Terezínský rodinný tábor v konečném řešení

Historií rodinného tábora, který v jednom úseku Birkenau - v BIIb existoval od září 1943 do července 1944, se zabývám více než dvě desetiletí. První má studie, kterou jsem v roce 1976 věnoval tomuto tématu, nese podtitul Pokus o rekonstrukci jeho historie.¹ Od té doby značně pokročil výzkum tohoto rodinného tábora, od Terezína odvozeného a s terezínským osudem spjatého. Promluvily desítky jeho vězňů, promluvilo i mnoho dříve neznámých archivních dokumentů.

Všední táborové dny, dny živoření a umírání, vystupují nyní před našima očima výrazněji i drastičtěji a umožňují nám nalézat v nich to všeobecně osvětimské i to, co bylo specifické v BIIb po oněch deset měsíců existence rodinného tábora. Také o klíčových událostech, které se tam odehrály v březnových a červencových dnech roku 1944, víme nyní důkladněji a v širším kontextu. Přesto však, mám-li odpovědět na otázku, jaké poslání přisoudili organizátoři Endlösung tomuto táboru a jakou úlohu sehrál v jejich vyhlazovacím protižidovském tažení, musím konstatovat, že zatím není znám žádný autentický dokument, který by expressis verbis vypovídal o jeho zřízení, důvodech jeho existence a příčinách jeho likvidace.

Vedle rodinného tábora terezínských vězňů byl v Birkenau ještě jiný rodinný tábor a to cikánských vězňů v úseku BIIe. I když osud obou táborů s jejich tragickým koncem byl obdobný, i když oba byly výrazem a nástrojem obdobně modelované genocidní politiky, každý z nich vznikl v odlišném rámci proticikánského a protižidovského tažení. Liší se také tím, že se dochovala dokumentace o tom, jak bylo o poslání cikánského rodinného tábora rozhodnuto: rozkaz Himmlerův z 16. prosince 1942 i prováděcí nařízení z 29. ledna 1943, podle kterého první transport cikánů z Německa přibyl do Osvětimi l. března toho roku. V době vzniku terezínského rodinného tábora žilo v BIIe více než 18 000 cikánských vězňů určených podle deportačního rozkazu k doživotní internaci.

I přes neexistenci podobné dokumentace o rodinném táboře terezínských vězňů v Birkenau, lze podle mého názoru analýzou existujících pramenů dospět k přesvědčivé interpretaci manévru jaký SS s tímto rodinným táborem podniklo.

Nejprve základní skutečnosti:²

Terezínský rodinný tábor v Birkenau vznikl v září 1943, když tam bylo z Terezína dvěma transporty deportováno pět tisíc židovských vězňů, k nimž se pak v prosinci 1943 a v květnu 1944 přiřadily další kontingenty z terezínského židovského ghetta.

Osud tábora byl tragický. Vyvraždili jej ve dvou etapách. V noci z 8. na 9. března 1944 se v osvětimských plynových komorách odehrála největší hromadná poprava československých občanů za celou dobu šesti let jeho okupace Německem. Tehdy bylo zavražděno 3 792 židů deportovaných z Terezína. Až snad na několik výjimek šlo vesměs o české židy.³

V noci 11. a 12. července 1944 bylo vraždění v rodinném táboře dokonáno. Uniklo mu pouze přibližně 3 500 osob, které byly deportovány na pracovní komanda. Na dvě třetiny z nich však čekala smrt v podobě Vernichtung durch Arbeit anebo při evakuačních pochodech smrti.

