Proč jsem psal svou zprávu

Události, které kniha Utekl jsem z Osvětimi popisuje, se odehrály na Slovensku, v Polsku a Německu v letech 1942-44, ale kniha sama byla napsána zcela jinde a až o dvacet let později. Myslím, že bych měl o tom českým čtenářům říci pár slov.

Hned po válce jsem začal žít v Praze. Studoval jsem tu chemii a biochemii, začala tu má vědecká kariéra. Praha byla místem, kde jsem zapustil své kořeny, stala se mi opravdovým domovem. Mnoho lidí v mém okolí tehdy vědělo, že jsem byl v Osvětimi, ale přesto si nevzpomínám, že by se mě někdo za celou tu dobu zeptal, co se tam vlastně dělo. Nevím, jestli to bylo pro nedostatek zájmu, nebo pro to, že téma bylo tabu. Přitom se v Osvětimi mnohé vztahovalo přímo k dějinám Čech a Slovenska: například největší hromadná poprava českých občanů v historii - vyvraždění tzv. rodinného tábora 7. března 1943.

Je pravdou, že tehdy Svaz protifašistických bojovníků pořádal v Praze každoročně vzpomínkový večer na osvětimské oběti. Jednou jsem se toho zúčastnil. Mluvilo se tam především o hrdinství českých komunistů. Nic proti tomu, desítky z nich, podobně jako stovky dalších českých občanů, zemřely, protože se nacistům vědomě postavily na odpor. Čest jejich památce. Během večera se však nikdo nezmínil o tisících českých (myšleno židovských) dětí, které byly v Osvětimi chladnokrevně zavražděny a staly se mučedníky, ať chtěly, nebo ne. Během celého večera nikdo nevyřkl slovo Žid nebo židovský. Vlastně jeden člověk ano: slušně vypadající muž, který ke mně přistoupil a zeptal se, jestli jsem si všiml, že je to na pódiu samej Žid. Neodpověděl jsem, bylo to v době kolem Slánského procesu a nechtěl jsem provokovat osud. Věděl jsem ale, že na setkání příští rok nepřijdu.

V roce 1958 jsem odešel ze země a dva roky jsem pracoval v Izraeli. Mnoho hodin jsem tehdy strávil v Rechovotu, v knihovně slavného výzkumného ústavu, pojmenovaného po doktoru Chaimu Weizmannovi, který se stal prvním prezidentem Státu Izrael. Se zájmem jsem četl jeho autobiografii, nazvanou skromně Trial and Error. V rejstříku té knihy je Rechovot zmíněn více než desetkrát. Zajímalo mě, kolikrát tu bude zmíněna Osvětim, kde zemřelo stokrát víc Židů, než kolik jich kdy žilo v Rechovotu. K mému překvapení jsem v pamětech, kde velký židovský vůdce účtoval s životem a se svou rolí vůdce, slovo Osvětim neobjevil. Nevím, zda tento fakt ukazuje na nezájem Weizmanna a jeho okruhu, nebo jestli tehdy bylo slovo Osvětim tabu také v Izraeli

V roce 1960 jsem byl pozván do Anglie, abych se podílel na výzkumu Britské lékařské vědecké rady. Anglie byla svým způsobem Mekkou vědců, a tak jsem se stěhoval rád. Brzy jsem si osvojil řadu anglických zvyků a stal jsem se vášnivým konzumentem čaje a britských novin. V té době byl dopaden Adolf Eichmann. A najednou, ze dne na den, se téměř ve všech nedělních novinách začalo diskutovat o holocaustu. Často se zmiňovala i Osvětim, to slovo téměř zdomácnělo. Jeden z mých nových přátel Alan Perry, novinář z BBC, mě přiměl k tomu, abych se pokusil nabídnout své vzpomínky tehdy významnému deníku Daily Herald, který ještě neměl žádný větší článek na téma Eichmann. Pak mě náhoda svedla s Alanem Besticem, který mi nabídl, že se mnou ten článek napíše. Bestic je irský novinář, který od žije od svých tří let v Londýně. Pozval mě na víkend do svého domu v Surrey, představil mě své rodině a strávili jsme spoustu času nad spoustou šálků čaje. Dokázal psát těsnopisem rychleji, než jsem mluvil, a přepisoval pak všechno na svém starém rozhrkaném psacím stroji, který zněl jako kulomet.

