Poslední transporty a konec války v Terezíně

Pouhý týden po ukončení natáčecích prací na propagandistickém filmu byli představitelé židovské samosprávy informováni komandanturou SS, že vzhledem k nedostatečné výrobní kapacitě Terezína bude nutno vypravit větší počet vězňů na Východ k pracovnímu nasazení ve válečné výrobě. Den před vypravením prvního z nich byl popraven druhý židovský starší Terezína dr. Paul Eppstein. Do transportů byli zařazeni téměř všichni členové rady starších a další představitelé židovské samosprávy i se svými rodinami. Do Osvětimi II-Birkenau tak od 28. září do 28. října 1944 odjelo na 18400 lidí. Z nich přežilo jen 1574 osob.

Komandantura SS cynicky nabízela ženám, že mohou odjet za svými dříve deportovanými muži. Ty se pak i s dětmi dobrovolně hlásily do transportů a odjížděly na smrt. Je zřejmé, že jedním z momentů, které vedly k takovému vyprázdnění terezínského ghetta a deportování lidí v produktivním věku, jakož i dosavadních pracovníků samosprávy, byla snaha oslabit rezistenční potenciál Terezína. Svědčí o tom i dopis, který tehdy Himmler zaslal vyššímu veliteli SS a policie a současně německému státnímu ministrovi v protektorátu K.H.Frankovi, v němž upozorňoval na možnost povstání v českých zemích v nejbližších týdnech a nutnost preventivních opatření.

Po odchodu poslední vlny transportů zůstalo v Terezíně asi 11000 vězňů. Dramatický úbytek pracovních sil musela nahradit práce žen, mladistvých i dětí. Těžce se vzpamatovávala také samospráva, která plně obnovila činnost až v prosinci. Novým židovským starším byl jmenován Benjamin Murmelstein. V čele nové rady starších stál dr. Leo Baeck. Obtížná situace na konci roku 1944 vyvolávala u mnohých vězňů obavy, že tábor bude likvidován. S úlevou proto přijali příjezd nových vězňů ze Slovenska. Od prosince 1944 do Terezína ve čtyřech transportech postupně přijelo na 1400 slovenských Židů z tábora v Seredi, odkud byli předtím odesíláni do Osvětimi II -Birkenau. Po zastavení provozu tamních vyhlazovacích zařízení byly transporty přesměrovány do Terezína. Slovenští Židé přinesli i zprávy o tom, jak osvětimská továrna na smrt fungovala. Pro ty, kteří v Terezíně zůstávali, to znamenalo konec iluzí o osudech jejich rodinných příslušníků, příbuzných a známých, kteří byli deportováni předchozími transporty.

V polovině ledna 1945 rozhodl Hlavní úřad říšské bezpečnosti, aby do Terezína byli posláni k uzavřenému pracovnímu nasazení členové smíšených manželství (židovsko-árijských) z Německa, Rakouska a Protektorátu Čechy a Morava. Z protektorátu sem byli deportováni také tzv. židovští míšenci. V Terezíně měli být příslušníci obou těchto diskriminovaných skupin obyvatelstva internováni a zároveň nahradit úbytek pracovních sil způsobený podzimními transporty. První z transportů s těmito vězni přijel z Prahy 31. ledna 1945. Do poloviny dubna bylo do Terezína deportováno 5 736 příslušníků obou uvedených skupin.

Další skupinou nových vězňů se stalo 1150 maďarských Židů, kteří byli původně nasazeni na opevňovací práce u Vídně a v březnu 1945 deportováni do Terezína. Blížící se konec války a stále zřejmější nadcházející porážka Hitlerova Německa vyvolávaly stále větší nervozitu v řadách SS. Na jedné straně se znovu připravovalo propagandistické využití Terezína jako klamného alibi zakrývajícího genocidu Židů. Zároveň však probíhaly přípravy na možnou fyzickou likvidaci vězňů před příchodem spojeneckých vojáků. Tyto přípravy vyvolaly značné pobouření vězňů. Pro jejich odpor musela být nakonec zastavena výstavba plynové komory v jedné části bývalého opevnění. Dokončena však byla výstavba tzv. kachního rybníku v jednom z pevnostních příkopů, což bylo ve skutečnosti prostranství, jež bylo možno hermeticky uzavřít a využít k likvidaci vězňů utopením či postřílením.

