Od 1. století n. l., ve kterém Židé definitivně přišli o své území v Palestině, se židovská populace šířila po celém Středozemí, severní Africe, západní Evropě i Babylonii. Náboženské rozdíly, které byly velmi zřetelné zejména v křesťanské Evropě, se staly důvodem k nenávisti a diskriminaci židovských obyvatel. Ovšem tento tradiční náboženský antijudaismus nebyl jediným druhem nenávisti, se kterou se museli Židé ve středověku vypořádávat. Křesťanské obyvatelstvo nedokázalo přijmout odlišnosti židovského života podobně, jako tomu bylo v případě starověkých Římanů nebo Řeků.
Původně přicházeli Židé na území Evropy hlavně jako obchodníci s orientálním a cizokrajným zbožím, kteří postupně vytvářeli na svých cestách obchodnické osady. Na jejich společenské postavení bylo oficiálně nahlíženo jako na postavení cizinců, ale nevztahovala se na ně zvláštní diskriminační opatření.
Později, se vzrůstající autoritou křesťanství a jeho představitelů se začínají prosazovat protižidovské postoje v křesťanské teologii, která postupně ovlivňuje i faktické postavení Židů ve společnosti. V období raného křesťanství formovali postoje vůči judaismu a jeho vyznavačům zejména církevní otcové - křesťanští učenci a teologové. Řada z nich (např. Jan Zlatoústý) se uchylovala k - často velmi nevybíravým - útokům na Židy. Na základě nauky sv. Augustina bylo ve středověké teologii Židům přisouzeno místo svědků pravdivosti příběhu Ježíše Krista a z toho vycházelo i jejich zvláštní, oddělené postavení ve společnosti. I když církev šířila protižidovské představy a předsudky, podle nichž se Židé podíleli na vraždě Ježíše Krista, zatvrzele jej odmítali uznat jako mesiáše, či že konspirovali proti křesťanům, poskytovala zároveň Židům jistou ochranu.
Náboženství znamenalo pro středověkého člověka nejdůležitější princip života, kompletní světonázor, ukotvení ve společnosti, vlastní identitu. Jakékoli vybočení z mantinelů učení, ve kterém byl vychováván, znamenalo vyloučení z rodiny, společnosti, ale i vlastního života a zatracení. Pochopit, že někdo vyznává jiné hodnoty a myšlenky, bylo pro středověkého člověka nepřijatelné. Z toho vyplývá, že harmonické soužití křesťanů a Židů bylo ve středověkém světě nemožné. Židé byli vnímáni jako symbol Zla a Ďábla na Zemi, jako vrazi křesťanského boha. Společnost založená na náboženství na druhou stranu poskytovala možnost, jak se do většinové křesťanské komunity zařadit - nechat se pokřtít a přestoupit na správnou
víru. V mnoha případech docházelo ale také k násilnému převádění na křesťanství, poprvé během první křížové výpravy na konci 11. století: Židům byly nabídnuty
dvě možnosti: křest nebo smrt.
Na ilustraci z počátku 18. století je Žid vypodobněn jako Ďábel. Foto: USHMM Photo Archives.
Omezení života a vylučování Židů z většinové společnosti
Na základě zmiňovaných náboženských rozdílů se postupně začalo měnit postavení Židů v evropských zemích směrem k omezování jejich praktického i náboženského života. Jako podřadní lidé nesměli nosit zbraň, nesměli zastávat funkce v armádách a veřejných úřadech, za zabití Žida býval obvykle křesťan odsouzen jen k pokutě a podobně. Vztahovala se na ně však také zvláštní opatření:Ghetta
Židé usazující se na cizích územích měli přirozenou tendenci sdružovat se a žít v soudržných a oddělených útvarech, ve kterých bylo snazší dodržovat náboženské tradice a předpisy. Od počátku 13. století však rostl tlak na co nejúplnější oddělení židovské komunity ze strany většinové společnosti a postupně byli nuceni žít v tzv. ghettech, tedy oddělených částech města, která měla pevně stanovenou rozlohu a byla ohraničena hradbami. Ghetto muselo žít svým vlastním vnitřním životem, židovští řemeslníci neměli obchodovat s okolními obyvateli a Židé jej směli často opouštět jen za zvláštních podmínek
Označování
Jednou z takových podmínek bylo znamení, které museli Židé nosit při opuštění z ghetta. Tato židovská znamení měla různé podoby, od našitého pásku na rukávu, kolečka na kabátě, zvláštního klobouku (Praha), až po speciální kabát nebo živůtek. Většinou měla znamení žlutou barvu, která byla podle křesťanské tradice jako barva odpadlictví vyhrazena pro lidi vyloučené ze společnosti. Účelem viditelného označení bylo zamezit osobnímu styku křesťanů se Židy.
Omezování možností obživy
Hospodářský život středověké společnosti fungoval na principu feudalismu a lenního práva. Od počátku 13. století bylo Židům zakázáno vlastnit, pronajímat si půdu i na ní pracovat. Spolu se zákazem živit se mimo ghetto řemesly představovala tato omezení jejich vyloučení z hospodářského života. Naopak pro Židy vyhrazenou činností, která pro křesťany byla označena jako nežádoucí a nečistá, se stalo obchodování s penězi a půjčování na úrok. Židovských finančníků však ostatní lidé hojně využívali, stejně jako panovníci, kteří si od Židů půjčovali nemalé obnosy peněz. Z této činnosti pramení dodnes užívané antisemitské osočování židů z lichvy.