Napsali jsme tři pokračování, každé o tisíci slovech, a doufali, že vydavatel otiskne aspoň dvě. Za týden mi Bestic zavolal, abych s nimi strávil další víkend. Vydavatel k jeho překvapení chtěl pět pokračování. Napsali jsme je a za týden jsem dostal smlouvu. Později jsem se doslechl, že během toho březnového týdne roku 1961, kdy vycházelo na pokračování mých pět článků, stoupl náklad Daily Heraldu o čtyřicet procent.

Můj život a práce v Londýně pokračovaly dobře. Jedním z nově získaných návyků bylo, že jsem nechával každé ráno před odchodem do práce na prahu domu prázdnou láhev od mléka. Do ní jsem vložil papír a na něm pro mlékaře napsal, kolik vajec, másla, mléka, smetany budu ten den potřebovat. Každou sobotu zaťukal mlékař na dveře a přečetl mi, kolik mu dlužím, já mu dal šek a on se vrátil do své dodávky o třech kolech. Byl to malý, zdvořilý člověk, který silně kulhal, ale pohyboval se velmi rychle.

Jedno sobotní ráno, krátce potom, co vyšly v Daily Heraldu mé články, mi řekl: Omlouvám se pane, ale neměl byste chvilku? Chtěl bych si s vámi soukromě promluvit.

Pozval jsem ho dál, posadili jsme se v jídelně a on přešel okamžitě k věci. Jde o vaše články v Daily Heraldu, řekl. Chtěl bych vám říct, že se mi strašně nelíbily. Vypadá to, jako by chtěly vyvolat nenávist k Němcům. Řeknu vám to na rovinu: připadá mi, že jste přišel z Československa, abyste kazil naše vztahy s Němci. Šíříte o nich lži.

Jeho otevřenost mě překvapila a zeptal jsem se: Proč si myslíte, že jsem lhal?

Řekl jsem to klidně, a to ho odzbrojilo.

Prosím vás, nemyslete si, že jsem jedním z těch fašistů. Jsem v Labour Party a proti Němcům jsem bojoval, když to bylo třeba. Poklepal si na pravou nohu, na kterou kulhal. Bylo slyšet, že klepe na dřevo. Přišel jsem o nohu při invazi do Francie v roce 1944. A nemůžete mě obvinit z toho, že bych byl za každou cenu pro Němce. Teď je ale mír a oni jsou našimi spojenci. Dneska už přece není třeba dělat proti nim propagandu. Můžete mi věřit, že si o Němcích hitlerovské éry nedělám žádné iluze. Ale to, co říkáte ve svých článcích, je zlomyslné a neuvěřitelné.

Proč si myslíte, že je to neuvěřitelné? zeptal jsem se.

Chvíli mlčel, a pak řekl: Něco vám o sobě povím. Mám ženu, která je hodná, ale... dost jednoduchá. Skoro by se dalo říct, že je hloupá.

Nechápal jsem, co mi to chce říci a on asi uviděl na mé tváři otázku, protože najednou zvýšil hlas a mluvil jako na nějaké schůzi:

Moje žena je, jaká je. Ale zkuste jí říct, že někdo chce ublížit našim třem dětem! Vezme sekeru, vezme kuchyňský nůž a mohli by si něco zkusit! Jen přes její mrtvolu! A to je, jak říkám, hloupá. A vy mi teď chcete říct, že všichni ti chytří Židi z celé Evropy vzali své děti za ruce a odvedli je náckům do těch hnusných plynových komor, stovky mil daleko? Tomu přece nemůžu věřit! Nakonec už křičel.