Hledáme-li klíč k odpovědi na naše otázky o rodinném táboře, musíme se vrátit do února 1943. Do té doby bylo z Terezína na východ vypraveno více než 40 deportačních transportů s 52 tisíci vězni. Osvobození se dožilo pouze 246, méně než půl procenta.⁴ Když však tehdy počátkem února šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (Reichssicherheitshauptamt), Heydrichův nástupce Ernst Kaltenbrunner požádal Himmlera o souhlas, aby mohl vypravit do Osvětimi navíc ještě 5 000 dalších vězňů ghetta, vězňů starých a sešlých, kteří tábor jen zatěžují a neužitečně odčerpávají jeho pracovní kapacitu, dostalo se mu odpovědi zcela překvapivé, že říšský vůdce SS si nepřeje odtransportování židů z Terezína, neboť by tím byla narušena tendence, aby židé ve starobním ghettu Terezín v klidu žili a umírali.⁵

Kde hledat odpověď na toto ojedinělé Himmlerovo rozhodnutí?

V referátu Erika Poláka byly objasněny ony tři základní funkce přisouzené terezínskému ghettu - aby fungoval jako sběrný a průchozí tábor, aby maximálně decimoval své vězně a aby plnil dezorientační, propagandistickou funkci k oklamání obětí genocidy i jako falešné alibi.⁶

V době stalingradské bitvy a zejména poté, když se ukázalo, že u Volhy a také v severní Africe došlo k základnímu obratu v osudech války, objevily se v zahraničně politických aktivitách SS a německých zpravodajských služeb stejně jako v německé diplomacii, snahy manévrovat v židovské otázce intenzivněji a obratněji.

Deklarace dvanácti spojeneckých vlád pranýřovala 18. prosince 1942 vyhlazování židovského obyvatelstva Evropy hitlerovskými úřady. Říšské vedení nereagovalo zastavením exterminace, ale úsilím o její dovednější krytí. Do tohoto kontextu právem patří Himmlerův projev péče, aby terezínští židé v Terezíně v klidu umírali.

Sedm měsíců skutečně žádné deportační transporty z Terezína neodešly. Těchto sedm měsíců je dobou příprav Terezína na to, aby mohl být předveden ve své fiktivní podobě, zkrášleného starobního ghetta, vlastně židovského sídliště. Koncem června 1943 je dovoleno představitelům Německého Červeného kříže a říšského ministerstva zahraničí prohlédnout si Terezín a tehdy poprvé jim Eichmann sdělil, že se uvažuje o povolení návštěvy Terezína delegátem Mezinárodního výboru Červeného kříže.

Od léta 1943 Stadtverschönerung nabralo v Terezíně rychlé tempo a právě to byl jeden důvod, proč skončila ona sedmiměsíční přestávka v deportacích terezínských vězňů do Osvětimi. V červenci počet vězňů ghetta překročil 46 000 a to za situace, že navíc právě tehdy byla jeho ubytovací kapacita silně zredukována přestěhováním archívu Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (Reichssicherheitshauptamt) z bombardovaného Berlína do Terezína.

Při dosavadní neúnosné přelidněnosti Terezína nebylo možné realizovat jeho zkrášlení do potřebné podoby, ale také odvrátit při tehdejším stavu Terezína nebezpečí, že se epidemie rozšíří do jeho okolí. Jestliže se měl Terezín pojistit proti analogii událostí ve varšavském ghettu v jakékoli podobě, bylo třeba oslabit jeho rezistenční potenciál. Všechny tyto důvody zřejmé vedly Himmlera k rozhodnutí, že ne všichni terezínští vězňové mají v terezínském starobním ghettu v tzv. klidu zemřít...

Organizátoři konečného řešení využili transportů z Terezína na východ ještě k jinému účelu. Sám Terezín nemohl postačit jako argument proti existenci konečného řešení. Kdyby se ukázala potřeba, musely být připraveny ještě další inscenace, které by - přirozeně opět ve fiktivní podobě - předvedly osud statisíců židů deportovaných na východ k údajnému pracovnímu nasazení. Z toho se zrodila idea - zřídit v největším pobočném osvětimském táboře, v Birkenau, židovský rodinný tábor a popularizovat jej všemožně jako Arbeitslager Birkenau bei Neu Berun.

