Jsem narozena na klinice v Praze-Bubenči, 16. 8. 1926. Moje matka byla rozená Irena M. a pocházela z Brna. Můj otec měl obchod s textilem. Z obce odešel z nějakých finančních důvodů, což prý můj dědeček, Moriz M., v Brně udělal také. Ten se z toho tak rozčílil, že ho ranila mrtvice. Jinak jsme byli kulturně velmi židovsky zaměřeni a přátelé byli převážně Židé. Pokud si pamatuji, s oslavami svátků se v naší rodině moc nedělalo, ale posílali mě na náboženství na Prahu 1. Chodila jsem cvičit do Makabi, byla jsem také v Techelet Lavan. Moje maminka byla poprvé vdaná v Brně za nějakého pana Bachnera, byl její velká láska a když se rozvedli, myslím, že můj dědeček, zařídil, aby se maminka poznala s mým tatínkem. Jejich manželství nikdy nebylo moc dobré, snad alespoň ze začátku ano, ale později vím, že měli hodně konfliktů.
Doma se mluvilo hlavně německy. Chodila jsem do německých, francouzských a českých tříd. Když mi bylo devět, rodiče se rozvedli a my jsme se s maminkou přestěhovaly zpátky do Brna. Tam jsem chodila do českého gymnázia. Ale ve 13 letech, to už bylo za Hitlera, mě maminka poslala do anglického penzionátu v Praze. Učila jsem se šít, snad proto, abych něco uměla, kdybych jela do Izraele. Zapsala mě ke kvakerům, u nichž jsem se musela učit náboženství, protože jinak nechtěli nikoho vzít. Měla jsem moc ráda sport, tanec a také jazyky, maminka mi umožnila, že jsem se tomu všemu mohla věnovat.
V 1939 roce, když jsem byla v Praze v penzionátu, se moje maminka znovu vdala. Její manžel se jmenoval Felix, byl to inženýr architekt, který byl velmi vzdělaný a kultivovaný a moje matka, myslím, s ním byla nejšťastnější. Také mně věnoval hodně času a laskavosti.
V roce 1941 k nám jednoho dne přišla jedna z dívek, které pracovaly pro maminku, a stala se arizátorkou v obchodě. Ten rok mě maminka dala do jiného penzionátu, také v Brně, který vedla paní Wolfensteinová. Později šla také do Terezína a zemřela na tyfus. Bylo nás tam několik dívek. Paní Wolfensteinová měla dceru Helgu, která byla spolužačka Franty Meiera v židovském gymnáziu. Franta byl moje první velká láska a měl na mě velký vliv na celý život. S ním jsem mohla sdílet všechny své pocity, byli jsme si velmi blízcí. Díky tomu, že byl starší (mně bylo 15 a jemu 19), byl také víc vzdělaný a hodně jsem se od něj naučila. Byl velmi židovsky orientovaný, takže jsme byli spolu v různých organizacích.
V té době už Němci zabírali všechny byty a my jsme se museli nastěhovat všichni do jednoho pokoje, Felix, maminka a já do domu v Dlouhé třídě. Franta si najal pokoj nedaleko. A protože se už v té době nosila hvězda a v 8 nebo 9 hodin se muselo být doma, tak jsme se mohli vidět co nejvíce. Zajímavé je, že se také zachránil. Byl v L 417, byl jeden z vedoucích z Terezína, šel do Osvětimi. Ještě dnes jsme v určitém kontaktu.
Bydleli jsme v tom jednom pokoji, ale přesto jsme vedli velmi kultivovaný život. Felix hrál na piano, dělali jsme večírky s komorní hudbou. Bylo to pro mě velmi důležité. S maminkou jsme snad poprvé pracovaly dohromady, pletly jsme nějaké rukavice. V dubnu 1942 přišel čas transportu. František už odjel dříve.