Židé se v době středověku mohli uplatnit jen jako maloobchodníci, finančníci nebo lékaři, což také velmi často činili. Obyvatelé měst využívali společenský a ekonomický vývoj vědomě a cíleně k vyřazení i jen potenciální židovské konkurence.
Status obyvatel židovských čtvrtí byl většinou také zvláštní: byli přímými poddanými krále, jejich majetkem, za což jim král poskytoval určitou formu ochrany, často velmi nestabilní. Na druhou stranu za to museli odvádět zvláštní a vysoké daně. Placení daní vyšších než u ostatních obyvatel obecně se postupem času stalo běžnou součástí života Židů, vykoupení se penězi
pak v dobách ohrožení jedinou možností k záchraně.
Židovský překupník na karikatuře anglického malíře Thomase Rowlandsona, 1801. Foto: USHMM Photo Archives
Specifické stereotypy vůči Židům a pogromy
Ze středověku pochází řada antisemitských předsudků a obvinění Židů, jejichž základem byla údajná nenávist vůči křesťanům. Aby svým sousedům co nejvíce škodili, měli Židé úmyslně otravovat studně morovou nákazou (Obvinění Židů z otravování studní), vraždit křesťanské panny a děti pro své rituální účely (Obvinění Židů z rituální vraždy) a kvůli pohanění víry také mučit a znesvěcovat hostie. Obvykle se taková obvinění objevovala ve vlnách, které se šířily zeměmi Evropy často v krizových obdobích válek, hladu, morové epidemie. Sloužily jako záminka k násilnému útoku na uzavřené židovské ghetto, jeho vyrabování, vyloupení a zničení Pro takový útok se později vžilo označení pogrom, pocházející z ukrajinštiny a označující zpustošení. Skutečným důvodem však bývala neschopnost nejen obyčejných lidí, ale i představitelů měst i celých zemí splácet vysoké úroky z půjček od židovských finančníků, proto k pogromům v mnoha případech docházelo za tichého souhlasu správců země a králů.
K vlnám pogromů došlo například v německých městech vyvolaných morovou nákazou v polovině 14. století. Do Čech tehdy tato vlna plošně nezasáhla, k velkému pogromu však došlo v Chebu. Na Zelený čtvrtek o Velikonocích roku 1350 po kázání františkánského mnicha o ukřižování Ježíše se vydal rozvášněný dav pomstít Kristovu smrt do chebského židovského ghetta. Během útoku, vraždění obyvatel a plenění jejich majetku bylo téměř celé ghetto vyvražděno (část v uličce dodnes zvané Zavražděných
). Vzhledem k tomu, že na majetek Židů - poddaných koruně - si dělal nárok panovník země, museli chebští radní zaplatit Karlu IV. náhradu za ukradený židovský majetek, pachatelé násilností však potrestáni nebyli.
Vypovídání Židů z měst a zemí
Během dalších let bylo dále Židům na různých místech Evropy zakázáno například usazovat se jinde než ve městech, kde již existuje synagoga, nebo bydlet v domech blízko kostela. Města často také využívala možnosti zakázat Židům pobyt na svém území (Kutná Hora, Kladno) nebo usazenou komunitu z města vypovědět (Most, Cheb, Jihlava apod.). Podobně docházelo i k vypovídání Židů z různých Evropských zemí: Ze středověké Anglie byli židé hromadně vyhnáni králem Edvardem I. v roce 1290. Část z nich se pak uchýlila na území Francie, odkud je ovšem král Filip vyhnal hned rok poté. Další velké migrační změny židovských obyvatel nastaly v roce 1492, kdy bylo pod jednotnou křesťanskou vládou Ferdinanda Habsburského a Isabely Kastilské sjednoceno Španělsko. Jeden z prvních kroků, který nový panovníci provedli na území Pyrenejského ostrova, bylo vyhnání všech Židů. Stejná situace se pak v roce 1497 opakovala také v Portugalsku. Židé z těchto oblastí se uchýlili často do západních zemí jako je např. Holandsko, případně do Polska, které skýtalo pro Židy tehdy poměrně bezpečné území.
Během novověku byla v evropských zemích přijímána ještě mnohá další omezení pro Židy, například omezování počtů Židů a jejich porodnosti, jiná byla uvolňována a rušena. Konečně až v polovině 19. století došlo ke zrovnoprávnění Židů s ostatním obyvatelstvem a Židé se mohli začlenit do většinových společenských struktur. Pro další vývoj protižidovských postojů je však důležité, že ve středověku vznikla většina protižidovských stereotypů a motivů, od těch popisujících údajnou židovskou fyziognomii či chování po širší teorie židovského spiknutí proti křesťanům a řada z nich pevně zakořenila v evropském kulturním dědictví a přežívá do současnosti, v Evropě i jinde.