Pěti tisícům vězňů, kteří přijeli do Osvětimí 8. září 1943, dostalo se určitých privilegií. Především neprošli selekcí na práceschopné a na neužitečné jedlíky, jak bylo u židovských transportů organizovaných Hlavním úřadem říšské bezpečnosti tehdy obvyklé. Muži i ženy byli umístěni společně v jednom táborovém úseku. Rodiny sice nežily společně, ale muži a ženy nebyli od sebe odděleni ostnatým drátem. Privilegiem také bylo, že vězňové rodinného tábora nedostali obvyklý osvětimský holohlavý střih, zvlášť ponižující pro uvězněné ženy.

Z pěti tisíc vězňů těchto zářijových transportů se osvobození - pokud zjištěno - dožilo 38. Jen málokteří z nich vydali své svědectví. Někteří zemřeli dříve než někdo o ně projevil zájem. Jiní odmítli vracet se k svému osvětimskému tragickému zážitku. Dva z nich jsou mezi námi - Ruth Schindlerová a Jiří Steiner. Třetí z přihlášených účastníků, Erich Terner, bohužel musel být hospitalizován. S některými dalšími, dnes již zemřelými, měl jsem možnost hovořit, zejména s magistrem Ludvíkem Sandem, s Janou Hellerovou a dr. Alfrédem Mílkem.

Při analýze vzpomínek na příchod a život vězňů v terezínském rodinném táboře zjišťujeme, že je zpravidla líčí příznivěji ti osvětimští vězňové, kteří přímo v rodinném táboře nežili. Vězňové rodinného tábora však podávají krutější, drastičtější obraz a objektivně zjistitelné skutečnosti potvrzují jeho věrohodnost. Např. úmrtnost v BIIb - mám na mysli tzv. přirozenou táborovou úmrtnost - nebyla o nic menší než byla celková osvětimská úmrtnost;⁷ přes všechna privilegia.

Zářijovým transportům byla určena půlletá karanténní lhůta, která měla být ukončena sonderbehandlungem, tj. jejich popravami. Termín Sonderbehandlung byl zaveden na počátku války v září 1939 Heydrichovým výnosem a používal se k označení popravy bez soudního rozsudku. Byl tedy eufemistickým výrazem pro vraždu spáchanou policejními orgány.

Ze svědectví vězňů, kteří přežili zářijově transporty, je zřejmé, že nevěděli, jaký osud je jim připraven po půlroční lhůtě, ať již proto, že rozhodnutí o něm padlo později, anebo že se komandatuře podařilo je utajit.⁸ Při dobré informovanosti táborového odbojového hnutí a při četnosti dochovaných zpráv odesílaných tajně z tábora do Krakova, zdá se mi být vyloučené, že by mezi ně právě informace takové důležitosti nebyly zařadily.⁹ Zprávy o připravované vraždě pronikaly až bezprostředně před jejím uskutečněním.

V polovině prosince byly do rodinného tábora vyslány opět dva transporty s 5 000 vězni. Jejich výběr se dál podle stejných měřítek jako v září, opět s cílem dále oslabit rezistenční potenciál tábora. Bylo nejen po povstání ve varšavském ghettu, ale i v Treblince a Sobiboru. Současně při výběru se silněji uplatňoval i terezínský moment zkrášlení, odsunovali se lidé nemocní, sešlí a jiní, kteří se do zkrášleného Terezína nehodili.

Dne 8. března 1944 se privilegium zářijových transportů, že před půl rokem při příchodu neprošly selekcí, změnilo v pravý opak. Měli zemřít bez selekce. Genocidní tažení pokračovalo a v rodinném táboře bylo kým zavražděné nahradit. V Terezíně vrcholilo zkrášlování a k němu patřila nezbytnost odstranit odtud další vězně, avšak ani terezínský rodinný tábor v Birkenau neměl být přelidněný.