Terezín
Franta odjel do Terezína mnohem dříve. My v dubnu 1942. Byla jsem strašně šťastná, že jedeme do Terezína, protože tam byl František. Dali nás do kasáren, nevím už do kterých. Mám pocit, že jsme dokonce byli spolu s Felixem a maminkou, ale nejsem si tím úplně jistá. S Frantou to bylo velmi šťastné setkání. Vytvořil si v Terezíně pevnou pozici a chtěl si mě vzít. Tím bych byla alespoň na čas zachráněna před transporty. Moje maminka řekla: Ano, když chceš
, ale jeho maminka nechtěla. Takže jsme se nakonec nevzali. Franta z toho byl nemocný, měl tuberkulózu.
Potom jsme z Terezína odjeli, maminka, Felix a já. Jeli jsme směrem na východ, nikdo nevěděl kam a co bude. Ale jeli jsme v normálním vlaku, nevím jak dlouho, den, dva, tři, těžko říct. Když jsme pak byli někde kolem Lublinu, zabavili nám všechny naše kufry, odpojili celý vlak. Vím, že část toho transportu byli nemocní lidé a blázni. Moc si z té cesty nepamatuji. Mám dojem, že celkem nebyla nepříjemná, nebylo tam žádné drama. Zapomněla jsem říct, že transport, s kterým jsme jeli z Brna do Terezína byl AF a z Terezína do Polska AP (podle Terezínské pamětní knihy z Brna do Terezína transport Af, 31. 3. 1942, z Terezína do Rejowiec, Ap 18. 4. 1942, A.L.) . Najednou vlak zastavil, bylo hodně křiku, SS, psi a raus, raus, raus! Já jsem nevěděla, kde jsme, teprve později jsem pochopila, že to byl Sobibor.
Sawin
Vylezli jsme z vlaku a prošli selekcí. Esesáci s puškami a se psy posílali doleva a doprava. My jsme šli doprava, celá velká skupina šla doleva a později jsme se dozvěděli, že všichni byli zastřeleni. Šli jsme pak snad 12 hodin. Ke konci dne jsme se dostali do vesnice Sawin. Tábor, kam jsme přišli, vypadal úplně nově, dřevěné baráky, v nich byly dvoupatrové palandy a slamníky. Prostě normální pracovní tábor. Rozdělili nás, muže a ženy zvlášť. Kolem byl ostnatý drát. Jídla bylo minimálně. Ráno byla nějaká káva a malinký kousek chleba, jako kousek dortu, nějaká polívka z mrtvého koně nebo z kapusty.
Byli jsme rozděleni na skupiny po padesáti, samí čeští Židé. Pracovali jsme na melioraci. Měli jsme z bažin, které se rozkládaly kolem celé vesnice, udělat normální pole. Hned příští den jsme začali, měli jsme kolečka a vozili jsme půdu, až bylo všechno urovnané. Vyměřily se kanály, které jsme museli začít kopat a pak zpevňovat, zaráželi jsme do nich kůly.
Tuto práci jsme vykonávali po celou dobu, co jsme tam byli, v zimě, v létě. Někteří z nás měli gumové boty, někteří ne. Bylo to šíleně namáhavé. Zůstali jsme v Sawinu asi rok a do roka tam opravdu bylo pole s obilím. Ale během toho roku, tím, že jsme dostávali tak strašně málo jídla, nás bylo míň a míň. Asi za 6 měsíců přijel německý transport a později polští Židé. Tábor se pro ně rozšířil a oni žili v domcích kolem tábora. To bylo vlastně poprvé v životě, kdy jsem viděla ortodoxního Žida a slyšela jidiš, kdy jsem vůbec poznala jiný způsob židovského života.
Důležitou figurou byl německý komandant, jméno si nepamatuji. Bylo mu asi 50 let, takový robustní pán, ne moc velký, ne moc malý, šíleně sprostý. Vždycky chodil s puškou přes rameno a řval skoro celou dobu, řval neustále věci jako: Ich schiess euch in den bauch herein
[Střelím vás do břicha
]. Ale na druhou stranu proto, že jsme byli jenom pracovní tábor a nebylo kam utíkat, jsme tam vlastně vůbec neměli SS. Trochu nás hlídali polští židovští policisté, ale ne moc. Cestou do práce a z práce se někteří občas vyplížili a vyměnili si se sedláky nějaké jídlo. Nebyl to život jako v jiných koncentračních táborech, přesto byli lidé den ze dne slabší. Podobných táborů kolem Treblinky a Sobiboru bylo hodně a asi tam dělali stejné práce - jak byli lidé den ze dne slabší. Měli jsme každý den apel komandant řekl: Ty, ty, a ty půjdeš pryč,
a už jsme je nikdy neviděli. Němci byli rafinovaní, nevěděli jsme kam jdou a co ty lidi čeká. Až mnohem později jsme se to dozvěděli.
