Většina z 3,5 milionů polských Židů byla během druhé světové války vyvražděna. V osvobozeném Polsku podle statistických údajů žilo asi 250 000 židovských obyvatel. Stejně jako jinde ve východní Evropě byla ekonomická situace v poválečném Polsku velice špatná, lidé trpěli nedostatkem potravin i ostatního zboží. Zároveň zde byla vždy poměrně vysoká míra antisemitismu. Protižidovské výpady se odehrávaly od středověku i během války, jak dokazuje například případ vraždy 340 Židů v obci Jedwabne v roce 1941, a neustaly ani po osvobození od nacistické okupace.
Pohřební průvod po pogromu v Kielcích, červenec 1946. (Photo: USHMM)
Násilí v Krakově
Jedna z největších a nejstarších židovských komunit existovala v Krakově. Už v červenci 1945 se tam na základě nevyjasněného obvinění židovské ženy z únosu dítěte rozšířila pomluva z vraždění křesťanských dětí Židy. S postupně se zvyšujícím počtem vybájených obětí rostla mezi Poláky nenávist vůči domnělých viníkům,. 11. srpna napadl rozlícený dav synagogu v židovské čtvrti Kazimierz. Několik židovských policistů zadrželo chlapce, který zrovna házel kámen a zbili ho. Ještě téhož dne vběhl jiný chlapec do synagogy, aby záhy vyběhl ven s křikem, že jej chtějí Židé zabít.
Na základě těchto dvou událostí vnikli do synagogy příslušníci domobrany, zadrželi čtyři přítomné a odvedli je na policejní stanici. Dav následně zničil synagogu a okolní domy, bil jejich obyvatele. Celkem byli zabiti tři lidé a desítky dalších zraněni.
Pogrom v Kielcích
V malém polském městečku Kielce se jednoho červencového rána roku 1946 vydal osmiletý Henryk bez dovolení rodičů na cestu ke svým známým do vedlejší vesnice. Rodiče nahlásili pohřešování syna na policii, ten se však druhý den vrátil. Bál se jim říct pravdu a proto si vymyslel, že potkal neznámého pána, který jej zavedl do domu a uvěznil ve sklepě. Henrykovi se však prý podařilo utéct. Při cestě na policejní stanici označil Henryk jako ten dům v ulici Planty, ve kterém byli ubytováni lidé, kteří se vrátili z koncentračních táborů, jen část z nich původních obyvatel města. Většina byli polští židovští uprchlíci, kteří přežili válku v Sovětském svazu a nyní se v rámci repatriace bývalých polských občanů vraceli do vlasti. Během noci byla událost hlášena na ministerstvo veřejné bezpečnosti a dále armádě, která na místo vyslala asi sto mužů. Vojáci a policisté neměli o incidentu žádné informace a dozvídali se pouze fámy od přihlížejícího davu, že Židé zase unášejí a vraždí křesťanské děti.
Druhý den dopoledne vtrhli policisté do domu a začali jej prohledávat. Ozvala se střelba, bylo zabito několik obyvatel i policistů. Židé byli vyháněni ven, kde je lynčoval rozlícený dav. V době oběda se přidalo ještě šest set dělníků z místní továrny, kteří zavraždili dalších asi 20 lidí. Celkem bylo zavražděno 43 osob včetně žen a dětí. Násilí bylo zastaveno až odpoledne zásahem bezpečnostní policie z nedaleké policejní akademie ve Varšavě.
Polská komunistická vláda se snažila hrůznou událost bagatelizovat a vinu přisuzovala „posluhovačům západních mocností“. Došlo nicméně k soudnímu procesu, při němž bylo obviněno dvanáct civilistů. Devět z nich soud odsoudil k trestu smrti, ostatní od sedmi let do doživotí.
Pro židovskou komunitu byly události v Krakově i v Kielcích jasným signálem k opuštění země, ve které se nadále nemohli cítit bezpečně. V Polsku se o pogromu oficiálně nemluvilo až do prosince 1981, kdy byl publikován článek v týdeníku Solidarity.
Autor: Tereza Štěpková, odborná revize: Kateřina Čapková, Petr Brod.