Již od 19. století přicházeli do Německa Židé z východní Evropy, především z území Ruska a Polska, odkud je vyháněly protižidovské zákony, pogromy a bída. V roce 1938 v Německu žilo zhruba 50 tisíc Židů s polským státním občanstvím. Nezřídka zde byli usazeni již po několik generací, mnozí se v Německu narodili a cítili se zde doma.
Po připojení Rakouska k Německu v březnu 1938 se polská vláda obávala možného útěku zhruba 20 tisíc rakouských Židů s polským občanstvím zpět do Polska a zastavila platnost pasů polských občanů zdržujících se déle než pět let v zahraničí. Tento zákon sice vstoupil v platnost již 31. března 1938, ale teprve po mnichovské dohodě bylo vydáno nařízení, které předpokládalo prověření pasů všech Poláků žijících v zahraničí. Po 31. říjnu 1938 měly k vstupu na polské území opravňovat pouze ty polské pasy vydané v zahraničí, které byly opatřeny zvláštní poznámkou polských konzulátů. Tak měla většina z 50 tisíc polských Židů usazených v Německu ze dne na den de facto ztratit státní občanství.
Po ztroskotání německo-polských rozhovorů předalo německé ministerstvo zahraničí celou záležitost gestapu, jež začalo 27. října 1938 polské Židy násilně vyvážet na polské hranice. Na některých místech byli odváženi pouze muži, neboť nacisté předpokládali, že se k nim ženy a děti stejně připojí, někdy byly transportovány také ženy a děti. Mezi zadrženými byli také staří lidé, z nichž někteří zemřeli již během deportace, a docházelo také k sebevraždám. Zadržení Židé byli hrozbami a násilím nuceni k ilegálnímu přechodu do Polska. Celkem bylo takto z Německa vypovězeno zhruba 17 tisíc lidí. Polské orgány je však odmítaly přijmout, a tak musela většina z nich dlouhé týdny přežívat v zemi nikoho, případně v polském pohraničí. Většina byla vyhnána do okolí polských měst Zbaszyń a Bytom. Ve Zbaszyni se tak podle různých pramenů během několika dnů shromáždilo mezi šesti a deseti tisíci Židů. Za pomoci židovských pomocných organizací ve Zbaszyni vyrostl velký uprchlický tábor. Byla omezena jejich osobní svoboda. Teprve na konci listopadu 1938 se polské úřady rozhodly tábor zrušit a povolit uprchlíkům pobyt v Polsku. Za pomoci židovských obcí a organizací se mnoha z nich podařilo pořídit výjezdní víza a zemi opustit, nebo se v Polsku usadit. Po jednání s polskými úřady povolili nacisté dočasný návrat malých skupin mužů, kteří si tak měli urovnat v Německu svoje osobní záležitosti. Polské úřady nakonec povolily i příchod rodinných příslušníků Židů vyhnaných na konci října 1938.
Do Zbaszyně byla vyhnána také rodina Grynszpanových, jejichž syn Herschel v této době pobýval v Paříži a rozhodl se na osud vyhnaných polských Židů upozornit světovou veřejnost. Střelou z pistole těžce zranil německého diplomata Ernsta von Ratha. Jeho úmrtí se nacistům stalo vítanou záminkou k rozpoutání protižidovského pogromu, tzv. křišťálové noci.
Případ polských Židů vyhnaných z Německa ukazuje, že židovští uprchlíci stále hůře nacházeli útočiště před pronásledováním. Nejen Polsko, ale také ostatní země se v této době jejich přílivu bránily a uzavíraly své hranice.