Když jsem si po letech znovu přečetl předmluvu irského novináře Alana Bestice, z jehož iniciativy vznikla roku 1963 anglická verze knihy Rudolfa Vrby, uvědomil jsem si lépe než před třiceti lety, kdy mi Rudi věnoval její německou verzi, jak dalece jsou předmluva i kniha poznamenány dobou, kdy kniha vyšla. Roku 1962 byl v Jeruzalémě odsouzen a popraven Adolf Eichmann a šoa se po sedmnácti letech pozoruhodného zapomnění stala zajímavým a vyhledávaným tématem. Série rozhovorů, které mladý novinář vedl s uprchlíkem z Osvětimi, byla v Anglii první vlaštovkou, ale bez významu není ani Rudiho poznámka v českém vydání, že novinám, které ji otiskly, zvedla o čtyřicet procent náklad. Nejdříve procitl svět ze zasutých snů o nacistických monstrech do civilní reality: organizátor masové vraždy byl zjevně spořádaný člověk a spolehlivý úředník bez sadistických sklonů. A podobně hned poté zjistil, že ani jeho oběti, lidé jako Rudolf Vrba, nejsou tragická monstra s utrpením trvale vepsaným ve tváři. A tak se není co divit, že byl Bestic zaražen, že Rudolf Vrba neodpovídal představě, kterou si lidé obvykle činí o člověku z Osvětimi. Jeho obličej vykazuje poměrně málo vrásek a jeho vlasy žádnou stopu po šedi. V každém případě vypadá mladší než na svých devětatřicet let a jeho oči zrcadlí spíše humor než tragické zážitky. Jeho zjev skutečně odpovídá tomu, kým je, totiž směsicí světoobčanského intelektuála a vědce.
Po této trase utíkali v dubnu 1944 z Osvětimi Rudolf Vrba (Walter Rosenberg) a AlfredWetzler.
Jeden z mnoha
Fascinován tímto prvním setkáním svého druhu si novinář ještě neuvědomil, že se s podobnými lidmi potkává na ulici, nebo dokonce na schodech domu, kde bydlí, a že všechno výjimečné, co objevuje na tomto muži, charakterizuje většinu z nich. Připadalo mu pozoruhodné, že úspěšný a z úspěchu se těšící Vrba začínal svou kariéru tím, že ve svých patnácti letech musel opustit školu a vydělávat si jako nevyučený nádeník
. Neuvědomoval si, že takových kluků a děvčat byly po válce desetitisíce, nemluvě o statisících těch, kdo příležitost dohánět zameškaná léta neměli. Rudi nebyl výjimečný ani tím, že se roku 1945 zapsal na katedru chemické technologie na Českém vysokém učení technickém v Praze, kde roku 1949 promoval a roku 1951 se stal doktorem technických věd
, a do jisté míry ani tím, že jeho práce vzbudily zájem vědeckého světa a ve svém oboru, neurochemii, napsal řadu vědeckých pojednání a přednášel nejen ve Velké Británii, kde pokračuje ve svých výzkumech
. Šel dokonce ještě dál a pokládal jeho úspěch na vědeckém poli za svým způsobem pozoruhodnější nežli dramatický útěk z Osvětimi. Samozřejmě by to ani ono nebylo možné,
napsal, kdyby Vrba nebyl obdařen ostrým, chladnokrevným intelektem. Ale zatímco útěk vyžadoval nejvyšší fyzickou odvahu, pro své akademické výkony potřeboval vlastnosti, které jsou možná ještě neobvyklejší. V jeho případě totiž nestačilo jenom nadání, musel potlačit, ne-li přímo zničit své vzpomínky na minulost. Musel v sobě uzamknout, ne-li vymazat zápach krematorií, pohled na bezpříkladné utrpení, zkušenost nejhlubšího ponížení, a co je možná ještě důležitější, ještě těžší, myšlenky na muže, kteří za to vše nesli zodpovědnost.
Bezděčná pocta
Tohle všechno musel dokázat každý, kdo přežil a chtěl žít. I tisíce vědeckých pracovníků na vědeckých pracovištích v celém světě, kolem jejichž židovského původu
se na Západě chodilo s prstem na ústech. Udělal to každý a každá z nich už tím, že zakládali rodiny. Mladý irský novinář se roku 1963 mýlil, když tyto vlastnosti přikládal prvnímu Židovi, jehož identitu vytáhl na světlo, ale nevědomky tím složil hold všem jemu podobným. To, že při svém mládí nedokázal rozlišit mezi obdivuhodnou životaschopností celého národa a touto vlastností, jíž se vyznačoval i jeho Žid, nebyla však jeho chyba. Byl to charakteristický symptom doby, znak, že si dosud nikdo nepřipouštěl nebo nechtěl připustit evidentní přítomnost lidí jako Rudi a že také oni sami měli celou řadu důvodů, proč na sebe nechtěli upozorňovat. Proto si tisíce z nich po válce změnily charakteristická židovská příjmení na méně nápadná. I Walter Rosenberg přijal po útěku z Osvětimi jméno Rudolf Vrba a už si ho ponechal, aby skryl své židovství před bojovými druhy v partyzánském oddílu. Tvrdil sice, že měl na mysli slovenské městečko Vrbové, ale mně nejde z mysli vrba, která smlčí všechno, co se o lidech dozvěděla.