Komandatura vyhlásila vypravení pracovního transportu z rodinného tábora do Heydebrecku. Zařazeni měli být pouze vězňové z transportů zářijových. Podle příkazu napsali své dopisnice, že se jim daří dobře a že prosí o poslání potravinových balíčků. Podle příkazu datovali je 25. března 1944. Před odchodem jim ještě rozdali jídlo na cestu, dokonce několik desítek nemocných ponechali v rodinném táboře ležet v revíru. S nimi se zachránili také zdravotníci a ovšem i dvojčata pro Mengeleho zločinné pokusy. Ostatním cesta vedla nikoli do Heydebrecku. Umírali v plynových komorách krematoria II a III.

Salmen Gradowski, jeden z vězňů sonderkomanda, který byl svědkem jejich smrti, popsal podrobně poslední chvíle jejich života a své svědectví zakopal v osvětimské půdě, promísené popelem statisíců obětí.¹⁰ Jemu a jeho svědectví je věnován zvláštní referát na této konferenci.¹¹

Odbojovým hnutím v rodinném táboře jsme se zabývali loňského září na zvláštním sympoziu a také dnes mu budou věnovány zvláštní referáty. Omezím se jen na několik poznámek.

Do března 1944 spatřovala odbojová organizace v rodinném táboře - ať už její komunistická či sionistická složka - své poslání v zápase o přežití, v každodenním zápase vězňů s táborovými útrapami, v úsilí, aby se vězeň z člověka nestal pouhým číslem, jakým z něj chtěli mít jeho esesáčtí trýznitelé. Každý bývalý vězeň také zná cenu vězeňské solidarity a vzájemné pomoci, která mařila taktiku táborových komandatur, usilujících vytvářet podmínky, aby hlavním nepřítelem v táboře se stal vězňovi vězeň, nikoli jejich společný žalářník, aby snesitelnější život a někdy i jen holý život si mohl vězeň udržet pouze na úkor druhého vězně.

V tomto zápase, podporována celotáborovým hnutím odporu, sehrála odbojová organizace rodinného tábora důstojnou úlohu. Avšak pokud máme zprávy o její činnosti, do března 1944 nebyla orientována na přípravu ozbrojené rezistence.

Ve svých různých studiích - naposledy ve 20. čísle Zeszyty Oświęcimskie¹² - jsem dospěl k závěru, že neobstojí dosti rozšířené tvrzení, že sonderkomando bylo 8. března 1944 připraveno povstat za předpokladu, že povstání začnou terezínští vězňové přivedeni do krematoria a k plynovým komorám. Pravé Gradowského svědectví dotvrzuje z mnoha hledisek nesplnitelnost takového předpokladu. Naopak sonderkomando jediné bylo s to vyvolat povstání a případně strhnout do něj i vězně, kteří přivedeni k plynovým komorám ztratili veškerou naději, ale kterou jim povstání sonderkomanda mohlo vrátit.

Po 8. březnu došlo v orientaci táborového odbojového hnutí k radikální změně. Vězňové, kteří do rodinného tábora přijeli prosincovými transporty, usoudili, že po půl roce od jejich příjezdu je čeká stejný osud jako vězně zářijových transportů. Vypočetli si, že dnem jejich smrti bude 20. červen 1944. O tom napsali po svém útěku z Osvětimi Alfred Wetzler a Rudolf Vrba ve své zprávě, vypracované 25. dubna 1944 v Žilině:

Po zaplynování první skupiny nemůže být pochyb o tom, jaký osud je čeká, právě nyní plánují odboj. Organizuje jej Ruzenka Laufschner a Hugo Lengsfeld. Pomalu soustřeďují hořlavý materiál a v případě nutnosti zapálí bloky svého oddělení. Jejich karanténa skončí 20. června 1944. ¹³

Jméno Růženy Lauscherové je mírně zkomoleno, Hugo Lengsfeld po válce přijal jméno Pavel Lenek. Jeho vyprávění i svědectví mnoha dalších bývalých vězňů zapojených do příprav této akce pravdivost této zprávy potvrzují.

Odbojová organizace skutečné vyvodila energické závěry z událostí prvních březnových dnů. Rozhodla se vyvolat povstání pro případ, kdyby se historie měla opakovat.

