Židovské hřbitovy v českých zemích z velké většiny vlastní a spravuje buď Federace židovských obcí v ČR, nebo některá z deseti židovských obcí, které ji vytvářejí. Jen malá část židovských pohřebišť je ve vlastnictví místních úřadů a institucí, popřípadě soukromých osob. V takových případech se FŽO snaží (s různým úspěchem) jednat s jejich vlastníky o podmínkách, za kterých by bylo možné obnovit původní stav a vrátit hřbitovy do kompetence židovských institucí. Přes veškerou snahu a velké finanční výdaje nejsou dosud všechna místa posledního odpočinku Židů na našem území v žádoucím stavu. Ale i tak skutečnost, že jsou majetkem FŽO či ŽO, znamená, že jsou chráněna proti plošnému zničení, zemním a stavebním pracím a dalším nežádoucím zásahům. Znamená to také, že se dostanou do plánu oprav a rekonstrukcí, a pokud je to třeba, dočkají se přednostně naléhavých záchranných prací. Příběh židovského hřbitova ve slezském Hlučíně může jako příklad toho, co bylo řečeno, docela dobře sloužit. Zároveň se však odehrává za souvislostí a okolností, které jsou neobvyklé a do jisté míry i jedinečné.
Pohled na částečně obnovený hřbitov s mohylou nad ostatky v pozadí
Prajzska a Moravci
I sama historie Hlučína a Hlučínska, malé oblasti v jihovýchodní části Horního Slezska mezi Ostravou a Opavou při dnešní hranici s Polskem, je taková. Po první slezské válce mezi Rakouskem a Pruskem (1742), kterou Marie Terezie prohrála, připadlo Hlučínsko spolu s většinou Slezska Prusku. Odtud pochází název Prajzska
, jak se také této oblasti říká. Jejím obyvatelům, kteří si i v Prusku uchovali svůj osobitý dialekt a zvyky, se zase říkalo Moravci. Když bylo Hlučínsko po první světové válce roku 1920 na základě ustanovení Versailleské mírové smlouvy přičleněno k Československu, nevyvolalo to u jeho zhruba 50 000 obyvatel žádné nadšení. Za necelá dvě staletí se z nich stali loajální občané Německa, kteří se svými novými spoluobčany nesdíleli ani nadšení z nezávislosti, ani naděje do budoucna. Když se účinkem další smlouvy, tentokrát mnichovské, Hlučínsko stalo v roce 1938 opět součástí Německa, přijali to Moravci
z převážné části s pocitem, že se jedná o napravení křivdy, která se jim stala.
Nalezeno bylo 62 kamenů, 130 zlomků a množství drobných fragmentů
Jenže Německo, do kterého se vraceli a v němž po dalších sedm let setrvali, bylo jiné než to, ze kterého odešli; bylo to Německo nacistů a Hitlera, odhodlané rozpoutat největší válku světových dějin. Německo, které mělo v programu také hospodářské a posléze i fyzické zničení Židů i všeho, co připomínalo, že po staletí v Evropě žili a působili.
Židé
Kdy vznikla židovská obec v Hlučíně, nevíme. Ale je prokázáno, že tu byla v letech 1840-1843 postavena synagoga a že hřbitov zdejší obce je ještě starší - jako datum jeho založení se uvádí rok 1814. Po připojení Hlučína k Československu se zdejší Židé začali rychle stěhovat jinam, především do Ostravy, která nabízela mnohem lepší příležitosti, jak se uživit, i velké židovské zázemí (v roce 1930 tu žilo přes 7000 Židů). V důsledku toho hlučínská obec prakticky přestala existovat. Synagoga byla prodána a v r. 1931 dokonce zbořena, o hřbitov se staraly náboženské obce z Ostravy. Když se pak Hlučín ocitl ve sféře nacistické moci a v nedaleké Opavě a dalších sudetských městech hořely o křišťálové noci
v listopadu 1938 synagogy, nebylo už z toho, co připomínalo nenáviděné Židy, moc co zničit. Kromě hřbitova, na který ovšem také došlo. Na rozkaz nacistů z něho byly vytrhány náhrobní kameny a použity jako stavební materiál.
Na samém konci války, 28.-29. dubna 1945, byl Hlučín po těžkých bojích osvobozen. Přes 3000 vojáků Rudé armády z těch, kteří padli během ostravské operace, bylo pohřbeno do hromadných hrobů, zřízených na ploše hlučínského židovského hřbitova. Na zbývající části jeho pozemku byly na hromadu svezeny vykopané ostatky Židů a překryty hlínou. Tak vznikla mohyla, jak ji můžeme vidět dodnes.
Kapitola třetí
Po více než šedesáti letech od konce druhé světové války se otevřela třetí kapitola příběhu hlučínského hřbitova. Důležitým předpokladem k ní byl rok 1989 a pád komunistického režimu v Československu. Prajzska
a Moravci
se stali po dlouhé době předmětem seriózního historického zkoumání. Ale co je ještě důležitější, o obnovení historické paměti se začali zajímat i lidé, kteří tu dnes žijí, a také jejich zvolení představitelé.
Náhrobek Aharona Friedlandera, 1861
Po zmizelých židovských náhrobcích začal pátrat hlučínský rodák, ing. arch. Mojmír Sonnek: Sondou jsem prohledal celé koryto potoka Brudek, kde podle pamětníků mohly kameny skončit. Nenašel jsem tam nic, stejně tak jako pod cestou v městské části Rovniny. Nakonec jsem náhrobky objevil v odvodňovacím žlabu, bylo jimi vydlážděno koryto suchého příkopu, který měl chránit před dešťovou vodou prameniště pitné vody,
popisuje své několik let trvající úsilí.
Nalezeno bylo celkem 62 celistvých nebo přepůlených náhrobních kamenů, 130 zlomků s torzy nápisů či výzdoby a množství drobných fragmentů.
V září 2007 rozhodlo město Hlučín o tom, že daruje pozemek s mohylou za hřbitovem Rudé armády Federaci židovských obcí, aby na ní mohla bývalý židovský hřbitov částečně obnovit. Během dalšího roku byly na tento pozemek postupně osazeny náhrobky. Ty, které byly nalezeny přepůlené, byly zpevněny kovovým čepem a slepeny. Malé zlomky byly uloženy do země, větší fragmenty vytvořily mozaikový povrch mohyly nad vykopanými ostatky.
Na podzim 2009 byl na hřbitově umístěn kamenný kvádr, vážící 1,5 tuny, s nápisem: Židovský hřbitov v Hlučíně - založen 1814 - zničen nacisty 1943 - částečně obnoven 2008.
A 14. října došlo, za přítomnosti vrchního rabína Efraima Sidona, starosty města Hlučína ing. Bernarda Ostárka, arch. Mojmíra Sonnka, představitelů ŽO v Ostravě, zástupců FŽO a zastupitelů i občanů z Hlučína, k slavnostnímu znovuotevření hřbitova.
Na obnovu přispěly zejména FŽO v ČR, nadační fond Zecher, město Hlučín, NFOH a nadace ŽO v Praze. Autorem koncepce i realizace řešení je ing. Jaroslav Klenovský.