Když už jsem se zmínil o našich kontaktech v padesátých letech, musím dodat, že si z nich mnoho nepamatuji. Můj druhý otec neúnavně čekal, že to do měsíce praskne, a tak Rudi s Gertou nemuseli být zrovna komunisté, aby se s ním rozcházeli v politických názorech. Svou roli mohlo sehrát také to, že se i tátovi podařilo utéct z koncentráku, a jeden chtěl trumfnout druhého. Vlastně si ani nevzpomínám, že bych se jejich debat zúčastnil. Buď se přede mnou báli mluvit, anebo jsem byl přítomností sestřenice z otcovy strany natolik zaujat svými představami o jejím strýci, mém mrtvém otci, že jsem vůbec nevnímal, o čem se baví. A táta na mého vlastního otce, který nad ním v mých očích bezkonkurenčně vítězil, musel žárlit. Lépe si vzpomínám, jak byli rodiče překvapeni, když se dozvěděli, že se z těch dvou mladých idealistů
vyklubali nepřátelé režimu. Zjevně neměli ani ponětí o jejich manželských problémech, takže jejich rozvod a vzápětí takřka současný útěk z Československa pokládali za doklad důmyslné a o to obdivuhodnější přípravy. Ve skutečnosti se rozvedli ze zcela obvyklých důvodů, a když se Gerti podařilo ze státu vylákat obě děti na konferenci v Polsku a potom se s nimi přes Dánsko dostala do Anglie, nezbylo Rudimu než se přihlásit na nejbližší příští konferenci a zůstat na Západě také, aby děti neztratil. Naši však s oběma ztratili spojení, a tak jsem žil celá léta v přesvědčení, že se spolu rozvedli jen naoko, a pak se v Anglii zase vzali, a moc jsem je za to obdivoval.
Osamělý žalobce
Přestože tomu tak nebylo a měli dost osobních důvodů, proč jeden o druhém nechtít ani slyšet, v průběhu posledních let jsem z rozhovorů s každým zvlášť nabyl dojmu, že jejich pouto bylo mnohem silnější, než si sami chtěli přiznat. Gerti se znala s Rudim ještě z Trnavy, kde oba vyrůstali. Jejich známost začala už za války před Rudiho, vlastně Walterovým nepodařeným útěkem do Budapešti, kdy se sám učil rusky a své čerstvé vědomosti dával za úplatu dál, mimo jiné i jí. Takže tu byl společný původ, společná vlast, společná kultura, společný osud a podobná odvaha, protože i Gerti zázrakem utekla z gestapa a na rozdíl od Rudiho se už nenechala chytit, celá řada zdánlivě velmi pádných důvodů, aby se jeden druhého drželi až do konce života. Jenomže totéž, včetně poválečné opuštěnosti a vášnivé lásky, bylo nesporně i důvodem, proč spolu nemohli žít a vzájemně si neubližovat. Když jsem s někdejším manželem své sestřenice obnovil kontakt z dětství, zarazilo mne totéž, co roku 1963 Alana Bestice, jeho mladistvý vzhled, podtržený uhlově černými vlasy bez stopy šedin, jenomže tentokrát bylo na místě pochybovat o jejich přirozené barvě. Pochopitelně jsem se ho neptal, proč si vlasy barví, a teď bych se o tom také nezmiňoval, kdybych si nemyslel, že znám odpověď. Nebyla to tvář úspěšného muže z šedesátých let, již se snažil zachovat až do svých sedmdesáti a osmdesáti let, ale už ve svých devětatřiceti chtěl zůstat mladíkem, který dokázal přežít a utéct z Osvětimi a vydat o tom svědectví, které se pro lidskou liknavost a sobecké zájmy minulo účelem. Měl totiž dvě výjimečné vlastnosti, z nichž jednu často připomínal. Krédem toho chlapce bylo bojovat a bojoval přese všechny porážky, které utrpěl. Proto měl Rudi plno pádných důvodů, proč toho chlapce obdivovat a myslet a jednat tak, jak by myslel a jednal on.
Druhou vlastností totiž byl, a v tom se Bestic nemýlil, jeho ostrý, chladnokrevný intelekt
. Tento pohled je patrný již z četby vědecky hutné zprávy židovského mladíka a je vskutku obdivuhodnější než jeho odvaha. Tento neúprosný mužný pohled získal při třídění zavazadel a šatů po těch, kdo se v Osvětimi jen zastavili na cestě z vlaku do komína. Pochopil, co by jinak pochopit nemohl, že není svědkem zločinu, páchaného kvůli pochybné ideologii, ale že jsou tu lidé vražděni za účelem krádeže. Rozpoznal v ideologii, v jakékoli ideologii, zástěrku sobectví a hamižnosti. Nejinak se podle něj zachovali sionističtí vůdci v Maďarsku, když jeho úzkostlivě přesnou zprávu o vyčištěných a naolejovaných krematoriích, připravených k přejímce zboží, zamlčeli maďarským Židům. Nepokoje v budapešťském ghettu by zmařily naděje na nacisty slibované vydání rodin prominentů do Švýcarska - a tak se Eichmannovy vlaky mohly rozjet i z Budapešti. Ale ani po válce o tom nikdo nechtěl slyšet! Mezi židovskými historiky šoa, ať už byli poplatní komunistické nebo sionistické ideologii, byl a zůstal Rudolf Vrba osamělým žalobcem, jehož svědectví bylo v detailech i jako celek zameteno pod koberec. On je však neomlouval, zůstal věrný svému poznání, že při potlačování nepřijatelných pravd plní stranické úkoly s podobnou zištností jako jejich předchůdci. Nikdo ho totiž nedokázal přesvědčit o opaku, nedokázal zvrátit logiku černovlasého chlapce, třídícího zavazadla po těch, kdo dorazili na místo zvláštního zacházení. S takovým člověkem po boku se jen těžko dá žít někomu, kdo tuší, proč si jednou bude barvit vlasy - jestli si je totiž vůbec barvil.
Tisk