Němci si dost brzy vymysleli, začali s tím už v Terezíně, že bychom měli pořádat koncerty. Já jsem na nich tancovala stepdancing. Byli s námi v táboře polští technici, kteří tam vyměřovali kanály. Jeden z nich se jmenoval Janek - Jan Henczel, mě tam viděl tancovat. Začali jsme se přátelit a za nějakou dobu jsme se zamilovali. On byl pro mě strašně důležitý, byl to tam můj život. Pomáhal mi, kde mohl. Především mi skoro každý den nosil jídlo. Dost často mě bral k sedlákům, u nichž jsme obědvali, jedli jsme všelijaké polské placky a jiné jídlo. Práci jsem musela dělat jako každý jiný, v tom nemohl nijak zasahovat. Ale mohli jsme se dost často vidět večer nebo i v noci, protože tam hlídali jenom ti polští Židé. Ostnatý drát nebyl elektrický a mohlo se za latrínou prolézt otvorem. Janek tam měl malou chaloupku a tam jsem s ním mohla být někdy i hodiny. Měli jsme vlastně skoro milenecký život, ale musím zdůraznit, že bylo velmi důležité, abych nebyla těhotná. To jsme věděli, tak ačkoliv jsme byli velmi intimní, zůstala jsem pannou. Jakmile byl někdo těhotný, tak to byl konec. Měli jsme tak takový hrozný případ. Jedna žena otěhotněla a oni na to nějak přišli. Dítě se narodilo a komandant ho utopil.
S Janečkem jsme také plánovali budoucnost, proto mě učil polsky a za nějakou dobu jsem mluvila polsky dost dobře. Mluvili jsme o tom, že v budoucnosti - nevěděli jsme, jak dlouho tam tábor bude - mi pomůže utéct.
Jeden incident byl velmi dramatický. Pracovali jsme tehdy ve vesnici, dělali jsme něco s domy a Janeček tam přišel za mnou a já jsem zmizela do jeho domu. Najednou jsme slyšeli, že je tam komandant. Bouchal, řval, nakonec jsme museli otevřít, namířil na mě pušku: Raus, raus!
. Musela jsem jít přes celou vesnici a on držel tu pušku celou dobu za mými zády a křičel, že mě zastřelí. Janeček šel vedle mě. Komandant mě přivedl do tábora, tam jsem musela stát strašně dlouho. Přišla maminka i s Felixem, dlouho se nevědělo, co bude. Pak konečně přišel komandant a řekl: Wenn ich euch noch einmal zussamen finde, dann schiess ich euch beide.
[Jestli vás ještě jednou najdu spolu, zastřelím vás oba.
] Od té doby jsme museli dávat veliký pozor a nesměli jsme se ukazovat.
Za nějakou dobu poslali pár mladších lidí do kasáren do Chelmu, které bylo nedaleko. Měli jsme za úkol třídit brambory. Bylo to tam docela slušné. Janeček tam byl také. Je zajímavé, že jsme mohli odtamtud ven. V Sawinu nebylo nic, ale tohle bylo městečko. Janeček mi ukázal okolí Chelmu, kde bydleli jeho rodiče i sestry a plánovali jsme, že tam budu později schovaná. Za nějakou dobu akce skončila a vrátili nás zpět.
Spřátelila jsem se s jednou polskou židovskou dívkou. Byla velice krásná, oduševnělá, měla světlé vlasy, vysoká.. Jednoho dne posílali polské Židy pryč z tábora. Ona se snažila dostat naší skupině a a předstírala, jako by byla jedna z nás. Komandant chodil vždycky kolem jako nějaký páv, uviděl ji tam a začal na ni řvát: Was machst du da, wieso bist du hir!
[Co tu děláš? Jak to, že jsi tady!
] Ona řekla, že má periodu. On na ni zařval: Das sollst du niemals wieder machen!