Ještě před Wetzlerem a Vrbou uprchl z Birkenau vězeň rodinného tábora Vítězslav Lederer - v uniformě SS a spolu s SS-Rottenfuhrerem Viktorem Pestekem. Lederer po svém útěku několikrát navštívil tajně Terezín a informoval o 8. březnu, o rodinném táboře a osvětimské továrně na smrt poměrně úzký okruh osob, kteří se rozhodli ponechat si tato děsivá sdělení pouze pro sebe. Ledererův pokus propašovat svou zprávu do zahraničí Mezinárodnímu výboru Červeného kříže se nezdařil.

Jiný byl osud zprávy Wetzlera a Vrby.¹⁴ Židovská odbojová organizace v Bratislavě, tzv. pracovní skupina (Arbeitsgruppe, Working Group), jejímiž výraznými postavami byli zejména Dov Weissmandel a Gizi Pleischmannová, se podařilo za pomoci slovenského odboje dopravit zprávu do Ženevy československému diplomatickému představiteli Jaromíru Kopeckému, a to 10. června 1944. Patří k jeho zásluze a jeho poradců Fritze Ullmanna a Gerharda M. Riegnera, že z celé zprávy o pěti desítkách stran rozpoznali jako nejnaléhavější výzvu k okamžitému činu, těch několik řádek o rodinném táboře, které jsem již ocitoval a z nichž datum 20. června ohlašovalo novou tragédii, nový zločin.

Ještě dříve než odeslal do Londýna obsáhlý výtah z celé zprávy, Kopecký alarmoval Československou vládu krátkým telegramem o připravovaném novém masakru. Požadoval, aby v londýnském a americkém rozhlase byl pranýřován březnový zločin spáchaný na terezínských vězních a aby byla bez prodlení vysílána nejdůraznější výstraha německým katanům, kteří řídí masové vyvražďování v Horním Slezsku.¹⁵ V Londýně byla Kopeckého depeše přijata a dešifrována večer 15. června a od té doby hrůzná zvěst o terezínském rodinném táboře byla denně vysílána londýnským rozhlasem v nejrůznějších relacích. Byly pečlivě monitorovány v Praze úřadem říšského protektora i v odposlechové službě říšského ministerstva zahraničí, která své záznamy předávala vedoucím činitelům Třetí říše. Také zpráva o zvláštním zasedání československé Státní rady věnované zločinům spáchaným a připravovaným v rodinném táboře byla takto monitorována.

Den 20. června se nestal novým 8. březnem, proběhl jako každý jiný krutý den v rodinném táboře. S jedinou výjimkou. Toho dne byl zavražděn první židovský Judenältester Terezína, Jakob Edelstein, který do Osvětimi přijel právě před půl rokem prosincovým transportem a od té doby byl vězněn v kmenovém táboře Osvětimi v bunkru pověstného 11. bloku. 20. června byla z rodinného tábora odvedena Edelsteinova manželka, syn a tchýně do krematoria, kde byli před Edelsteinovýma očima zastřeleni. Pak byl zastřelen i on.

Otázkou je, zda prozrazení zločinu chystaného v rodinném táboře na 20. červen a jeho světová publicita zmařila jeho uskutečnění, zda skutečně měl prosincové transporty po půlleté karanténě stihnout stejně hromadný osud v plynových komorách. Přesněji řečeno, zda tento osud měl stihnout dvě třetiny z nich, neboť táborová smrt mezitím už postihla víc než třetinu vězňů prosincových transportů.¹⁶

K závěru o osudovosti 20. června dospěli vězňové prosincových transportů na základě předpokládané analogie s 8. březnem.