Zatím však sám Himmler počítal s využitím Židů jako nejcennějšího kapitálu ve vyjednávání se spojenci. Po jeho jednání 15. ledna 1945 s bývalým předsedou švýcarské Spolkové rady Jean Marie Musym bylo nařízeno vypravení transportu z Terezína do Švýcarska. Pro jeho 1200 příslušníků, kteří dne 5. února 1945 do Švýcarska skutečně odjeli, to bylo nečekané vysvobození. Mnozí z těch, kteří v Terezíně zůstali, tomu, že transport skutečně jede do Švýcarska nevěřili. Až zprávy ilegálně poslouchaného zahraničního rozhlasu potvrdily, že transport skutečně do Švýcarska dojel.

Součástí alibistických plánů SS byla i druhá návštěva delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže v Terezíně. Po inspekční cestě Adolfa Eichmanna do Terezína na počátku března 1945 bylo nařízeno nové zkrášlování města, které trvalo celý měsíc. V jeho rámci byla obnovena činnost kavárny, nařízena divadelní představení a koncerty, na náměstí opět hrála hudba promenádní koncerty.

Delegace přijela do Terezína 6. dubna 1945 a tvořili ji dr. Otto Lehner a Paul Dunant. Dr. Lehner po jejím uskutečnění napsal nadšenou zprávu o židovském sídelním území, která přesně odpovídala představám SS. Podvod s modelovým ghettem se tak sice ještě jednou jeho organizátorům podařil, avšak rychlý spád událostí v závěru války jej již nacistům nedovolil propagandisticky využít.

Nadcházející konec války byl stále patrnější i v Terezíně. Jasným signálem se pro všechny vězně stal odjezd dánských Židů z ghetta do Švédska konvojem autobusů Švédského Červeného kříže dne 15. dubna 1945. Existovala však i řada dalších příznaků blížícího se osvobození. Dne 24. dubna 1945 opustil město další neobvyklý transport. Tentokrát s ním odjížděly především ženy a děti příslušníků SS i část služebny SS, jak se od doby zkrášlování nazývala bývalá komandantura. V následujících dnech pak probíhalo pálení archivu Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA). Vězni měli přísně zakázáno sbírat ohořelé zbytky dokumentů, jež poletovaly po Terezíně a zvláštní komando je za dozoru SS neustále sbíralo. Některé z nich se přesto do rukou vězňů dostaly.

Ohořelý osobní dotazník pocházející z archivu RSHA

Válka pomalu končila, nikoliv však utrpení vězňů. Od 20. dubna 1945 až do osvobození do Terezína přijížděly či přicházely tzv. evakuační transporty z koncentračních táborů vyklizovaných před postupující frontou. K původním 17 500 vězňům, kteří byli v ghettu před příchodem těchto transportů, tak postupně přibylo více než 15 000 dalších. Všichni byli strašlivě zubožení a vyhladovělí, mnozí umírající, mnozí pak leželi ve vagónech již mrtví. Většinou se jednalo o židovské vězně z Polska a Maďarska, spolu s nimi však přicházeli židovští i nežidovští vězni z řady dalších zemí. Několik set z nich přicházelo do Terezína podruhé. Byli to ti z vězňů ghetta, kteří odjeli s transporty do Osvětimi a při smutně proslulých selekcích byli vybráni k pracovnímu nasazení a poté pracovali jako novodobí otroci na různých místech v okupované Evropě. Jejich bývalí spoluvězni, kteří v Terezíně zůstali, je většinou nepoznávali, protože se tak jako ostatní příslušníci evakuačních transportů vraceli v hrozném stavu. Také mnozí z nich na následky prožitých útrap záhy po příchodu umírali. Pro ně i pro celý tábor však největší nebezpečí představovaly nakažlivé nemoci, jimiž byly evakuační transporty doslova zamořeny. Jednalo se především o skvrnitý tyfus, který si ještě v samotném závěru války vybral mezi vězni, ale i později mezi již osvobozenými strašlivou daň.

Zejména při příchodu prvních evakuačních transportů byla účinná karanténní opatření, jež by oddělila nemocné vězně od zdravých, neproveditelná. Útrapami vyčerpaní vězni si většinou nebezpečí nákazy ani neuvědomovali. 24. dubna 1945 byl zaregistrován první případ skvrnitého tyfu a poté se nákaza začala lavinovitě šířit. Nevyhnula se ani vězňům, kteří v Terezíně byli před příchodem evakuačních transportů.