[To už nikdy nedělej!
] a tak dále, mluvil s ní normálně, jako že vše OK. Když se obrátila, vzal pušku a zastřelil ji. Před námi. To na nás mělo šílený účinek. Hlavně na mě. Nikdy jsem na to nezapomněla. Taková krásná, mladá dívka. Bylo to pro mě strašné. Já vím, že v jiných táborech byly šílenější věci, ale to na mě hluboce zapůsobilo. Jsem si jista, že to udělal proto, aby nás zastrašil, abychom se nepokoušeli odejít z tábora.
Lidé měli strašný hlad. Já jsem byla privilegovaná, protože Janeček a také Felix mi nosili jídlo. Měli jsme nějaké punčochy, které jsme vyměňovali, a dokonce i nějaké dolary, takže bylo jídlo. Ale lidi tam měli strašný hlad.
Přišla doba, kdy jsme se z Chelmu museli vrátit zpátky do tábora. Odvezli nás nákladními auty do Sawina. Když jsem přijela, dověděla jsem se, že Felix zemřel na skvrnitý tyfus. Pro maminku i pro mě to bylo strašné. Byla také doba, kdy maminka měla strašnou dizenterii, ale přežila to. Já jsem tam neměla žádné strašné nemoci, jenom jsem měla velmi těžké periody a bolesti.
Bylo tam čím dál méně lidí, a jednoho krásného dne všichni lidé, kteří tam byli, najednou utekli do pole. Myslím, že už tam bylo jenom asi 30 lidí a mezi nimi moje maminka a já. Vlastně nebylo kam jít. Za nějakou dobu nás našli a zahnali nás zpátky do tábora. Jeden z Němců, asi šéf, bylo mu 45-50 let, si mě oblíbil. Říkal, že mu mám říkat onkel
, a že mi chce nějak pomoci. Janeček pro mě ještě neměl falešné papíry, tak jsme se stále učili polsky, a když přišla ta kritická doba, tak ještě stále neměl falešné papíry a já jsem mu musela vysvětlit, že mám možnost utéct z tábora, že ten Němec chce něco dělat. Janeček samozřejmě plakal a byl nešťastný, ale nejdůležitější bylo, abych se zachránila A tak nejenom že řekl, že to s tím Němcem uděláme, ale také mi pomohl.
Tehdy už tam byl ukrajinský sonderdienst. To bylo poprvé, co jsme je tam měli těžkou ostrahu. Byli to hnusní lidé, strašně vulgární, opilí, hlasití, takoví, že z nich musel mít člověk opravdu strach. Byli divocí k zbláznění. Na apelu bylo velice málo lidí a ten komandant řekl mamince :Du Gehst
, to znamenalo, že půjde pryč. A mě řekl :Und du Luci, Gehst mit deiner Mutter.
[A ty Lucko, jdi se svou matkou.
] A já jsem řekla: Nein, nein, nein ich nicht.
[Ne, ne, já ne.
] Bylo to pro mě hrozné, po léta jsem si strašně vyčítala, že já jsem zvolila život, což bylo asi správné, ale přesto jsem si to dlouho vyčítala. Maminka nevěděla, co plánuji. Doufám, že to trochu tušila. Ale já jsem si ani jí netroufala o tom říct. Šla jsem s maminkou před celý tábor k bráně, ona se na mě podívala a řekla: Das ist der Schwerste weg meines Lebens.
. [To je nejtěžší cesta v mém životě.
] Felix byl pryč a ona šla sama a já jsem ji už nikdy neviděla.