Popravu Edelsteinovu lze interpretovat na podporu tvrzení, že 20. června prosincové transporty měly být opravdu likvidovány. Jinou logiku než právě uplynutí půlleté karanténní lhůty totiž volba data jeho popravy nemůže mít. Jestliže Reichssicherheitshauptamt rozhodl, že Edelsteina nedá popravit hned při jeho příjezdu do Osvětimi jako činil s ostatními tam deportovanými členy rady starších,¹⁷ mohlo to být proto, že jej sice odstranil z Terezína, ale ponechával si jej v rezervě, kdyby se ukázala potřeba jej opět použít či podat alespoň důkaz jeho fyzické existence. Jestliže kdy taková eventualita mohla nastat, pak to bylo při návštěvě delegáta Mezinárodního výboru Červeného kříže v Terezíně. Poprava Edelsteina tři dny přede dnem, kdy se tato prohlídka uskutečnila, však odporuje této logice. Zřejmě Edelstein a jeho rodina skutečně měli určenu půlroční karanténní lhůtu ukončenou sonderbehandlungem. A tento ortel byl vykonán.¹⁸ Otevřena zůstává otázka, zda stejný ortel byl určen všem vězňům prosincového transportu a zda byl z důvodů výše uvedených odvolán, kdežto u Edelsteina nikoli.

V době mezi 15. a 18. květnem 1944 odjely z Terezína další tři deportační transporty do rodinného tábora v Birkenau. Jejich vypravení bylo součástí poslední etapy zkrášlování Terezína před přijetím delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže a dánských představitelů. Počet vězňů ghetta jimi klesl na přijatelných 27 000. Současně se ztrojnásobil stav vězňů rodinného tábora v BIIb. S květnovými transporty přibylo 7 500 vězňů, dvě třetiny z nich byli židé z Německa, Rakouska a Holandska.¹⁹ Zatímco s příjezdem zářijových transportů se vytvořil Český rodinný tábor, začal se ve svém složení měnit již prosincovými transporty a v květnu už reflektoval celou tehdejší terezínskou strukturu - s výjimkou početně nepatrné skupiny dánské. Podle některých interpretací to mohl být záměr spojený s plány, které SS měla s rodinným táborem.

Právě ve dnech, kdy se květnové transporty z Terezína vypravovaly, říšský vůdce SS Heinrich Himmler dal souhlas k prohlídce Terezína a navíc jednoho židovského pracovního tábora delegátem Mezinárodního výboru Červeného kříže. Terezín mohla navštívit také dánská delegace i zástupce švédský. V aktech Německého Červeného kříže je dochován dopis, jímž Hlavní úřad říšské bezpečnosti 17. května 1944 informoval o tomto Himmlerově rozhodnutí.²⁰ Na tomto dokumentu je rukou psaná poznámka, že rozhodnutí bylo 19. května sděleno berlínské delegatuře Mezinárodního výboru Červeného kříže pro jejího vedoucího dr. Rolanda Martino.

S Himmlerovým souhlasem delegát Mezinárodního Červeného kříže dr. Maurice Rossel a dva dánští zástupci navštívili 23. června 1944 Terezín. Zkrášlovací procedura a režie prohlídky, která začínala v pravé poledne a skončila před večerem, byla zcela dokonalá, natolik přehnaně dokonalá, že podle nás vězňů i slepý musel poznat, že všechno to byla jen propagandistická inscenace. Přesto nacističtí organizátoři konečného řešení dostali od dr. Rossela vynikající vysvědčení. Řekněme, že náš úžas byl mimořádný, když jsme v ghettu nalezli město, které žije téměř normálním životem... Toto židovské město je skutečně podivuhodné..., psal nadšeně Rossel ve své zprávě a na důkaz popsal obsáhle jako vlastní poznatek a jako skutečnost všechno, co mu SS k věření předložili a předvedli. Terezín označil za konečný tábor (Endlager), odkud normálně nikdo, kdo sem přišel, není dále transportován.²¹ Přitom pravě v den jeho návštěvy v Terezíně předal československý diplomatický představitel v Ženevě Mezinárodnímu výboru Červeného kříže osvětimskou zprávu Wetzlera a Vrby se všemi podrobnostmi o osudu terezínských vězňů v Birkenau.²²

