci - expanzivní protiněmecký a protimaďarský šovinismus, před nímž nezůstali uchráněni ti Židé, kteří přežili. Procházeli novými čistkami a prověrkami, museli se podrobit novým soupisům - nyní ne jako Židé, ale jako občané, a to za existence vlády, která o sobě prohlašovala, že je lidovědemokraticky spravedlivá. Kdo dokáže pochopit toto utrpení?
Poválečné pogromy
Rozbouřená poválečná vlna doprovázená nedostatkem potravin a hladem přinášela antisemitské nálady, jež ústily do protižidovských pogromů nejen na Slovensku, ale i v Polsku (Kielce) a v Maďarsku (Miškovec). Do ČSR utíkali zejména polští Židé, na jih Slovenska se zase uchylovali Židé z Maďarska. Židovská migrace z okolních států zvyšovala v ČSR antisemitské napětí, neboť Židé z okolních států neovládali češtinu ani slovenštinu a jejich komunikace s domácími Židy v hebrejštině (jidiš) anebo v němčině či maďarštině vyvolávala u místního obyvatelstva podezření a odpor.
Nenávist vůči Židům často vyústila ve fyzické napadání, v pogromy. K nejhoršímu došlo v Topoľčanech už v září 1945.
Topoľčanská židovská obec byla velmi silná a známá: Židé ve městě žili od začátku 16. století, roku 1900 jich tu žilo na 1400 a před druhou světovou válkou na 2500. Tvořili téměř třetinu obyvatelstva města a byli poměrně zámožní, zbohatli zejména na obchodech s obilím. Jejich rozsáhlý majetek rozkradli místní ľuďáci a arizátoři. Když se po válce vrátilo asi pět set Židů, vyvolalo to mezi současnými držiteli židovského majetku paniku, jež postupně dostala rysy otevřeného protižidovského odporu, který vyústil do pogromu.
Do vyostřené antisemitské atmosféry stačilo hodit jiskru: když k židovskému lékaři přinesli na očkování dítě, řekl, že očkování mu již nepomůže, že stejně zemře, protože je podvyživené. Matka dítěte začala křičet, že židovský lékař vraždí křesťanské děti
. Nato se v ulicích města shromáždili obyvatelé a fyzicky napadli místní Židy, jakož i jejich dílny a obchody, pokud je již dostali zpět. Pogromu se zúčastnily i dvě roty čs. armády; ty místo toho, aby uklidnily či rozehnaly zuřící dav, použily zbraně proti svým židovským spoluobčanům
. Při pogromu byly desítky Židů těžce zraněny.
Další události na Slovensku na sebe nenechaly dlouho čekat: v létě 1946 se opět přelily zemí protižidovské pogromy. Na rozdíl od Topoľčan šlo nyní o podstatně větší teritorium - pogromy se odehrály na severním, jižním i východním Slovensku. Zpráva ministerstva vnitra hovoří o výskytu protižidovských akcí v Čadci, Žilině, Rajeckých Teplicích, Vrbovém, Komárně, Nových Zámcích, Zlatých Moravcích, Levicích, Zbehách, Šuranech, Točanech, Urmíně a v Humenném.
Protižidovské akce se odehrály zejména v Bratislavě při příležitosti partyzánského sjezdu od 1. do 5. srpna 1946. Jejich současný výskyt na jiných místech Slovenska naznačuje, že šlo o předem připravené, organizované akce.Věstník Rady Židovských náboženských obcí z 5. září 1946 uveřejnil obsáhlý článek s titulkem Co se stalo na Slovensku
, ve kterém uvádí: Že v souvislosti s chystaným sjezdem partyzánů dojde k protižidovským demonstracím a výtržnostem, vědělo na Slovensku každé malé dítě. Ve vlacích, na nádražích a v hospodách se otevřeně agitovalo. Zdá se však, že to bylo zatajováno příslušným ústředním orgánům v Praze. Slovenské bezpečnostní orgány a organizátoři sjezdu byli na nebezpečí upozorňováni a sami na ně též varovně poukazovali. (?) Ale všechno, co se tu podnikalo, bylo polovičaté, uskutečňované bez plného přesvědčení a zodpovědnosti.
Bilance (celkem čtrnácti) protižidovských útoků obsahuje mj. násilné vniknutí do židovských bytů, jež byly zdemolovány a vyrabovány, vážné poranění devatenácti Židů, z toho čtyř velmi těžce, zdemolování židovské lidové kuchyně, jež byla současně kuchyní pro repatrianty, poškození dívčího židovského internátu. Počet lehce zraněných, jichž byly desítky, zjištěn nebyl.
