Protektorátní vláda a Židé

O jednom dluhu české historiografie

V poslední době přední čeští historikové vydali několik významných děl, zabývajících se historií protektorátu, českou protektorátní reprezentací, jejími protagonisty, ale také různými stránkami protektorátního dění. Myslím, že si tato díla zaslouží zamyšlení nad tím, nakolik a jakým způsobem reflektují to, co se odehrávalo na českém území pod cynickým názvem konečné řešení židovské otázky. Tento program vyhlazení více než 11 milionů evropského židovského obyvatelstva se zrodil ve státním a politickém vedení hitlerovského Německa a jeho realizace byla vnesena na půdu Čech a Moravy německou okupační mocí.

Dnes už drama genocidy spáchané na českých Židech bylo specializovaným výzkumem popsáno a dokumentováno: víme, jak se vyhlazovací proces uskutečňoval, jak byla definována postižená a k vyhlazení určená skupina obyvatelstva, jak byla postupně izolována od ostatní společnosti v jakémsi ghettu beze zdí, jak docházelo k její postupné expropriaci, internaci a deportaci do vyhlazovacích center. Z obyvatel Čech a Moravy bylo takto vyhlazeno 80 000 židovských obětí, z nichž převážná většina byli příslušníky českého, v menší míře židovského a německého národa.

Židovská genocida nebyla izolovaným děním, neodehrávala se mimo rámec protektorátní společnosti, hluboce ovlivnila české dějiny v protektorátním období a vyžaduje si, aby do nich byla integrována v celé své složitosti. Zatím tomuto požadavku česká historiografie mnoho dluží.

Samozřejmě nejde o to, kolik místa je této genocidě věnováno v dílech o protektorátní historii. Přesto se nelze nepozastavit nad tím, že např. v poměrně rozměrné knize Jana Gebharta a Jana Kuklíka o dramatických i všedních dnech protektorátu se našly pouhé necelé tři stránky věnované osudu 120 000 českých Židů, navíc s řadou zcela nesprávných údajů. Jestliže si Robert Kvaček a Dušan Tomášek vzali za úkol předložit čtenářům Causu Emila Háchy a nakreslit lidský a politický portrét protektorátního prezidenta, neměli se vyhnout analýze Háchova vztahu ke genocidě židovských příslušníků protektorátu. Totéž analogicky platí o knize týchž autorů věnované osobnosti generála Eliáše.

Nepochybně patří Alois Eliáš k hrdinům našeho odboje. Za účast v něm zaplatil životem. Byl však současně nejprve členem Beranovy protektorátní vlády a od konce dubna 1939 i jejím předsedou až do svého zatčení v den příchodu Heydricha na Pražský hrad. Ve své, bohužel až po smrti autora vydané biografii Emila Háchy, označuje Tomáš Pasák politiku Eliášovy protektorátní vlády jako retardační, pod tlakem okupační moci sice ustupující, ale houževnatě bránící české pozice. Bohužel však ani tento autor se nevyrovnal s protižidovskými aktivitami této vlády, Eliášovým a Háchovým osobním podílem na nich. Interpretace židovské politiky protektorátní vlády, její motivace a cíle, samozřejmě odlišné od cílů nacistického okupačního režimu, peripetie jejího vývoje, konkrétních tlaků, jimž byla vystavena ze strany okupačních úřadů, místního německého obyvatelstva i fašistických, vlajkařských a jiných podobných elementů z české politické periferie, měly by být tématem právě pro životopisce jejích protagonistů. Drama posledních let Eliášova života promluví pak ještě dramatičtěji a hlavně pravdivěji, budou-li ovšem respektována historická fakta.

Snad nejnázorněji současný ostych zabývat se nepohodlnými skutečnostmi, resp. obcházet je legendami, lze charakterizovat na interpretaci historie Neurathova nařízení o židovském majetku z 21. června 1939, kterým byly v protektorátu všeobecně zavedeny norimberské zákony. Říšský protektor je musel údajně vydat, protože protektorátní vláda je odmítla akceptovat, dokonce byla odhodlána raději odstoupit, než aby se v této věci podrobila.

Jaká byla skutečnost? Uvedu jen základní fakta, která jsou doložena v mé knize Konečné řešení a podrobně také ve studiích publikovaných v časopise Judaica Bohemiae 1993 a 1996. Protektorátní vláda ve své protižidovské legislativě nejprve skutečně vycházela z jiné definice těch osob, které mělo postihovat protižidovské zákonodárství. Podle odhadu Himmlerova sicherheitsdienstu lišil se okruh postižených osob podle norimberské a podle vládními experty navržené definice nejvýše o 100 osob. Podle našich dosud neukončených analýz byl rozdíl větší, šlo však o méně než jedno procento osob, které po zavedení norimberské nomenklatury byly zahrnuty do konečného řešení.

Je také pravda, že protektorátní vláda proti Neurathovu nařízení o židovském majetku protestovala, ale ze zcela jiných důvodů než pro norimberskou definici židovství. Ostatně ji sama dva týdny poté - 4. července 1939 - přijala do svého vlastního nařízení o právním postavení Židů ve veřejném životě a uplatňovala ji ve veškeré své další protižidovské legislativě.