Tu noc, kdy jsme se rozhodli, že mám utéci, chodili Ukrajinci do ubikací a svítili nám do postelí, to už bylo mnohem drastičtější než kdy jindy. Zůstala jsem oblečena, přikrytá dekou, posvítil si na mě a jakmile odešel, vyskočila jsem oknem, nebylo to vysoko. Musela jsem se plížit pod oknem SD, kteří byli opilí. Kdyby mě byli náhodou objevili, tak to byl okamžitý konec. Janeček otevřel okno v jedné z chaloupek, ve kterých žili polští Židé a já jsem vlezla dovnitř. Ten Němec, onkel
, měl pokoj přesně naproti táboru, v domě, kde byla v Sawině pekárna. Já jsem prošla domkem a šla přes silnici, už jsem věděla, kde ten pokoj je a on mě tam schoval. Příští den jsem slyšela toho komandanta, jak venku řve: Luci
a vyvádí. Onkel
mě tam schovával asi dva, tři dny. Chci zdůraznit, že to byl morální Němec, protože si se mnou mohl dělat (ale nedělal), co chtěl. Trošku to zkoušel, byla jsem s ním vlastně v posteli, já byla na druhé straně postele. Cítila jsem, že má erekci, ale dělala jsem, že spím a on se mě nedotkl.
Tak to bylo asi dva tři dny. Když viděl, že se mnou nikam nedostane, musela sem mu o Janečkovi říct. Bylo to šílená situace, jako z románu. Ten Němec Janečka zavolal do pokoje a tam jsme se domluvili, co bude další akce. Rozhodli jsme se, že ve stejném domě, v pekárně, je malý sklep, jenom taková díra v zemi, a že tam se budu schovávat, protože Janeček ty papíry stále ještě neměl. Když jsem přišla do sklepa, tak už tam byl schovaný jeden pár, Erna, nevím její druhé jméno a její manžel. Do Erny byl zamilovaný jeden Polák, ale ten chtěl pomoci jen jí a ne jejímu manželovi. Ona ale nechtěla jít bez muže. Celá léta jsem si myslela, že šla zpátky do tábora. Ale nedávno vyšlo najevo, že šla někam do lesa, tam ji našli a ubili.
Jednoho dne jsme se rozhodli, že odejdu. Brzy ráno jsme otevřeli poklop, byla jsem v šatech jako pro polskou selskou dívku. Musela jsem dávat pozor, protože ty papíry jsem stále ještě neměla. Ale i kdybych je měla, kdyby mě byli zastavili, moje polština....Velmi rychle by přišli na to, kdo jsem. Šla jsem skoro celý den, plížila jsem se lesem, až jsem přišla do Chelmu. Tak jsme byli ujednáni s Janečkem a jeho sestrou Danutou. Čekali na mě na předměstí, ještě tam bylo pole, vlezla jsem do něho a tam za mnou přinesli šaty pro městskou polskou dívku, převlékla jsem se a šla s nimi dolů ulicí. Šli jsme tak, jako bychom se neznali, bylo mezi námi několik metrů. Tak jsme došli do bytu, kde bydlel Janeček se sestrami a rodiči. Maminka o mně věděla, i Danuta, i další sestra, ale jeho tatínek byl mírně nacistický, takže jsem se před ním musela schovávat. Když nebyl doma, mohla jsem být venku, ale když doma byl, schovávala jsem se za komodou nebo tak různě. Jednou, když jsem se zrovna schovávala v posteli pod peřinou a jedna sestra si tam přivedla německého vojáka, skoro si na mě sedli.
Byla jsem u nich pár dní a pak konečně přišly falešné dokumenty, které stále ještě mám. Cestou zpátky jsme zase šli tak, jako bychom se neznali. Najednou jde proti nám inspektor z tábora. Podíval se na mě, odkud mě zná, ale nepoznal mě a šel dál.
Vzpomněla jsem si, že se mluvilo o příběhu z jiného tábora, podobného, jako byl náš. Do jedné velice krásné židovské dívky se zamiloval blond esesák, byli spolu, a protože neviděli žádný způsob, jak se dostat ven, spáchali sebevraždu. Byli úplně nazí, byl to takový protest.
