V polovině dubna proběhl v Praze mezinárodní festival dokumentárního filmu Jeden svět - One World
. Tuto dnes největší světovou přehlídku dokumentů na téma dodržování lidských práv pořádá Nadace Člověk v tísni při ČT a přispělo na ni mj. i Židovské muzeum v Praze a Židovská obec v Praze. Vedle několika filmů věnujícím se židovské či izraelské problematice jsme měli jedinečnou příležitost zhlédnout retrospektivu filmů Clauda Lanzmanna, světoznámého tvůrce dokumentárního snímku Šoa.
Lanzmann
Claude Lanzmann se narodil 27. 11. 1925 v Paříži. Pocházel ze židovské rodiny, ale jemi u jeho příbuzným se podařilo vyhnout deportacím do koncentračního tábora. Narodil jsem se dost dlouho před válkou
, říká v jednom interview. Nebyl jsem deportovaný, ale žil jsem mezi antisemity. Ve strachu a v hanbě. V občanském průkazu jsem měl napsáno Žid červenými písmeny. Nesnesl jsem to. Pořídil jsem si falešné dokumenty. Můj otec se oženil s křesťankou, aby ochránil moji sestru. Ze stejných důvodů ji nechal pokřtít. Byla to skvělá dívka, velmi inteligentní, citlivá a krásná. V šestatřiceti letech spáchala sebevraždu, protože se s tím nevyrovnala (...) Považuji ji za přímou oběť války. (...) Být Židem a cítit se svobodně - to je vymoženost. Proto je pro mě nesmírně důležitá existence Státu Izrael. To, že mají Židé domov, změnilo jejich postavení ve světě a také postoj světa k nim.
Lanzmann se zúčastnil odboje, po válce studoval literaturu a filosofii, spolupracoval s Jeanem-Paulem Sartrem a Simone de Beauvoir. Svou filmovou kariéru začal v roce 1973 snímkem na židovské téma Proč Izrael? (1973, Francie) a problematika židovské existence zůstala výlučným námětem jeho tvorby. Proč Izrael? je tříhodinovým průhledem do situace tehdejšího Izraele či lépe řečeno: do stavu myslí tehdejších Izraelců. Již v tomto filmu nalézáme prvky charakteristické pro Lanzmannův styl. Autor je vždy ve filmu osobně přítomen (hlasem nebo i fyzickou přítomností na plátně) a jednání aktérů před kamerou ovlivňuje svými otázkami a svou osobností. Jeho filmy jsou neobvykle dlouhé, a tak kladou na diváka až fyzické nároky. Lanzmann nikdy nepoužívá archivní materiály a vesměs se soustřeďuje na tváře hovořících, které bývají doplňovány záběry krajin a prostředí, jež se nějak váží k výpovědi. Jeho základním tvůrčím přínosem je styl, způsob kladení otázek, jejichž ambicí je vytvoření pocitu spoluprožitku s vypovídajícím: autor se ptá mnohdy na věcné detaily, které zprvu nemají žádný dramatický potenciál, ale záhy ho získávají.
Příjezd do Sobiboru
Šoa
Lanzmann se proslavil devětapůlhodinovým filmem Šoa (1985, Francie), který byl u nás veřejně promítán v roce 1991 a posléze uveden Českou televizí. Záznam dialogů a titulků filmu autor vydal knižně a vyšel i u nás: nejprve v samizdatové podobě a pak pod názvem Zpráva o velikém neštěstí roku 1991. V předmluvě ke knižnímu vydání napsala tehdy Simone de Beauvoir: Tento film má v sobě cosi magického a magii nelze vysvětlovat. Po válce jsme četli množství výpovědí o ghettech a vyhlazovacích táborech; byli jsme otřeseni. Když však sledujeme mimořádný film Clauda Lanzmanna, uvědomujeme se, že jsme nic nevěděli...
Další Lanzmannův film Cahal (1994, Francie), má být jakousi antitezí Šoa. Pětihodinový snímek se zaobírá izraelskou armádou z mnoha hledisek (pro Lanzmanna příznačně tu zcela schází jeden důležitý prvek - přítomnost žen v této armádě) a rozhodně není vhodnou podívanou pro zarytého pacifistu. Armáda tu prostupuje celou společností. I když se divák uvědomuje odůvodněnost a nutnost této situace, z projekce může odcházet s pocitem smutku. Neboť i tato militarizace deformuje společnost. Lanzmann tyto temné stránky nezastírá, ale příliš je neakcentuje - zaujímá hledisko poněkud politicky korektní
. Některé dokumenty izraelské provenience jsou nesrovnatelně kritičtější, ale i objevnější.
Na Šoa navazují dva kratší filmy. Návštěvník z říše mrtvých (1997, Francie) je výpovědí Maurice Rossela, představitele Mezinárodního červeného kříže, který navštívil terezínské ghetto a vcelku snadno přistoupil na zinscenovanou hru na vzorné městečko. Posléze sepsal zprávu, která byla k nacistům víc než vstřícná. Svůj omyl, ignorantství či míru pokrytectví se do dnešních dnů neuvědomuje.
Sobibor, 14. října 1943 v 16 hodin (2001, Francie), který byl na festivalu promítnut v české premiéře, je naopak záznamem výpovědi Jehudy Lernera, účastníka vzpoury ve vyhlazovacím táboru Sobibor (o filmu viz Rch 01/2002 - viz zde). Po projekci přišel na pódium samotný tvůrce, aby odpovídal na některé otázky. Nezapřel při tom pověst kontroverzní osobnosti...
Ti druzí
Na festivalu bylo možné vidět i jiné filmy týkající se židovské problematiky. Slavný dokument Alaina Renaise Noc a mlha (1995, Francie) o koncentračních táborech a např. izraelský dokument Cesta dovnitř (2002) o traumatických vzpomínkách skupiny Palestinců cestujících autobusem po Izraeli. Nesporně zajímavé a v Izraeli asi i nepopulární téma však trpělo nevyvážeností, ale i jistou banalitou mnohých výpovědí Palestinců. Polský film Pamatuji si (2001) je příspěvkem do známého dokumentačního projektu Survivors of the Soa (spoluzakladatelem je americký režisér Spielberg).
Slavný režisér Andrzej Wajda a Marcel Lozińsky vytvořili na podkladě záznamů výpovědí přeživších, které archivuje zmíněná nadace, hodinový dokument o šoa na polském území. Jako obrazový leitmotiv pak využili záběrů z akce March of the Living
, kdy židovská mládež z celého světa navštěvuje místa, kde byly za 2. sv. války koncentrační tábory. Vznikl tak podstatně působivější dokument, než je příspěvek český, jehož autorem je Vojtěch Jasný (Peklo na zemi) a který jsme nedávno mohli vidět v televizi.(Viz recenze na holocaust.cz)
Tisk