Himmlerovo povolení k prohlídce jednoho židovského pracovního tábora však nevyužil ani Hlavní úřad říšské bezpečnosti, ani Německý Červený kříž, ani Mezinárodní výbor Červeného kříže. Navíc v archívech tohoto Mezinárodního výboru se nenašel žádný doklad, že by jej jeho berlínská delegatura vůbec informovala o Himmlerově povolení návštěvy také jednoho židovského pracovního tábora. Nenašel jej ani ženevský profesor Favez, kterému byl výjimečně povolen přístup do těchto archívů, ani Francois Bugnion, editor souboru dokumentů Mezinárodního výboru Červeného kříže vztahujících se k Terezínu.²³ Historik na tuto otázku zatím marně hledá uspokojivou odpověď.

Naproti tomu ve shodě s prof. Dov Otto Kulkou považuji za jisté, že oním jedním židovským pracovním táborem, k jehož návštěvě otevřel Himmlerův souhlas dveře, byl rodinný tábor terezínských vězňů v Birkenau²⁴ a že právě pro tento případ byl cílevědomě připravován. Svědčí o tom jeho privilegia, dopis v sionistickém světě dobře známého Leo Janowitze, který do Ženevy odtud hned v polovině září 1943 oznamoval založení pracovního tábora Birkenau u Nové Beruně,²⁵ dále celý rafinovaný systém manipulace s korespondencí vězňů, v klíčových momentech postdatovanou. Svědčí o tom výstavba tábora, táborové silnice, Prohlídka ghetta Terezín a jednoho židovského pracovního tábora 1943-1944, odvodňovacích kanálů, zřízení provozu tkalcovny - Weberei der Deutschen Ausrüstungswerke přímo v BIIb, vlastní táborová kapela a v neposlední radě i povolení dětského bloku a jeho činnosti v podobě, do jaké se pod vedením Fredy Hirsche rozvinul. Zřetelně to naznačuje i dochovaná korespondence mezi Německým Červeným křížem a Eichmannovým úřadem, uložená ve Spolkovém archivu v Koblenci v konvolutu Prohlídka ghetta Terezín a jednoho židovského pracovního tábora 1943-1944²⁶.

Vím, že existují pochybnosti, zda bylo možné uskutečnit takovou prohlídku rodinného tábora, umístěného uprostřed osvětimsko-birkenauského komplexu. Třeba ovšem rozlisovat otázku, zda jí SS mohli plánovat a připravovat, od otázky, zda byla uskutečnitelná.

Kdybych nebyl v Terezíně osobně nepřežil onu superpotěmkiádu vrcholící 23. červnem 1944, obávám se, že bych neměl tolik fantazie, abych si uprostřed kruté reality terezínského ghetta dovedl představit možnost připravil takovou drzou, ale propagandisticky účinnou exhibici, jaká se skutečné odehrála. Myslím, že ani mnozí bývalí vězňové rodinného tábora nemají dostatek fantazie, aby si dokázali představit analogickou exhibici, když se neuskutečnila.

Nedávno jsem se přímo na terénu Bllb v Birkenau zamýšlel nad touto otázkou jako člověk, který prožil terezínské Verschönerung a zažil - byť krátce - i osvětimskou továrnu na smrt.

Úsek BIIb, kde byl rodinný tábor umístěn, byl jedním ze šesti, které vcelku se na první pohled mohly zdát jen jedním z barákových táborů, jakých ve válčící Evropě bylo mnoho. Vcházelo se do něho po silnici mezi ním a mezi teprve budovaným prostorem BIII. Krematoria s ukrytými plynovými komorami nebyla odtud vidět. Ostatně jejich budovy samy o sobě o jejich pravém poslání nic nevypovídaly. Nebyl problém jejich provoz zastavit na krátkou dobu návštěvy a její přípravy. Ostatně v době, kdy delegát Mezinárodního výboru Červeného kříže, z terezínské návštěvy proslulý Maurice Rossel, 29. září 1944 navštívil osvětimskou táborovou komandaturu, nepovažovali SS ani za nutné provoz plynových komor zastavit.²⁷