Protektorátní vláda protestovala proti tomu, že jí Úřadem říšského protektora nebylo dovoleno vydat vlastní nařízení, které by rozhodování o arizačním procesu vložilo do rukou českých úřadů, zatímco Neurathovo nařízení o židovském majetku jednoznačně přeneslo dispozici s židovským majetkem, arizaci a totální vyvlastnění všeho židovského majetku výlučně do kompetence německých okupačních úřadů.

Navíc pak Neurathovo červnové nařízení o židovském majetku bylo koncipováno tak, aby arizací mohl být dalekosáhle postihnut také český, nežidovský majetek. Arizace se stala nástrojem germanizace. Aby toho okupační úřady mohly dosáhnout, musel říšský protektor nedovolit protektorátní vládě, aby vydala své vlastní nařízení z 27. března 1939, na jehož základě tehdy celý aparát Národního souručenství vyhledával arizovatelné židovské podniky a české arizátory. Proto musel Neurath nepřipustit další připravovaná vládní nařízení o vyřazení Židů z hospodářského života a vydat nařízení vlastní.

Protektorátní vláda odhadovala židovský majetek v protektorátu na 16 miliard korun, avšak pouze vykázaný židovský, resp. další, v souvislosti s protižidovskými opatřeními okupačními úřady arizovaný majetek překročil hodnotu vyšší než 20 miliard korun.

Hitlerovy směrnice pro židovskou politiku v protektorátu, jak byly tlumočeny na poradě státních sekretářů příslušných říšských ministerstev 25. srpna 1939, zdůrazňovaly, že říše nemá žádný zájem na rasové péči k ochraně českého národa. Zásadně mělo být zatím přenecháno protektorátní vládě, zda a jaká opatření v tomto směru přijme. Židé však měli být vyřazeni z veřejného života, aby negativně neovlivňovali vztah protektorátu k říši, což měla zabezpečit protektorátní vláda. Jak již uvedeno, vláda takové nařízení skutečně 4. července 1939 přijala poté, když akceptovala různé připomínky Úřadu říšského protektora, které se však netýkaly okruhu zaměstnání, které byly vládním nařízením židovským osobám zakázány. Přesto trvalo devět měsíců a tři týdny než nařízení mohlo být zveřejněno. Příčinou byl nesouhlas říšského ministerstva vnitra, které namítalo, že příliš rychlé vyřazování Židů z hospodářství protektorátu by se mohlo nepříznivě projevit na všeobecném hospodářském vývoji protektorátu, a doporučovalo postupovat po etapách a zatím omezit okruh diskriminačních opatření. Neurath však trval na svém, neboť opuštění linie jednou vůči protektorátní vládě nastoupené označil už z politických důvodů za nepřípustné. Teprve v lednu 1940 říšské ministerstvo vnitra ustoupilo a vládní nařízení bylo 24. dubna uveřejněno. Podstatná část jeho ustanovení však už byla mezitím realizována anebo se už začala realizovat.

V polemice s říšským ministerstvem vnitra o tomto vládním nařízení přestalo pro Neuratha platit Hitlerovo zatím. Zdůraznil v dopise ministrovi Frickovi, že se nyní musí klást důraz na to, aby se protektorátní vláda co nejdříve pustila do rasového zpracování židovského problému.

Protektorátní vláda pak skutečně 24. října 1940 schválila osnovu vládního nařízení, které mělo plnit funkci ochrany české krve. Nařízení zakazovalo sňatky mezi Židy a protektorátními příslušníky, kteří nebyli Židy nebo míšenci prvního stupně. Zakazovala - analogicky jako norimberský zákon na ochranu německé cti a krve - také mimomanželský poměr mezi nimi, a to vše pod trestem vězení od jednoho do patnácti let. Říšské ministerstvo vnitra sice nemělo proti textu tohoto vládního nařízení námitky, ale považovalo termín jeho vydání za nevhodný vzhledem k připravovaným legislativním aktům v říšském rámci. Opět se souhlas k vydání i tohoto vládního protahoval, opět jej protektorátní vláda urgovala u říšského protektora. Poslední urgence předsedy vlády Eliáše je datována 3. dubna 1941 a adresována K. H. Frankovi. Ve svém dopise se odvolával na posluhující protektorátní tisk a jeho kritiku, že židovská otázka v protektorátu v jistých směrech ještě nebyla řešena. Dopis zůstal bez odpovědi. Teprve po nástupu Heydricha do Prahy mohlo být toto vládní nařízení na ochranu české krve publikováno. Vpád norimberských zákonů do Čech a Moravy byl tak dokonán. Stalo se tak 7. března 1942, už po lednové konferenci ve Wannsee a poté, co se Heydrichem tam přednesený program konečného řešení židovské otázky v evropském měřítku realizoval také v protektorátu. V té době bylo už více než 18 000 českých Židů z Prahy, Brna a Terezína deportováno k vyhlazení na Východ. A další desetitisíce je následovaly.

V tomto článku jsem se pokusil - pokud jeho rozsah dovolil - odpovědět na otázku, jak to bylo s protektorátní vládou a norimberskými zákony. Snad jsem tím podnítil i širší diskusi o jednom aktuálním problému české historiografie.