Pavel Fischl, mladší bratr spisovatele a diplomata Viktora Fischla, se narodil 23. února 1922 v Hradci Králové. Na rozdíl od bratra nestačil odejít do emigrace a prošel několika nacistickými tábory. V Terezíně se sblížil s mladými umělci, především s Ortenovým přítelem Gustavem Schorschem, nadaným divadelním režisérem, jedním z organizátorů terezínského kulturního života. Právě v ghettu, kde hrál v několika inscenacích, začalo jeho celoživotní uhranutí divadlem. Po osvobození hrál v Déčku
E. F. Buriana, později pracoval na Barrandově jako scenárista. V roce 1949 ilegálně emigroval do Izraele. Bylo mi jasné, že pod komunistickým režimem se nedá žít, snad živořit, ale žít ne,
vysvětloval později. Byl jsem tři roky v koncentráku a tuhle zkušenost už jsem nechtěl opakovat.
Krátce pracoval v kibucu, pak deset let jako herec, režisér a dramaturg v telavivském Komorním divadle. Roku 1960 - to mu bylo 38 let - se rozhodl odjet do New Yorku, kde vystudoval psychologii. Po sedmi letech se vrátil do Izraele a pracoval jako psychoterapeut v Tel Avivu, kde také 28. března 2008 zemřel ve věku 86 let.
Pavel Fischl je autorem řady básní, scénářů a dramatických děl. Pod svým hebrejským jménem Gabriel Dagan napsal divadelní hry Jediná země (1948, premiéra v Burianově Déčku), Sambation (1958), Akvárium (1965), Setkání (1990) a Vražda jako poznaná nutnost (1991), seriál pro izraelskou televizi Rodiče a děti (1978) aj., s bratrem spolupracoval na románu Hodinář z uličky zvěrokruhu (1992).
Roš chodeš před časem otiskl zajímavý rozhovor (viz článek Auschwitz mně stačil na celý život, Rch 2/2002), který s Pavlem Fischlem vedla publicistka Lenka Jaklová. Dnes publikujeme její vzpomínku a ukázku Fischlovy poezie.
S lidmi je to jako s obrazy. Někteří vás nechají lhostejnými, i kdyby ostatní tvrdili třeba tisíckrát, že jde o geniální dílo. U jiných vás hned mrazí v zádech a na ten okamžik, kdy vás prudce a nečekaně zasáhla emoce, už nikdy nezapomenete. Takhle nějak jsem to měla - mám - s Pavlem Fischlem.
Od první chvíle jsem tušila, že se setkávám s neobyčejným člověkem, citlivcem, po léta žijícím se smrtí, ale také úžasným vypravěčem, který do příběhů vkládá opravdovost, hloubku, bolest, krutou zkušenost z holocaustu - a to vše umně koření paradoxy a jemným sarkasmem.
Sotva se mi ještě někdy podaří natočit výmluvnější rozhlasový dokument než tehdy v Tel Avivu na jaře roku 1995. Rozuměli jsme si na první pohled, četli si myšlenky, jemně se provokovali. Snad jsem tehdy z celého materiálu vystřihla pět šest minut. Víc nebylo třeba. Nazvala jsem ho prostě Portrét Pavla Fischla.
Natáčeli jsme v jeho pracovně. Stolek, křeslo, naproti židle, po stěnách fotografie a obrázky, jako v příjemně zabydlené ordinaci. V mé paměti jsou uloženy věty a celé odstavce s jeho podmanivou, nenapodobitelnou dikcí a melodií. Aniž by tušil, vypálil mi do duše větu, která mi jednoho dne dodala odvahu jednat v mezní situaci: Zůstat? Odejít? Vyprávěl mi o setkání s překladatelem a spisovatelem Pavlem Eisnerem. Bylo to krátce po osvobození, po jeho návratu z koncentráku. Co teď budete dělat? Řekl jsem, že jsem v Terezíně začal hrát divadlo a že v tom chci pokračovat. A on se na mne tak smutně podíval a povídá: Musíte? - Ne, nemusím. Já chci! - A on se zaradoval: Tak to je dobrý, tak to je v pořádku. - Na to jsem nikdy nezapomněl. Já přece nemusím dělat to, v čem nejsem šťastný. A to byl důvod, proč jsem po své čtyřicítce odešel do New Yorku studovat psychoterapii.
Musel být skvělý odborník. Lidé cítili, že je jim s ním dobře a že se o ně skutečně zajímá. Říkával jim: Lidičky, já vám nemůžu pomoci, já vám přinejlepším můžu pomoci, abyste si sami pomohli.
Možná, že nejtěžší ze všeho bylo, aby si dokázal pomoci on sám.
V květnu 1997 jsem přivedla do Hradce Králové oba bratry Fischlovy. Slavného a charismatického Viktora, který měl vždy po ruce vtipný bonmot, a tehdy skoro neznámého Pavla Fischla, který si ale s bratrem nezadal. Poctivě jsem se snažila moderovat večer před hradeckou veřejností tak, aby každý z nich dostal zasloužený prostor. Publikum bylo spokojené, večer se povedl. Pavel ten dojem zřejmě neměl. Řadu let neodpovídal na jediný můj dopis. Moc mě to trápilo. Pak jsem v roce 2005 nečekaně odjela do Izraele. Věděla jsem, že je to šance, kterou nesmím propást.
Už v telefonu zazněla v jeho hlase hořkost. Celý ten čas žil s pocitem, že hradecký večer byl debakl, že se ztrácel ve stínu slavného bratra a já to zavinila. Trnula jsem, ale nakonec přece jen vyslovil pozvání. Hned druhý den ráno jsem se vypravila do Tel Avivu, plná nervozity i odhodlání. Čekal na mě stejný pokoj, tytéž rekvizity. Každou minutu roztával, vyprávěli jsme si, smáli se, po dlouhém odmlčení jsme si vychutnávali pocit sounáležitosti. Pak jsem ho znovu pozvala do Hradce Králové, když jsme o rok později chystali sympozium k Viktorovým nedožitým 95. narozeninám. Dlouho neodpovídal, až jsem se polekala. Pak mi přišel k Vánocům smutný a dojemný dopis. Byl už těžce nemocný a neměl ani sílu dopis napsat. Povedlo se mu to až po několika pokusech.
Tehdy mi věnoval tuto větu: Díky, že nezapomínáte na mého bratra. Byli jsme víc než bratři, byli jsme i blízcí přátelé.
Je to zvláštní, ale Pavel Fischl mě propojil s Hradcem Králové dokonaleji než kdokoli z těch, kdo tu dnes žijí. Jsou chvíle, kdy se přistihnu, že vnímám jeho očima hradecké ulice, rodný dům v Čelakovského ulici, kde začal nesměle ohmatávat svět, kde vyhrával své první důležité
koloběžkové závody, odkud pozoroval řeky, louky a lesy svého dětství a mládí, prožité ještě v poklidné jistotě první republiky. Ať chci nebo nechci, Pavel, přátelé mu říkali Paťa, mě už tu bude stále provázet.