Evakuační transporty přivážely pohromadě živé, umírající i mrtvé

Dne 2. května 1945 přijel do města zástupce Mezinárodního výboru Červeného kříže Paul Dunant a převzal Terezín pod ochranu. Moc SS v táboře se rychle hroutila, urychleně pokračovalo pálení dokumentů a dosavadní páni nad životy a smrtí vězňů opouštěli město. Většina z nich odešla 4. května a o den později je jako poslední následoval velitel tábora Rahm. Úplnou svobodu to však ještě neznamenalo, neboť tábor byl obklopen ustupujícími jednotkami wehrmachtu a SS. Jejich příslušníci ze zloby nad nadcházející porážkou ohrožovali dosavadní vězně střelbou, jež si ještě vyžádala oběti. Až v pozdních odpoledních hodinách 8. května 1945 projely Terezínem první jednotky Rudé armády, postupující na Prahu. Jednalo se o oddíly pod velením generála I.G. Ziberova, jež byly součástí I. ukrajinského frontu.

Zatím boj s epidemií pokračoval. Již 4. května přijela do Terezína skupina českých lékařů a zdravotníků, členů tzv. České pomocné akce. Jejich příchod byl nanejvýš potřebný již vzhledem k tomu, že do města byli přesunováni i nemocní tyfem z bývalé věznice gestapa v Malé pevnosti. Zanedlouho poskytla neocenitelnou pomoc také sovětská armádní zdravotní služba. Do Terezína bylo přesunuto 5 polních nemocnic s mobilními laboratořemi, odvšivovacími stanicemi a koupelnami. S nimi přišlo 53 vojenských lékařů a další zdravotní personál. Hlavní tíhu zápasu s epidemií však nadále nesli židovští lékaři a zdravotníci. Koordinací všech opatření byl pověřen špičkový epidemiolog dr. Aaron Vedder z Holandska.

Výstražná tabule varující před tyfovou epidemií

V době mezi 6. a 16. květnem epidemie kulminovala. Vzhledem k možnosti dalšího šíření nákazy i do okolí byl Terezín hermeticky uzavřen a vyhlášena čtrnáctidenní karanténa. Nemocní byli izolováni ve spěšně zřízených infekčních a již zmíněných polních nemocnicích. Dostávali již odpovídající péči, léky a stravu. Díky tomu se od 20. května počal snižovat počet nových onemocnění a na konci května bylo možno vydat souhlas se zahájením repatriace bývalých vězňů. V červnu již mohl odjet sovětský zdravotní personál.

Bilance epidemie skvrnitého tyfu, jakož i dalších nakažlivých nemocí, byla strašlivá. Ještě v posledních dnech války a v prvních týdnech míru zemřelo více než 1500 bývalých vězňů. Bylo mezi nimi i 34 židovských zdravotníků. V boji s epidemií zemřeli i 4 zdravotníci z České pomocné akce a řada obětí byla i mezi sovětským zdravotním personálem.

Poslední fází v dějinách bývalého terezínského ghetta se stala repatriace, kterou bylo možno postupně zahájit po překonání tyfové epidemie. K prvním neorganizovaným odchodům z Terezína došlo již bezprostředně po osvobození. Epidemie a následující karanténa však na čas propouštění osvobozených vězňů znemožnily. K jeho opětnému obnovení došlo až 30. května 1945. Bylo řízeno československou repatriační komisí, která pracovala od 23. května 1945 v budově bývalé komandantury SS. Záhy začaly v Terezíně působit také francouzsko-belgická repatriační komise a komise American Joint Distribution Committee. Nejprve odcházeli českoslovenští státní příslušníci, později i občané dalších států. Repatriaci ztěžoval velký nedostatek dopravních prostředků a pohonných hmot.

Chod tábora zatím nadále zajišťovali s velkou obětavostí bývalí vězňové. Mnozí z nich o celé týdny a měsíce odložili svůj odchod z míst bývalého utrpení, aby mohli pomáhat svým nemocným a vyčerpaným kamarádů. V čele samosprávy bývalého ghetta stál od 11. května 1945 ing. Jiří Vogel. Téhož dne Česká národní rada formálně zrušila bývalé ghetto. Od 19. června 1945 oficiální název tábora zněl Bývalý koncentrační tábor, Terezín-město.

Všechny osoby, které jej v následujících dnech a týdnech opouštěly, se musely podrobit přísným lékařským prohlídkám a dezinfekci zavazadel. Na cestu byly vybavovány šatstvem, potravinami a nezbytnými finančními prostředky. Po příjezdu do cílového místa byly povinny podrobit se ještě kontrolním lékařským podmínkám. Největší skupiny vězňů z jiných zemí - zvláště maďarských a polských - odjížděly ve druhé polovině června. Mnoho polských, německých a rakouských Židů však odmítlo vrátit se do svých zemí a požádalo o vystěhování do severní Ameriky či Palestiny. Tito lidé odcházeli z Terezína až v červenci a srpnu 1945.