Útěk
Jakmile jsem měla správný polský dokument, mohla jsem jít dál a bylo důležité, abych odešla co nejdříve. Janeček mě vzal k nádraží, tam jsme se rozloučili a v životě už jsem ho neviděla. Odjela jsem vlakem do Lublinu, přihlásila jsem se do jedné školy jako Polka, která jde na práci do Německa. Byla to veliká třída, kde bylo asi 100 polských žen. Tehdy jsem uzavřela jakýsi pakt s Bohem, že když se zachráním, budu se věnovat něčemu v tomto směru. Všechny nás pak naložili do dobytčích vagónů. Jely jsme směrem do Německa. Tam byla situace kritická. Ačkoliv moje polština nebyla zlá, Polák by brzy přišel na to, že nejsem Polka. Jsou okamžiky, kdy duch nebo intuice převezme normální myšlení. Vlak zastavil, odpočívaly jsme, seděla jsem ve vlaku a měla jsem vystrčené nohy. Přišel tam mladý voják a jedna Polka ukázala na mě a řekla: Jude
. Já jsem se jenom zasmála a dělala jsem, že je to dobrý vtip. On se také zasmál a šel dál. Někdy v takových situacích něco reaguje mimo nás.
Jely jsme dál, až jsme se dostaly do Vestfálska, do Soestu. Byl tam tábor, kde se koncentrovali lidé z Polska. Přišly tam německé ženy z různých statků a vybíraly si nás jako krávy. Jedna z nich si mě vybrala na jejich farmu. Já jsem v životě na farmě nebyla, také jsem musela předstírat, že nemluvím německy, že jsem primitivní. Na farmě jsem dělala různé práce. Kydala jsem hnůj, podestýlala a dojila krávy, neuměla jsem to, kráva mi vždycky dala facku ocasem. Já jsem si tam říkala, že jednou vrátím Němcům všechny ty facky, které mi ta kráva dala. Naštěstí jsem onemocněla, otekla jsem, utvořil se hnis a dostala jsem flegmónu. Němka začala mít strach a poslala mě do nemocnice a to bylo štěstí, protože v nemocnici byly jeptišky. Nejdříve jsem měla strach, že pod anestézií jim budu něco povídat, ale dopadlo to dobře. Když jsem se uzdravovala, zeptala jsem se jich, jestli by mě tam nenechaly, že mi nevadí žádná práce, ale nechci jít zpět na farmu. Směla jsem zůstat.
Bylo to malé městečko, jmenovalo se Welwa. Samozřejmě, že si myslely, že jsem Polka, katolička, takže jsem chodila každý den na mši. Díky tomu, že jsem kdysi chodila na hodiny ke kvakerům, jsem přesně věděla, co mám dělat. Nežila jsem špatně, a měla jsem malinký pokojíček nahoře u půdy. Pracovala jsem těžce, prala jsem prádlo, drhla podlahy, loupala brambory, ale nevadilo mi to. V nemocnici jsem žila asi dva roky, zažila jsem tam nálety, kdy jsme stěhovaly pacienty do sklepa a zase na pokoje. Nikdy se nic nestalo, ale všude kolem - Hagen, Dortmund - byly zásahy. Vždycky jsem si přála, aby pro mě přijel nějaký americký nebo anglický aeroplán a vzal mě zpět. Dožila jsem tam do konce války.
Osvobození
Už několik týdnů před koncem se vědělo, že se něco děje. Slyšely jsme o spojencích, ale já jsem si pod tím nedovedla moc představit. Myslela jsem si, že Američané, Francouzi a Angličané, že jdou spolu, a že bude brzy po Německu. Jednoho krásného dne se tam objevili vojáci a jeptišky daly do oken bílé prapory. I z toho pokoje, kde já jsem byla, vlál bílý prapor, což bylo úžasné.
Byla jsem pak dosti moudrá, že jsem zůstala s jeptiškami pár týdnů, až se vyskytla možnost jít k Polákům do tábora. Cestou jeden Američan nerozuměl Polákům a já jsem se nabídla, že budu tlumočit. V táboře jsem pak pracovala jako tlumočnice. Odehrálo se však několik tragických incidentů. Například ruské rodiny násilně repatriovali do Ruska. Není, myslím, příliš známo, že Britové násilně, s puškami honili ruské lidi do vlaků. Oni nechtěli vůbec jít, ale dopravovali je tam násilně.
