Když se před rokem rozcházeli delegáti čtyřiceti šesti zemí a mnoha nevládních organizací, kteří se účastnili posledního dne jednání konference o osudech uloupeného židovského majetku (více v Rch 6/2009), měli pocit dobře vykonané práce. Někteří si až tady v Terezíně, pod dojmem emocionálního provedení Verdiho Requiem v nastudování amerického dirigenta Murryho Sidlina, uvědomili podstatu právě skončeného mezinárodního setkání a morální hloubku závěrečného dokumentu, Terezínské deklarace. Mnozí se loučili v téměř sederovém duchu - tak zase za rok v Praze. Jak to? Terezínská deklarace totiž v sekci týkající se nemovitostí předjímá, že Evropský institut odkazu šoa představí do 30. června 2010 výsledky mezivládního jednání o doporučeních pro postup restitucí v této oblasti. A tak se také stalo, dokonce v termínu o několik týdnů kratším.
Diplomatická jednání nad dokumentem, který by vytvořil vhodný rámec pro vydávání židovského majetku, který nebyl - ani po pětašedesáti letech od skončení druhé světové války - stále navrácen svým původním majitelů nebo jejich dědicům, probíhala několik měsíců, prakticky již od počátku letošního kalendářního roku. V polovině května se pak sešli zástupci některých zemí v Praze k prvnímu kolu jednání o návrhu závěrečného dokumentu. Tady se dohodly základní principy a klíčové formulace s tím, že druhé, finální kolo proběhne opět v Praze 8. a 9. června a zástupci jednotlivých zemí již budou mít mandáty od svých vlád.
Ruské obstrukce
Zprvu se zdálo, že jde o bezproblémový dokument a že převládá politická vůle skutečně napravit křivdy, které byly spáchány před více než půlstoletím. Nakonec šlo o právně nezávazný dokument, který si budou moci jednotlivé státy přizpůsobit podle svých možností a podmínek. Jednání se proto zaměřila spíše na formulační otázky. Nejvíce připomínek přišlo ze strany Ruska. Mnozí účastníci nad tím vyjadřovali určitý podiv, protože otázka šoa se prakticky Ruska netýká. Překvapení nastalo ale až v samém závěru jednání, kdy byly veškeré připomínky - až na jednu - přijaty a inkorporovány do textu a ruští zástupci stejně prohlásili, že s textem nemohou souhlasit, jelikož v preambuli nebyl akceptován jejich návrh na zmínku o poválečných dohodách. Mnohé rozladil fakt, že tuto instrukci měli již před zahájením jednání, a pokud by byla jasně formulována předem, ušetřilo by se dost námahy a času, stráveného nad jednotlivými formulacemi
Dokument však nakonec odsouhlasilo čtyřicet tři zemí, což je i tak nesmírný úspěch. Obrovskou měrou se o to zasloužili hlavní vyjednavači, bývalý český náměstek ministra zahraničí - a dnes velvyslanec v Izraeli - Tomáš Pojar a americký velvyslanec a zmocněnec americké ministryně zahraničí pro otázky holokaustu Stuart Eizenstat. Ten pak na tiskové konferenci prohlásil: Pod vedením premiéra Fischera a české vlády a díky podpoře více než čtyřiceti zemí jsme dosáhli významného pokroku v prosazování opožděné spravedlnosti pro oběti šoa a jejich rodiny...
Dále řekl, že důvody, proč celý proces trval tak dlouho, tkví i ve skutečnosti, že se jedná o velmi složitou problematiku, jejíž řešení muselo brát ohledy na protichůdné zájmy těch, kterým majetky patřily kdysi, a těch, kteří je užívají nyní. Výsledek jednání však bude ku prospěchu nejen obětem, ale i zemím, které se rozhodnou těmito doporučeními řídit, protože tím posílí vlastnické vztahy, které jsou jedním z fundamentálních principů demokratické společnosti a právního státu. Tato opatření tak přinesou větší stabilitu trhu s nemovitostmi, protože zabrání vznášení dalších nároků či vedení soudních sporů.
Třináct bodů
Co tedy ona doporučení vlastně obsahují? Vedle již zmíněné nezbytné preambule bylo přijato třináct bodů, které zakotvují zásady, jimiž by se měly řídit státy při restitucích majetku obětí. Týkají se jak majetku komunálního (vlastněného právnickými osobami), tak individuálního (vlastněného jednotlivci). Přestože je upřednostňována naturální restituce (vrácení objektů původním majitelům či jejich dědicům), mluví se tu zároveň o kompenzacích, přičemž se berou v úvahu již zmíněné komplikované vlastnické vztahy. Za nejdůležitější lze považovat pasáž, ve které je řečeno, že proces restituce (či kompenzace) musí být (všem) přístupný, transparentní, jednoduchý, rychlý a nediskriminující…
. Jak známo, jednou z podmínek restitučního zákonodárství bylo (a je) státní občanství té které země. To je mnohými považováno za podmínku diskriminující. V tomto smyslu jde o ustanovení průlomové. V textu se také poprvé otevírá otázka odúmrtí, tedy majetku, který po válce zůstal bez dědiců a připadl státu. Vládám je doporučeno odhadnout hodnotu takového majetku a adekvátní kompenzaci vložit do zvláštních fondů, ze kterých by mohly být mimo jiné financovány sociální programy pro přešivší šoa či projekty místních židovských komunit. Závěrem se vyzývá Evropský institut odkazu šoa, aby v roce 2012 uspořádal další konferenci, kde by byly představeny dosavadní výsledky restitučních procesů v jednotlivých zemích (celé znění dokumentu je na www.fzo.cz).
Evropský institut
Zastavme se na chvíli u Evropského institutu odkazu šoa. V odborných kruzích, nejen v České republice, se již vžila jeho anglická zkratka ESLI (European Shoah Legacy Institute). Posměšné hanácké eném esli
však rozhodně není namístě, jakož ani další poznámky, evokující kondicionál. Institut vtrhl poměrně razantně mezi etablované organizace a jednotlivce, kteří se otázkami holokaustu dlouhodobě zabývají, snad i díky vitalitě jeho ředitele Lukáše Přibyla (o něm i o institutu jsme již referovali, v Rch 10/2008; 2/2010). Jaká bude jeho role při implementaci zásad, zakotvených v doporučeních pro restituce nemovitého židovského majetku? Předně je třeba zdůraznit, že nebude - ani nemůže - působit jako deus ex machina. Nelze tedy očekávat, že se okamžitě ujme nedořešených případů a dovede je ke zdárnému konci ve prospěch restituentů. Navíc - a to občas nesprávně vnímá zejména česká veřejnost - nejde o instituci, která by se zabývala situací v České republice. Jeho mandát je mnohem širší, měl by působit v celé Evropě. Jeho role je především zprostředkovatelská, měl by nabídnout jednotlivým státům a institucím relevantní informace, platformu pro jejich vzájemnou výměnu, jakož i návrhy možných řešení. Vybaven silným politickým mandátem, pramenícím jak z přijetí Terezínské deklarace vloni, tak i z podpory zásad pro restituce nemovitého majetku letos, by měl apelovat na jednotlivé státy, aby přijaly příslušná opatření a buď vůbec zahájily restituční proces - zemí, kde se tak doposud nestalo, je stále dost -, nebo ho co nejdříve dokončily.
Státy tedy mají dva roky na to, aby se pokusily napravit křivdy, spáchané během druhé světové války, a to ještě v době, kdy se mohou této satisfakce dožít někdejší oběti nacistické perzekuce. Doufejme, že se to podaří. Budeme jistě u toho.
Tisk