Došlo mi to okamžitě. Ve svých článcích v Herald Tribune jsem vcelku postihl, co se Židům v Osvětimi vlastně stalo. Nepodařilo se mi ale dobře vysvětlit, jak se to mohlo stát. Uvědomil jsem si, že budu muset napsat knihu, ve které bych myslícím lidem vysvětlil, co jsem viděl v Osvětimi. Že budu muset detailně popsat celý ten německý podvod, tu úskočnou, zrádnou a rafinovanou úřednickou práci, která předcházela vulgární, hrubé, vražedné síle. Vysvětlit, že německá administrativa držela na přísně tajených místech vždy dostatek katů, kteří v dané chvíli udeřili na vyhlédnuté oběti zákeřně, zpravidla bleskurychle, krutě a bez jakéhokoli slitování - to byla ta konečná, ale důležitá součást celého systému. Že tedy budu muset popsat všechno, co je na míle vzdáleno zkušenosti a představám mého londýnského mlékaře...

Asi rok nato jsem dostal dopis od doktora Heinze Düxe, prokurátora z Frankfurtu nad Mohanem. Žádal mě, abych přijel do Německa a pomohl s přípravou procesu s důstojníky SS a řadovými vojáky, kteří byli obviněni, že v Osvětimi spáchali strašné zločiny. Doktor Dux mě už dlouho hledal a našel mě díky článkům v Daily Heraldu. (Tak začala moje více než třicet let trvající spolupráce s německými organizacemi, které soudně stíhají německé zločince. A je jich kolem stále ještě dost i v roce 1997, kdy píšu tyto řádky.)

Za doktorem Duxem jsem jel. Byla to má první poválečná návštěva Německa. Ve své kanceláři mi ukázal na obrovský regál plný tlustých knih v černé vazbě a řekl: Tady těch osmdesát svazků obsahuje výpovědi o Osvětimi. Prostudoval jsem je, ale pořád o tom ještě všechno nevím.

Jeho slova mě přiměla, abych přemýšlel o tom, jak vlastně knihu o Osvětimi napsat. Jestliže měl pravdu - a já jsem věděl, že ji má - musel bych napsat nejméně osmdesát a jeden svazek, aby nikdo nemohl říkat, že jsem něco důležitého vynechal. Jenže i kdybych ji dokázal napsat, takovou knihu by nikdo nečetl. Začalo mi být jasné, že musím fakta třídit. Věděl jsem, že kvůli tomu mohu být kdykoliv obviněn, že jsem o něčem nenapsal. Přesto jsem se rozhodl, že se zaměřím na taková fakta a momenty, které umožní mému mlékaři, aby v úplnosti pochopil metodu, jejíž pomocí Němci spustili tu nemyslitelnou a nevyslovitelnou vraždící mašinerii v Osvětimi.

Potom, co vyšly mé články v Daily Heraldu, jsem byl často zván do televize a rozhlasu, abych něco řekl o problémech souvisejících s rozsudky nad některými válečnými zločinci z Osvětimi. Stal jsem se v Londýně známým i mimo okruh mé profese. Alan Bestic brzy našel vydavatele, který byl ochoten vydat knihu mých zkušeností pod podmínkou, že nebude delší než dvě stě stran. Začali jsme na ni pracovat v létě roku 1963, když jsem měl dovolenou. Přítel Bestic přicházel každý den, já mu nadiktoval jednu kapitolu, on ji zapsal těsnopisem, přes noc všechno přepsal na stroji a udělal redaktorské a gramatické úpravy, jak nejlépe to šlo. Brzy jsme přišli na to, že pokud chceme zapsat víc než jen nejnutnější informace, bude dvě stě stránek málo. Vyjednávali jsme a dostali zelenou pro tři sta stran. Než uběhly tři týdny dovolené, odevzdali jsme rukopis do tiskárny.

Kniha vyšla ještě v roce 1963 a všechny britské noviny ji uvítaly. Byla to pravděpodobně první publikace na toto téma v Anglii, která nebyla určena jen odborníkům. Psal jsem ji i pro mého mlékaře. Chtěl jsem mu vzkázat, že nepřišel o nohu nadarmo. Chtěl jsem také poděkovat všem, kdo přispěli ke konci nacismu. A doufal jsem, že by moje kniha mohla pomoci zabránit tomu, aby se ta zlovolná a bestiální síla mohla vrátit. Kolik let už uplynulo od chvíle, kdy jsme si mysleli, že jsme jí jednou provždy zakroutili krkem?

Vancouver, říjen 1997