Ačkoli protižidovské akce probíhaly od začátku srpna 1946, první úřední zpráva byla publikována mnohem později Zpravodajskou agenturou Slovenska, která se navíc vše snažila bagatelizovat; později se věc již nedala utajit a vzhledem k tomu, že měla ohlas v zahraničí a protižidovské výpady se udály v době, kdy v Paříži probíhala mezinárodní konference, na níž se posuzovala i žádost ČSR o vysídlení Maďarů ze Slovenska, vznikla snaha svalit vinu na Maďary jako původce celé akce.
Závěr byl jasný: incidenty v srpnu 1946 vyvolala maďarská strana, aby zdiskreditovala ČSR na mezinárodním fóru, měla k tomu své agenty v Komárně a spojila se s bývalými ľuďáky, kteří vykřikovali hesla na sjezdu partyzánů. Šlo o průhlednou konstrukci, jež se ministerstvu vnitra a vládě ČSR hodila - pogromy využít proti Maďarům žijícím na Slovensku a zároveň proti Maďarsku, jež se bránilo vyhnání Maďarů ze Slovenska. To vše mělo ovlivnit pařížskou konferenci, která tehdy o věci rozhodovala. Že došlo k pogromům na severu Slovenska - na Kysucích a v Pováží, tedy tam, kde Maďaři nebyli, anebo na východním Slovensku, o tom se taktně pomlčelo. Navíc kombinace Maďarů s ľuďáky působila směšně: nacionalistická nenávist z obou stran vylučovala, aby k nějaké slovensko-maďarské součinnosti vůbec mohlo dojít.
Jen velmi opatrně a v náznacích se ukázalo, podobně jako při topoľčanském pogromu roku 1945, že v protiakcích selhaly některé složky armády, a jak se ukázalo později, ani Sbor národní bezpečnosti nebyl uchráněn před antisemitismem.
Partyzáni
Účast partyzánů na protižidovských akcích v létě 1946 vrhla ostré světlo na tuto skupinu slovenské společnosti, jež se pyšnila gloriolou vlastenců, bojovníků proti fašismu a pokrokových lidí. Jestliže se v partyzánských kruzích po víc než roce objevily takovéto antisemitské nálady, jak to muselo vypadat ještě za existence Slovenského státu, za povstání, kdy se Židé ukrývali v horách?
V době německé okupace od srpna 1944 došlo mezi partyzány k projevům antisemitismu, jež měly tragický konec: v lesích nad obcí Ladce (v okrese Považská Bystrica) vyvraždili skupinu Židů, kteří se tam ukrývali. Židé se stali oběťmi partyzánských akcí na více místech Pováží a jinde; lidé, po válce se vydávající za partyzány, vyvraždili židovské obyvatele bunkrů včetně dětí a uloupili jim majetek. Až po letech (1991) partyzán Pavol Hrivík, zpravodaj oddílu Za vlast
, operujícího na severozápadním Slovensku a v oblasti Frýdku-Místku, mohl vzpomínat:
Skutečných partyzánů, kteří nasazovali vlastní krk, bylo tak 30 %, ti ostatní jen drancovali, loupili, znásilňovali ženy a dívky a opíjeli se.
Historická fakta dokazují, že partyzáni se dopouštěli hromadných vražd ještě i po skončení války (Divina). Od 21. do 31. 8. 1944 pracovala v Sklabini partyzánská kontrarozvědka, která představovala i rychlý soud; za jejího působení bylo popraveno na sto osob. Podle historika Jabloneckého: Šlo o vyvrcholení teroru páchaného na neozbrojených zajatcích, resp. zadržených osobách. (?) Nesmyslné zabíjení začali někteří partyzáni. (?) Mezi partyzány v Sklabini (ale i jinde) zavládly praktiky, podle kterých nebylo problémem zastřelit Němce z Turce, Prievidze anebo Handlové s paušálním odůvodněním, že šlo o fašistu, špiona, agenta gestapa atd. Partyzáni jednali na svou pěst, přitom nebylo v silách domácí rezistence, aby se předešlo akcím, které poškozovaly věc povstání.
Výsledky partyzánského řádění za povstání vynesly na 1200 obětí z řad karpatských Němců a víc než 2000 dalších obyvatel v masových hrobech; slovensko-německá lékařská komise do poloviny listopadu 1944 nalezla 34 hrobů katynského vzoru
a vybrala 150 mrtvol k identifikaci. Na toto partyzánské řádění odpovídali Němci odvetnými akcemi, jež jen znásobovaly hrůzu, v níž museli žít ukrývající se Židé. Vraždili je jedni i druzí: partyzáni proto, že mluvili německy a byli považováni za Němce (zavraždili i slovenského učitele, který měl příjmení Nemec), nacisté proto, že byli Židy. Kdo si toto inferno dokáže skutečně představit?