Případné zahraniční návštěvě mělo se předvést nikoli vzorné židovské sídliště jako v Terezíně, kde židé žijí téměř normálním životem, ale Arbeitslager Birkenau bei Neu Berun, pracovní tábor, a především, že židé odeslaní na Východ k pracovnímu nasazení žijí a že žijí i jejich rodiny, které s nimi byly odeslány přece čistě z humanitárních důvodů, aby se rodiny vězňů nasazených k práci nerozdělovaly. Právě to mohlo mít smysl ve dnech, kdy zvláštní německé letadlo odváželo dva maďarské židy Joela Branda a Andora Grosze do Turecka, aby tam mezinárodním židovským organizacím a spojeneckým zpravodajským důstojníkům tlumočili německou nabídku krev za zboží, nabídku propuštění milionu židů z německé moci za 10 000 nákladních aut pro divize Waffen-SS a jiné hodnoty.

Souvislost mezi 23. červnem, výsledkem Rosselovy prohlídky Terezína, a dvěma nocemi 11. a 12. července 1944 nemůže být nahodilá. Z hlediska SS byla Rosselova návštěva v Terezíně úspěšná. Když jeho průvodce po Terezíně von Heydekampf po přečtení Rosselovy zprávy referoval Eichmannovu specialistovi pro Terezín, SS-Hauptscharführerovi Möhsovi, setkal se s takovým naprostým uspokojením, že svůj záznam uzavřel slovy: Věc se takto zdá být vyřízena.²⁸ Falešné terezínské alibi předvedené s takovým enormním vynaložením sil - zdálo se - nevyžadovalo doplněk v analogické inscenaci v rodinném táboře v Birkenau. Mezinárodní výbor Červeného kříže se ostatně takové návštěvy v jednom židovském pracovním táboře ani nedožadoval.²⁹

K přijetí zahraniční delegace připravený Arbeitslager Birkenau bei Neu-Berun v podobě rodinného tábora terezínských vězňů nebyl již potřebný. Když organizátoři konečného řešení nabyli v této věci jistoty, byl likvidován obvyklým způsobem. Hitlerovo rozhodnutí, učiněné počátkem dubna 1944 v souvislostí s programem výstavby gigantických leteckých továren, zrušilo dřívější Himmlerův rozkaz, že koncentrační tábory na německém území musí být učiněny judenrein, očištěny od židovských vězňů jejich deportací do Osvětimi a Majdanku.³⁰ Brzo poté začaly odcházet i židovské transporty k pracovnímu nasazení z Osvětimi na západ.³¹ Alespoň někteří židovští vězňové mohli z Osvětimi odcházet jinou cestou než komínem krematoria.

V rodinném táboře žilo tehdy přibližně 10 000 vězňů.³² Koncem června a počátkem července byly vyhlášeny přípravy k pracovnímu transportu, konaly se selekce, při nichž bylo vytříděno 3 500 práceschopných mužů a žen. Postupně odcházela mužská komanda do Schwarzheide a Blechhammeru, ženská do Christianstadtu, do táborů Stutthofu, Neuengamme i do jiných táborů. V rodinném táboře zůstalo na 6 500 vězňů. Mladé matky s dětmi, které mohly odejít na práci, ale bez svých dětí, a které se rozhodly zůstat s nimi až do poslední chvíle jejich života. Především však zůstali nemocní a táborovými podmínkami vysílení lidé, mnozí z nich němečtí a rakouští vězňové, deportovaní z Terezína teprve v květnu.

Ve dvou červencových nocích se uzavřela historie terezínského rodinného tábora v Birkenau - v plynových komorách.

Taková byla bilance jeho desetiměsíční existence: sedmi terezínskými transporty tam bylo dopraveno 17 517 mužů, žen i dětí.³³ Jen každý patnáctý se dožil osvobození.

Poznámky: