V bojích u Tobrúku i jinde

Benito Mussolini, věrný spojenec Adolfa Hitlera, snil o tom, že se stane neomezeným vládcem nad severní Afrikou a Středozemním mořem. Vhodná příležitost se mu naskytla na konci jara 1940, když se Francie ocitla na pokraji porážky, a 10. června 1940 vyhlásil Francii a Velké Británii válku. Válku Italové zahájili v Africe - maršál Graziani se svým expedičním sborem napadl z Kyrenaiky početně slabší a vojensky nepřipravené Brity a během několika dní je zahnal až k egyptským hranicím. Tam se zakopal a vyčkával doplnění zásob. Když se chtěl znovu pohnout kupředu, opomenul obranné zajištění jednotek. Toho využil velitel britských vojsk na Středním východě generál Wavell k protiútoku. Do operace zapojil vojsko Západní pouště pod vedením generála O`Connora, a ten v bleskovém tažení zahnal Grazianiho k el-Agheile, na rozhraní Kyrenaiky a Tripoliska.

Vznik československé jednotky

Okupace našich zemí v březnu 1939 vyhnala do různých končin světa tisíce našich občanů. Jedni utíkali z obavy o své životy, druzí proto, že se rozhodli bojovat proti nacistům. Odcházeli jednotlivě i ve skupinách. V červnu 1940 měla jedna větší skupina emigrantů-vojáků namířeno do Francie, pro rychlý spád válečných událostí však uvízla v Libanonu. V cestě do Palestiny, kde chtěli své vojenské schopnosti nabídnout Britům, jim bránil francouzský velitel vojsk v Sýrii a Libanonu generál Mittelhauser, který odmítl vydat skupině víza. Marná byla snaha československého konzula v Bejrútu, dr. Bartoně, získat od generála povolení k odjezdu: nabízel našim vojákům vstup do Cizinecké legie, nebo internační tábor. Nakonec dr. Bartoň našel pochopení u vojenského atašé britské vojenské mise Sg. L. Ralpha, který víza opatřil. 29. června 1940 206 čs. vojáků opustilo Libanon a přemístilo se do Palestiny, kde byli internováni v nevlídném táboře Az Sumeirya, určeném pro běžence. Velitelem skupiny se stal plukovník Josef Koreš, služebně nejstarší důstojník. Oněch 206 vojáků-běženců se stalo zárodkem československé vojenské jednotky na Středním východě.

Neocenitelné zásluhy na vzniku naší jednotky měl generální konzul v Jeruzalémě J. M. Kadlec. Byl de facto hlavním vyjednavačem se zástupci britského velitelství pro Palestinu a Zajordánsko, které zastupoval generál Brunskill, zástupce velitele vojska Západní pouště. Ten z počátku o utvoření samostatné jednotky nechtěl ani slyšet. Navrhoval zařadit naše vojáky k britským pracovním jednotkám, a to beze zbraní, nebo je včlenit do polské či francouzské jednotky. Teprve po dlouhých jednáních generál souhlasil, ale za určitých podmínek. Jedna z nich byla, že počet židovských vojáků v jednotce nepřesáhne 50 % z celkového stavu. (Je třeba říci, že v průběhu tří válečných let byla tato podmínka několikrát porušena.)

V polovině července 1940 se jednotka, tehdy vlastně ještě skupina civilistů, přemístila do vojenského výcvikového prostoru Gedera, asi 30 km jihovýchodně od Tel Avivu. Tam příslušníci jednotky složili přísahu a později byl oficiálně byl ustaven Československý pěší prapor 11 - Východní. Bylo ustaveno i výcvikové středisko, jehož velitelem byl jmenován plukovník Koreš. Velitelem praporu se stal podplukovník Karel Klapálek. Nadřízeným orgánem obou složek byla československá vojenská mise v Jeruzalémě v čele s generálem Andrejem Gakem.

Rommel a jeho Afrikakorps

V prosinci 1940 se prapor přemístil do výcvikového střediska u Jericha, kde se dva a půl měsíce připravoval na bojové podmínky. Své působení v nevlídné Judské poušti jednotka zakončila cvičením ve spolupráci s Brity s výtečným prospěchem. Pak byla po dlouhé měsíce určována ke strážní službě. Vojáci žádali o nasazení na frontu, velitel britských sil Západní pouště generál O`Connor je však poslat hlídat italské zajatce v táboře Agami, západně od Alexandrie. Střežili také letecké základny el-Degheil a el-Amirya.

Začátkem února 1941, kdy Grazianimu hrozilo úplné vyhnání ze severní Afriky, vyslal Adolf Hitler do Tripoliska expediční sbor známý jako Afrikakorps, jemuž velel generál Rommel. Ze vzduchu ho zajišťoval 10. letecký sbor, detašovaný na Sicílii. Rommel byl přesvědčen, že útok je nejlepší obranou, a svou teorii uvedl do praxe ve velmi krátké době: už v březnu zahájil nenadálý, tvrdý úder a v krátké době se zmocnil Agademie. Do zajetí padlo nejen dva tisíce britských vojáků včetně čtyř generálů (mezi nimi i O`Connor). V panice prchající britské jednotky se zastavily až před hranicemi Egypta. Že nepadl Tobrúk bylo zásluhou houževnatě a urputně se bránící 9. australské armády.

Přání našich vojáků se pak splnilo. Prapor byl přidělen ke 23. britské brigádě, které velel brigadier Gallwaye. Ten nařídil doplnit výzbroj a prapor přemístil do prostoru Sidi Hanais, v západní poušti u Nersa-Matrúh. Prvořadým úkolem bylo vybudovaní pevné obrany, schopné čelit útokům. Naši vojáci stavěli stráže, podíleli se na hloubkových průzkumech a v předsunutých postaveních sledovali pohyb Rommelových jednotek. V červnu 1941 byl prapor narychlo převelen do Sýrie na podporu britských a australských divizí, které sváděly urputné střety s francouzskými provichistickými jednotkami. Hned poté, co vojáci zaujali bojové postavení, byli napadeni dělostřeleckou palbou, při které byl usmrcen vojín Jiří Haas. Byl to první československý vojín, který padl na Středním východě. Příslušníci praporu se zúčastňovali hloubkových průzkumů až k nepřátelským postavením, podíleli se na osvobozovacích bojích, na odzbrojování francouzských jednotek a na syrsko-tureckých hranicích vykonávali strážní službu.

Koncem srpna 1941 navštívil náš prapor britský vrchní velitel na Středním východě generál Sir Auchinleck a na jeho otázku, zda by vojáci dali přednost další strážní službě, například na Kypru, před bojovým nasazením na frontě, Klapálek jednoznačně odpověděl, že chtějí bojovat, že touží po odplatě za příkoří, které německý fašismus způsobil tolika národům. Auchinleck vzal Klapálkova slova na vědomí a za necelý měsíc se prapor stěhoval do Alexandrie.

Do obklíčeného Tobrúku

Do Tobrúku se prapor přeplavil na britských torpedoborcích. Byl přidělen k polské brigádě generála Kopaninského. Prapor zaujal postavení na západním úseku perimetru. Úsek, který střežil, měl kolem 6 km a k obraně sloužilo 13 betonových nebo skalních pevnůstek vzdálených od sebe asi 800 metrů a členěných do hloubky 3 a 5 km. Některé byly propojeny zákopy a chráněny dělostřelectvem a kulomety. Pevnůstky poskytovaly ochranu pro 6 až 30 mužů. Kromě ručních palebních zbraní prapor disponoval těžkými kulomety, granátomety, minomety, třemi děly a čtyřmi houfnicemi.

Vzdálenost mezi našim praporem a italskými divizemi Brestol a Trento byla 2 až 6 km, podle členitosti terénu. Prapor byl velmi často pod palbou, dělostřeleckou, minometnou i kulometnou. Do ničení obranných pozic se zapojovalo i nepřátelské letectvo, startující z letišť Gazala, Martúba a dalších. Velmi zodpovědný úkol měly hlídky: pozorovatelské v předsunutých postaveních i noční průzkumné k nepřátelským zákopům a postavením, chráněným minovými poli, drátěnými překážkami a zátarasy. Ne každá hlídka nebo průzkum proběhla hladce, beze ztrát či zranění. Nebylo zvláštností, že si hlídka při napadení cestu zpět doslova prostřílela. Prvním našim padlým vojákem v Tobrúku byl jednadvacetiletý vojín Leo Guttfreund, když jeho pozorovatelské stanoviště bylo napadeno silnou minometnou palbou. Další ztráty prapor utrpěl při leteckých útocích na bojová postavení, při dělostřeleckých či minometných přestřelkách.

8. britská armáda nastupuje

Zatímco Rommel ujišťoval Hitlera, že konečné vítězství jeho Afrikakorpsu nad Brity je otázkou několika týdnů, Britové se v tichosti připravovali k ofenzívě. Generál Auchinleck provedl reorganizaci Nilské armády a ustavil 8. britskou, která pod velením generála Cunninghama v listopadu 1941 nastoupila k ofenzívě s cílem zničit Rommela. Když se přiblížila k frontovému pásmu u Tobrúku, zaútočila na nepřátelské jednotky až dosud se jen bránící tobrúcká posádka. Tedy i náš prapor, který podporoval výpad polské brigády dělostřeleckou palbou. Velmi úspěšně si vedla kulometná, i minometná četa. Tobrúk, který byl po 244 dnech osvobozen, si vyžádal čtrnáct životů našich příslušníků. Dalších 26 bylo zraněno těžce a 55 lehce.

Nešťastné zastavení u Gazely

Britům vázlo zásobování. Zastavení útoku uvítal Rommel, který očekával posily. Dočkal se jich a ihned přešel do útoku. Britové ustupovali, nebyli schopni vážnějšího odporu ani zachytit se a vybudovat obranu. Prožívali těžké chvíle. Rommel pospíchal k východu a ničil vše, co jeho tankům stálo v cestě. Padl Tobrúk, Němcům se podařilo obsadit velmi důležitý a strategický přístav. V této pro Brity snad nejkritičtější době převzal velení nad 8. britskou armádou generál Auchinleck a taktickým manévrem, při kterém zpomalil ústup, začal u el-Alamejnu budovat obranu. Tam si Rommel doslova vylámal zuby. Jihoafrické a novozélandské tankové brigády svedly s německými tankisty bitvu, která rozhodla o dalším průběhu války na severoafrickém bojišti. Rommel byl zastaven, a slib, že k Suezu dorazí během několika málo dní, nesplnil.

Do Káhiry přiletěl Winston Churchill a učinil rázná opatření. Vrchním velitelem britských vojsk na Středním východě jmenoval generála Alexandera a generála Montgomeryho pověřil velením 8. britské armády. Ta přešla v říjnu do protiútoku, postupně získávala na údernosti. Monty, jak byl svými vojáky Montgomery nazýván, začátkem listopadu dosáhl Marsa Matrúh, 13. listopadu osvobodil Tobrúk a za sedm dní byl v Benghází. Ze 7. na 8. 11. se v Maroku a Alžírsku vylodilo pod velením generála Eisenhowera sto tisíc amerických a britských vojáků. Rommel se ocitl v kleštích a v bezradnosti žádal o povolení evakuovat Afrikakorps do Itálie, což Hitler striktně odmítl.

Z pěšáků protiletadloví dělostřelci

V dubnu 1942 byl náš prapor odvelen z Tobrúku do tábora At Tira poblíž Haify, později do výcvikového střediska v Bath Galim, kde se z pěšáků stali protiletadloví dělostřelci - z praporu se stal Československý 200. lehký protiletadlový pluk - Východní, který byl vyzbrojen protiletadlovými kanóny Bofors ráže 40 mm. Po výcviku, který zakončili ostrou střelbou v Judské poušti, byli vojáci převeleni do Tobrúku, kde se stali součástí 17. britské protiletadlové brigády a zajišťovali obranu letišť el-Adem a Bu-Amud.

Spojencům na frontě se dařilo: britské jednotky prolomily tzv. Marethovu linii v jižním Tunisku, dobyly Gabés a vzápětí Safakis. Americké jednotky obsadily přístavy Bizertu a Tunis. Koncem března 1943 byl polní maršál Rommel od Afrikakorpsu odvolán: nahradili ho generál Nehring a po něm generál von Arnin, který 12. května 1943 podepsal kapitulaci.

Československý 200. lehký protiletadlový pluk - Východní ukončil operační činnost v polovině června 1943 - tedy před šedesáti lety. Na počátku července byl převelen do Velké Británie, kam se přeplavil na lodi Mauretania. Dne 18. srpna 1943 ve vojenské základně Wivenhoe ve východní Anglii nastoupili naši vojáci před prezidentem republiky Edvardem Benešem, který jejich zástavu vyznamenal Československým válečným křížem. Zároveň poděkoval za bojové umění, kterým se prezentovali vedle vojsk z Austrálie, Nového Zélandu, Jižní Afriky, Indie, hlavně pak Velké Británie. Dne 26. srpna 1943 byla jednotka ze Středního východu oficiálně rozpuštěna, včleněna do svazku čs. vojska ve Velké Británii a od 1. září do nově utvořené Československé samostatné obrněné brigády.

Naší jednotkou na Středním východě, prošlo 2489 osob, z nichž bylo - podle dosažitelných dat - 1232 (asi 49,5 % z celkového stavu) židovského náboženství. Pokud se vezme počet Židů podle původu, je jejich počet odhadován minimálně na 60 %. (Setkávali se tu dosti často s antisemitismem, ale to je jiná kapitola.) Jednotka byla z počátku doplňována i příchozími z Československa, hlásili se dobrovolníci z východní Afriky, Indie, Austrálie, Sýrie, Iráku, ze Šanghaje - odkud přišlo 90 dobrovolníků. Ze Sovětského svazu přijelo 680 osob, kolem 70 osob se k jednotce dostalo po propuštění z internačních táborů Sarafad a Athlit, přes 600 mužů židovské národnosti pocházelo z Palestiny.

Na Středním východě padlo nebo zemřelo 36 příslušníků československé vojenské jednotky. Většina z nich je pohřbena na vojenském hřbitově v Tobrúku, jiní odpočívají v Palestině, Sýrii i na dně Středozemního moře. Patří jim naše vzpomínka a úcta. Ale nejen padlým - patří bez výjimky všem, kdo pozvedli zbraň a nasazovali své životy, aby fašisté a nacisté byli poraženi, abychom my mohli žít ve svobodném státě.