Po válce se mnozí partyzáni dostali do služeb Národní bezpečnosti, zejména do útvaru Státní bezpečnosti, do pohotovostních oddílů armády a do státní správy. Většina z nich se však vůbec nedokázala začlenit do normálního civilního života a vrátit se k původním povoláním. Sociální radikalismus a autoritářství z nich učinily těžce ovladatelný, destruktivní prvek slovenské společnosti. Měli zbraně, které odmítali vydat, a jen armádní razie je jich mohly zbavit. Dopouštěli se i v době míru krádeží, loupeží a znásilňování, veřejných výtržností, přepadů a zabírání bytů. To, čeho se dopustili vůči Židům na Slovensku počátkem srpna 1946, nebylo tedy vůbec náhodné a mělo svou hlubokou genezi už v roce 1944, za povstání i po něm. Partyzáni již v květnu 1946 rozbíjeli předvolební shromáždění Demokratické strany, přičemž se vychloubali zbraněmi a ručními granáty.
Na Slovensku zavládl zvláštní právní stav, v němž se odrážela šestiletá skutečnost existence autoritativního státu a absence demokratické republiky. Stačilo šest let, aby se právní řád v myslích obyvatelstva zřítil: výhonky demokracie za dvacet let existence ČSR byly ještě křehké a nestačily eliminovat nacisticko-fašistickou minulost slovenského státu. Jen v takovéto situaci mohla vzniknout kauza Jána Kováčika, tajemníka místní organizace Svazu slovenských partyzánů, který koncem srpna 1946 utvořil sedmičlennou ozbrojenou skupinu, jejímž cílem byl boj proti židovským obyvatelům v Bytči a okolí, přičemž členy skupiny byli i dva ruští partyzáni. Nebýt pogromů v srpnu 1946, skupina by přežívala nerušeně dál; zlikvidoval ji až zásah armády 24. října 1946. J. Kováčik před vyšetřujícím soudcem uvedl, že boj proti Židům je jeho osobním přesvědčením, jehož se nevzdá. Kováčik-partyzán převzal úlohu Hlinkovy gardy: v tomto smyslu je kontinuita fašistického odkazu a partyzánského lumpenproletářského násilí po válce zjevná - co nedokázali agresivní ľuďáci, to zůstalo renomovaným antifašistickým
partyzánům: zůstával však základní cíl - uvědomělý a zásadový boj proti Židům.
Židé si za to můžou sami
Protižidovské násilí se nedalo popřít, slovenské orgány však věc vysvětlovaly tak, že si Židé za celou věc mohou sami - maďarčí, věnují se černému obchodu a nebudují! Ukázalo se, že antisemitismus na Slovensku po roce 1945 má i oficiální podporu a vysvětlení: měli se snad Židé hovořící doma i mezi sebou mateřštinou najednou naučit slovensky anebo česky? A kolik se jich vrátilo z táborů smrti, aby mohli masově
prokázat svou budovatelskou aktivitu? A v době kvetoucího černého obchodu, který zachvátil poválečné Československo, šmelinařili jen Židé? Tehdejší omlouvání slovenského antisemitismu mělo vyvrátit fakt, že tento jed se do slovenského národního organismu zažral příliš hluboko, že je imanentním jevem slovenské společnosti. Byla to pštrosí politika, jež měla ochraňovat i vedoucí sílu slovenské společnosti, vítěznou Demokratickou stranu, jejíž mnozí členové a vedoucí funkcionáři úspěšně arizovali židovský majetek a sám ústřední orgán této strany Čas často uveřejňoval protižidovské články. Objektivní posouzení celé věci ukazuje, že sami demokraté, uchovávající v sobě antisemitismus, se vnitřně oslabovali ve sporu s komunisty a nakonec nejen z vnějších příčin útoku na demokracii, ale i kvůli neschopnosti důsledně realizovat demokracii i vůči Židům se stali lehkou kořistí komunistů. Pokud se budou podrobněji zkoumat příčiny pádu demokracie na Slovensku v letech 1945-1948, bude nevyhnutelné do této bilance započítat i antisemitskou historii Demokratické strany, neschopné se včas a rychle zbavit své rasistické minulosti a arizační praxe.
-
Viz též:
|
Text je výtahem ze tří kapitol III. části knihy Mlynárik, Ján. Dějiny Židů na Slovensku. Praha: Academia, 2005. 358 s. Pro potřeby Roš chodeš redakčně kráceno a upraveno. |
Tisk