Pracovala jsem u UNNRY jako tlumočnice. Byl to UNNRA Team 66 v Soestu, kde se nacházely velké tábory displaced persons [osvobozené osoby bez domova]. Jeden soudce, jmenovalGeorge Blackdonald, mě znal, a požádal mě později, abych tlumočila pro vysoký soud. Zůstala jsem v Německu jako tlumočnice do začátku roku 1948. Byla jsem dvakrát nebo třikrát na návštěvě v Československu. Po válce jsem myslela, že se vůbec nikdo nezachránil a tak jsem se do Československa nevracela a zůstala jsem dále v Německu. Dokonce tam byl jeden transport Čechů ze Soestu, kde jsem pracovala. Dívala jsem se na ten vlak, skoro jsem na něj naskočila, ale v poslední chvíli jsem si to rozmyslela.
Dodatek (r. 1999)
Dnes pracuji v Židovském muzeu. Jednou přišla jedna paní z Polska, která pracuje v rádiu a v televizi. Skamarádila jsem se s ní a za nějaký čas mi řekla, že jede do Polska. Poprosila jsem jí, aby mi našla nějakou informaci o Janu Henczelovi pro knihu, kteoru jsem psala. Měla jsem dojem, že zahynul během povstání. Dohodly jsme se, že bude hledat ve Varšavě v archivu AK, (Armiji krajowej). Našla jeho jméno, kdy se narodil a že už zemřel. Byl plukovníkem polského vojska a žil v Gdaňsku. Našla také jeho adresu. Ihned jsme tam napsaly dopis: Dlouho nepřicházela žádná odpověď.
Můj přítel, se kterým jsem dělala v Sydney kurz o holocaustu, také napsal do Gdaňsku. Přišla však odpověď, že taková ulice neexistuje. Naštěstí měl v Polsku nevlastního bratra, který se dal do pátrání a našel Janovu ženu.
Nakonec přišel dopis od Janovy sestry a od té doby jsme ve velmi těsném korespondenčním spojení. Vydala jsem se do Polska podívat se na místa, kde jsem byla za války. Dojeli jsme do Sobiboru. Je zajímavé, že náš transport tam nebyl vůbec zmíněný. Přijeli jsme tam dřív než Sobibor začal fungovat. Swin je dnes moderní vesnice. Musím říct, že jsem byla velmi zklamaná, že tam není vůbec žádná zmínka o táboře. Jako by tam nikdy nic nebylo. Ani malá cedulka. Žije tam už jediný pamětník, se kterým jsem mluvila. Dům, kde bydlel komandant, už nestojí, ale na stejném místě je jiný dům, který patří nějakému farmáři. Snažila jsem se vybavit si tábor. Procházela jsem se a jediné co jsem našla, byl drát za latrinou. Potkala jsem také člověka, který vozil lidi ze Sawinu do Sobiboru. Moje matka se nevrátila, zahynula pravděpodobně v Sobiboru. Myslím, že jsem jediná, která to přežila.
V Lublinu jsem viděla židovský hřbitov a navštívila jsem také Majdanek. To bylo snad vůbec to nejotřesnější. Všechno tam zůstalo zachováno. Plynové komory, bloky... Stojí tam veliký pomník, který polsky říká: Aby naše tragédie byla vaším varováním.
Protože jsem měla veliké štěstí, že jsem v žádném takovém táboře nebyla, byl tohle pro mě největší šok.
Z Majdanku jsem jela do Gdaňska. Byl to zvláštní pocit stát najednou v domě, ve kterém žil Jan čtyřicet let. Mezi mnou a jeho ženou se vytvořila úžasná atmosféra, cítily jsme se téměř jako sestry.
Jan se narodil ve Varšavě. Jeho maminka byla, stejně jako on, navržena na titul Spravedlivý mezi národy, protože ona udělala to rozhodnutí a ohrozila svou rodinu. Dozvěděla jsem se, že tatínek byl polský policajt. V Sawinu si na ně lidé pamatovali.
Po mém odjezdu z tábora utekl Janek do Chelmu. Odtud mi psal, že se přibližuje Rudá armáda. To byl poslední dopis. Jakmile tam byla ruská armáda, přihlásil se do důstojnické školy. Konec války prožil ve Štětíně. Tam se ještě bojovalo a jeho pluk prý byl jeden z nejlepších v polské armádě. Jeho kariéra šla nahoru velmi rychle. V roce 1953 si vzal Alicii. Stále dělal něco pro jiné. Pomáhal za všech okolností, i za Stalina se snažil zachraňovat lidem životy.